ECLI:CZ:US:2005:3.US.601.04
sp. zn. III. ÚS 601/04
Usnesení
III.ÚS 601/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 601/04
Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. I. H. a 2. V. R., obou zastoupených JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou v Praze 4 - Chodově, Medkova 913/48, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2004, čj. 22 Co 96/2004-75, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 10. 2003, sp. zn. 34 C 311/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a i co do dalších formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. 22 Co 96/2004, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 10. 2003, sp. zn. 34 C 311/2002, s tím, že porušují jejich základní práva a svobody zakotvené v čl. 11, čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, stěžovatelé se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 domáhali, aby žalovanému R. P. byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený stěžovatelům odevzdat byt v Sámově ul. v Praze 10. Uvedený soud však jejich žalobu rozsudkem napadeným touto ústavní stížností zamítl, když dospěl k závěru, že žalovaný není ve věci pasivně věcně legitimován, protože se ve smyslu §706 odst. 1 občanského zákoníku stal nájemcem bytu. Vycházel přitom z toho, že žalovaný, který nemá vlastní byt, žil od listopadu 2001 v uvedeném bytě ve společné domácností se svou babičkou B. Z., nájemkyní bytu, která dne 27. 5. 2002 tuto společnou domácnost trvale opustila. K následně podanému odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně podle §219 o. s. ř. jako věcně správný v plném rozsahu potvrdil, a to rozsudkem, jenž je rovněž napaden touto ústavní stížností.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že jako důkaz nemůže sloužit prohlášení osob, které předložil žalovaný, protože tyto osoby nebyly slyšeny jako svědci. Dále vytýká obecným soudům, že důkazy, o které obecné soudy opřely své závěry o faktickém vedení společné domácnosti žalovaným a jeho babičkou, neodstraňují pochybnosti o účelovosti jeho jednání. Dle názoru stěžovatelů se (zřejmě) jednalo o výpomoc rodinných příslušníků, neobsahující znaky společné domácnosti, resp. obecné soudy nezdůvodnily náležitě, v čem spatřují naplnění institutu společné domácnosti, přičemž stěžovatelé poukazují na konkrétní úvahy odvolacího soudu o tom, že žalovaný považoval prostředí u babičky za svůj domov, a označují je za domněnky. V této souvislosti stěžovatelé vyjadřují svůj nesouhlas s hodnocením důkazů, konkrétně upozorňují na rozpor mezi výpovědí (zřejmě) původní nájemkyně B. Z. a její sousedky E. U. a uvádějí, že se obecné soudy nevypořádaly s výpovědí posledně uvedené osoby, že měla od bytu klíče z důvodu potřebnosti péče o sousedku; poukazují i na to, že na straně jedné (zřejmě) soudy odůvodnily nutnost spolužití zdravotním stavem B. Z., na straně druhé konstatovaly, že její zdravotní stav byl v době nastěhování takový, že se jmenovaná o sebe postarala. Stěžovatelé dále v ústavní stížnosti shrnují, že vedení společné domácnosti není obecnými soudy odůvodněno v návaznosti na provedené dokazování, a tvrdí, že v řízení nebyli slyšeni všichni svědci, kteří by mohli vzešlé pochybnosti odstranit, a tak napadená rozhodnutí jsou ve vztahu k úmyslu trvalosti vedení společné domácnosti žalovaným s B. Z. nepřezkoumatelná. V důsledku toho mělo dle stěžovatelů dojít k porušení principu rovného postavení stěžovatelů jako účastníků řízení a spravedlivého procesu, příp. k porušení práva stěžovatelů svobodně nakládat se svým majetkem. Navrhli proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se nejprve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem zpravidla rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů.
Jádrem ústavní stížnosti je polemika s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a v souvislosti s tím i s jejich právními závěry. Je však třeba - jak ostatně plyne z konstantní judikatury Ústavního soudu - vzít v úvahu skutečnost, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), nepředstavuje "superrevizní" instanci v tomto systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavně právní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy, což ostatně Ústavní soud stvrzuje svou konstantní judikaturou, dle níž tomuto soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. Výjimku pak tvoří ty případy, kdy skutkové (a následně právní) závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (provedenými důkazy) anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Jinými slovy řečeno, ingerence ze strany Ústavního soudu připadá v úvahu až v případě excesů obecných soudů v daném hodnotícím procesu.
Z toho je zřejmé, že Ústavnímu soudu náleží "pouze" zkoumat, zda obecné soudy dbaly "stanoveného postupu" (čl. 36 Listiny), v daném případě v tom ohledu, zda dostály svým povinnostem vyplývajícím pro ně zejména z ustanovení §132 a §157 odst. 2 o. s. ř., a případně, zda v příslušných soudních závěrech není obsažen prvek libovůle. V posuzované věci však pochybení tohoto druhu zjištěno nebylo. Obecné soudy se vypořádaly se všemi důkazy, které v řízení provedly, a v odůvodnění svých rozhodnutí řádně (tj. srozumitelně a nikoliv v rozporu s pravidly logiky) zdůvodnily, proč považovaly soužití žalovaného a původní nájemkyně bytu za trvalé, resp. proč se v jejich případě jednalo o společnou domácnost ve smyslu §706 odst. 1 občanského zákoníku. Jejich závěry ostatně ani nijak nezpochybňují námitky v ústavní stížnosti obsažené. V prvé řadě není zřejmé, co stěžovatelé vyvozují ze svědecké výpovědi E. U., konkrétně z toho, že měla klíče od bytu B. Z., v každém případě tato skutečnost nijak nezpochybňuje spolužití žalovaného s posledně jmenovanou, jeho péči o ni, a to především ve večerních a nočních hodinách, jak konstatoval soud prvního stupně na str. 3 rozsudku. Ani další námitka údajného rozporu v konstatování odvolacího soudu, že nutnost spolužití byla odůvodněna zdravotním stavem B. Z. a že její zdravotní stav byl v době nastěhování žalovaného takový, že se o sebe postarala, není důvodná, neboť odvolací soud přesně uvedl, že jmenovaná byla schopna se za pomoci žalovaného o sebe postarat, a to navíc v souvislosti s tím, že se její zdravotní stav začal později rychle zhoršovat. Konečně je třeba uvést, že se nelze ztotožnit s tím, že by důvod, pro který se žalovaný ke své babičce nastěhoval, nějakým způsobem vylučoval vznik společné domácnosti, jak se patrně snaží vyvodit stěžovatelé; naopak spíše svědčí tomu, že jednání žalovaného nebylo "účelové", jak se v ústavní stížnosti uvádí.
Vytýkají-li stěžovatelé soudu prvního stupně, že jako důkaz hodnotil prohlášení nájemníků předmětného domu o tom, že se v něm žalovaný vyskytoval, použití této listiny jako důkazu v soudním řízení vyloučeno není (§125 o. s. ř.); nelze však tímto postupem účelově nahrazovat jeden důkazní prostředek (zde výslech svědků) jiným (zde listinou obsahující prohlášení konkrétních osob k nějaké skutečnosti), a tak obcházet příslušná procesní ustanovení týkající se provedení toho kterého důkazu. Ovšem v posuzované věci se o takový případ nejedná. Z napadených rozhodnutí a ani z ústavní stížnosti totiž neplyne, že by stěžovatelé nějakým způsobem obsah dané listiny zpochybňovali a domáhali se provedení důkazu výslechem osob v listině uvedených jako svědků a že by soud jejich návrh odmítl s tím, že důkaz listinou "postačuje". Zbývá jen dodat, že daný důkaz při posouzení věci neměl klíčovou roli.
S ohledem na výše uvedené důvody nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2005