ECLI:CZ:US:2005:3.US.60.05
sp. zn. III. ÚS 60/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. P. Č., právně zastoupeného JUDr. Evou Červenou, advokátkou AK Střelniční 77/10, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 3 To 182/2004, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 2. 2005, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 25. 2. 2005, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 3 To 182/2004, a to pro porušení čl. 1 a čl. 96 Ústavy a dále čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost po odstranění vad podání splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že dne 5. 8. 1996 byl Okresním soudem v Ostravě ustanoven obhájcem tehdy obviněnému I. K.. Obhajobu obviněného I. K. vykonával až do 4. 3. 2004, kdy byl opatřením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 30 T 7/99, dle ust. §40 tr. řádu této povinnosti zproštěn. Samotný rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 30 T 7/99, kterým byl I. K. uznán vinným a odsouzen, nabyl právní moci dne 19. 2. 2004. Dne 22. 7. 2004 stěžovatel vyúčtoval Krajskému soudu v Ostravě odměnu za obhajobu obviněného, hotové výdaje a náhradu za ztrátu času (dále jen "odměna"), které vyúčtoval částkou 105 415,- Kč, částkou 1 144,50 Kč, a částkou 300,- Kč, celkem částkou 106 859,50 Kč. S ohledem na to, že byl stěžovatel plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), vyúčtoval stěžovatel uvedenému soudu také DPH v zákonné sazbě 19 % částkou 20 303,30 Kč. Celkem tak vyúčtoval částku 127 162,80 Kč.
Krajský soud v Ostravě o nároku stěžovatele rozhodl usnesením ze dne 23. 9. 2004, č. j. 30 T 7/99, tak, že odměnu za obhajobu obviněného přiznal v částce 91 595,- Kč, hotové výdaje v částce 1 144,50 Kč a náhradu za ztrátu času v částce 3 540,- Kč. K takto přiznané částce však soud nepřiznal nárokovaných 19 % DPH, neboť dle jeho názoru povinnost stěžovatele obhajovat I. K. skončila zproštěním ze dne 4. 3. 2004, přičemž tento den byl i dnem uskutečnění zdanitelného plnění. Z toho bylo vyvozeno, že na přiznání DPH stěžovateli nevznikl nárok, neboť zákon č. 237/2004 Sb., kterým se v souvislosti s přijetím zákona o dani z přidané hodnoty mění i některé další zákony a přijímají některá další opatření, nabyl účinnosti dne 1. 5. 2004.
O stížnosti podané stěžovatelem proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě rozhodl Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 3 To 182/2004, tak, že podané stížnosti vyhověl pouze ve vztahu k odměně za účast u hlavního líčení konaného dne 28. 5. 2002, nevyhověl jí však, pokud jde o nárok stěžovatele na přiznání DPH. Dle odůvodnění rozhodnutí se odvolací soud ztotožnil s právním názorem krajského soudu ohledně určení dne uskutečnění zdanitelného plnění.
Porušení práva na rovné postavení všech účastníků řízení spatřuje stěžovatel zejména v tom, že v případě posuzování jeho žádosti rozhodl Vrchní soud v Olomouci jinak, než v jiných případech, kdy posuzoval skutkově shodnou situaci.
Stěžovatel poukazuje na to, že v předchozích případech, posuzoval-li Vrchní soud v Olomouci situaci, kdy ustanovený advokát, plátce DPH, který provedl poslední úkon obhajoby před 1. 5. 2004 (tedy před účinností zák. č. 237/2004 Sb.) a vyúčtoval odměnu po 1. 5. 2004, avšak ve lhůtě dle ust. §151 odst. 2 tr. řádu, rozhodoval tak, že požadavek na přiznání částky odpovídající DPH shledal oprávněným. Takový závěr, uvádí dále stěžovatel, odůvodňoval soud tím, že pro posouzení oprávněnosti advokáta nárokovat částku odpovídající zákonné sazbě DPH je rozhodné určení dne uskutečnění zdanitelného plnění dle ust. §21 odst. 6 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty. Podle cit. ustanovení je oním dnem den, kdy dojde k poskytnutí služby nebo den, kdy dojde k vystavení daňového dokladu podle toho, který nastane dřív. Stěžovatel dále uvádí, že s ohledem na skutečnost, že obhájce není povinen účtovat veškeré náklady a dle ust. §13 odst. 2 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, může snížit účtovanou mimosmluvní odměnu až na polovinu, nelze logicky považovat za okamžik uskutečněného zdanitelného plnění, od něhož se dovozuje možnost aplikace novelizovaného ustanovení §151 odst. 2, věta poslední tr. řádu, okamžik skončení trestního stíhání či zániku povinnosti klienta obhajovat, ale datum vydání daňového dokladu - vyúčtování nárokované odměny a nákladů, neboť do této chvíle rozsah uskutečněného zdanitelného plnění není znám.
Stěžovatel dále dovozuje, že pokud obhájce uplatní svůj nárok v době účinnosti zákona č. 237/2004 Sb., a forma, kterou tento nárok uplatní, má náležitosti daňového dokladu, jak je má na mysli ust. §28 zákona o dani z přidané hodnoty, je nezbytné přiznat mu nárok na zvýšení odměny o částku odpovídající zákonné sazbě DPH. Stěžovatel poukazuje na právní názor Vrchního soudu v Olomouci, vyjádřený v rozhodnutí ze dne 10. 6. 2004, č. j. 3 To 99/2004, a v rozhodnutí ze dne 5. 10. 2004, č. j. 3 To 167/2004, který je odlišný od názoru, který byl vysloven týmž soudem ve stěžovatelově právní věci. Stěžovatel uvádí, že za den zdanitelného plnění určil soud den 4. 3. 2004, tedy den, kdy byl povinnosti obhajovat obžalovaného K. zproštěn, přičemž rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno až dne 8. 3. 2004 a den 4. 3. 2004 tak nemohl být dnem zániku povinnosti stěžovatele obhajovat obžalovaného. Názor soudu proto stěžovatel považuje za nesprávný. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že Vrchní soud v Olomouci i v případě napadeného rozhodnutí konstatoval, že samotné vyúčtování odměny splňuje náležitosti daňového dokladu podle ust. §28 a násl. zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.
Stěžovatel uzavírá, že odlišné posouzení nároku na odměnu v typově stejných případech - kdy poslední úkon poskytnuté právní služby při obhajobě obviněného byl učiněn před 1. 5. 2004 - je porušením rovného postavení účastníků před soudy a práva rovnosti před zákonem. Stěžovatel uvádí, že rozdílné posouzení a rozhodnutí v případě stěžovatele ve srovnání s výše uvedenými případy způsobilo rozdílné důsledky a nerovnost postavení stěžovatele před zákonem i před soudem při odměňování za obhajobu obviněných. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především poukazuje na svou konstantní judikaturu, která zdůraňuje, že úkolem Ústavního soudu je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Ústavní soud se proto nezabývá ani eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (čl. 83 Ústavy).
Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, str. 235).
S ohledem na výše uvedené obecné principy Ústavní soud konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva nemůže sám o sobě způsobit porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, či jiného ústavně zaručeného práva. K porušení některého z ústavně zaručených práv může dojít jen v těch případech, kdy výklad zákona je v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti v důsledku svévolného postupu orgánu veřejné moci. Ten by spočíval např. v nerespektování kogentní normy či v přepjatém formalismu při výkladu a aplikaci právní normy (nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98). O takový případ se ovšem v projednávané věci nejedná.
Ve své judikatuře Ústavní soud již dříve také vyslovil, že jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je na jedné straně postulát alespoň minimální míry předvídatelnosti soudního rozhodnutí, na straně druhé pak požadavek, aby se soud příslušným způsobem vypořádal s námitkami, jež účastník řízení uplatňuje. Této své povinnosti Vrchní soud v Olomouci v projednávané věci dostál.
Ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 3 To 182/2004, Vrchní soud v Olomouci uvedl, že ačkoliv se tento soud zcela neztotožnil s argumentací krajského soudu, proč nebylo žádosti obhájce o proplacení DPH vyhověno, neshledal ani stížnostní námitku obhájce důvodnou. Vrchní soud uvedl, že pro uznání nároku obhájce na proplacení DPH je rozhodující, zdali se na něj vztahuje zákon č. 237/2004 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. 5. 2004. Rozhodující skutečností pro určení, zda obhájce mohl účtovat k odměně i příslušnou sazbu DPH, je, kdy mu vznikla povinnost fakturovat podle zákona o dani z přidané hodnoty. Jak podle zák. č. 588/2004 Sb., účinného do 30. 4. 2004, tak podle zák. č. 235/2004 Sb., účinného od 1. 5. 2004, tato povinnost vznikla okamžikem uskutečnění zdanitelného plnění. Dle obou citovaných zákonů k uskutečnění zdanitelného plnění dojde dnem jejího poskytnutí nebo zaplacení [ust. §9 odst. 1 písm. e) zák. č. 588/1992 Sb., ust. §21 odst. 1 zák. č. 235/2004 Sb.]. V případě právní služby hrazené státem dle ust. §151 odst. 2 tr. řádu pro určení vzniku povinnosti fakturovat DPH připadá v úvahu pouze uskutečnění zdanitelného plnění, které předchází okamžiku vystavení daňového dokladu a posléze samotné platby. Vrchní soud dále v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že povinnost fakturovat DPH může vzniknout až po té, kdy zmocnění obhájce zastupovat svého klienta v rozsahu uvedeném v §41 tr. řádu zanikne. V projednávaném případě zmocnění stěžovatele obhajovat odsouzeného I. K. zaniklo dne 4. 3. 2004, kdy byl obhájce opatřením krajského soudu dle ust. §40 tr. řádu povinnosti obhajovat zproštěn. Tímto okamžikem zároveň došlo k uskutečnění zdanitelného plnění, tedy ještě před účinností zák. č. 237/2004 Sb., kterého se obhájce ve své stížnosti dovolával. Právě s ohledem na znění obou cit. zákonů, které - jak uvedl vrchní soud - prakticky shodně definují, kdy se poskytovaná služba považuje za uskutečnitelné zdanitelné plnění, je nerozhodné, že samotné vyúčtování odměny, které jinak splňovalo náležitosti daňového dokladu dle ust. §28 a násl. zák. č. 235/2004 Sb., bylo podáno až po 1. 5. 2004, tj. za účinnosti nového zákona.
S těmito závěry vrchního soudu Ústavní soud souhlasí. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2005
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu