ECLI:CZ:US:2005:3.US.665.04
sp. zn. III. ÚS 665/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. června 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti M.Ch., zastoupené advokátem JUDr. I.P., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 2004 čj. 28 Cdo 502/2004-854, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení a 1) Mč.P. a 2) BP., jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatních ohledech splňuje náležitosti návrhu ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."), stěžovatelka napadá "rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2004 čj. 28 Cdo 502/2004-854 v rozsahu výroku pod bodem I. (jímž byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2003 čj. 13 Co 297/2003-793 v rozsahu vyneseného a odvolacím soudem potvrzeného výroku III. odstavec druhý a výroku V. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 1. 2003 čj. 13 C 359/92-711), a v rozsahu výroku pod bodem II. napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR (jímž bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2003 čj. 13 Co 297/2003-793, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 1. 2003 čj. 13 C 359/92-711 ve výroku I.)", a domáhá se jejich zrušení s odůvodněním, že dovolací soud těmito výroky porušil její práva zaručená v čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), stejně jako práva garantovaná čl. 90, čl. 96 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
Ve vztahu k napadenému výroku pod bodem I. rozsudku dovolacího soudu stěžovatelka uvádí, že "považuje ústavní stížnost v této části za přípustnou, i když došlo ke zrušení předmětných výroků a k vrácení věci k dalšímu projednání", a to z toho důvodu, že návrh svým významem podle jejího názoru podstatně přesahuje její vlastní zájmy, protože řeší otázku možnosti překročení dovolacího návrhu ve sporném řízení a "případné obrany proti nesprávnému postupu dovolacího soudu".
Pokud by Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost podle ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., poukazuje stěžovatelka v této souvislosti na délku řízení v této věci, která již přesahuje deset roků.
V další části návrhu stěžovatelka obsáhle rekapituluje průběh dosavadního řízení před obecnými soudy, které bylo zahájeno v roce 1992 podáním žaloby prvním vedlejším účastníkem na určení, že dohoda o vydání domu č. p. 102 včetně zastavěného pozemku v P., uzavřená mezi stěžovatelkou a druhým vedlejším účastníkem, je neplatná.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 1. 2003 čj. 13 C 359/92-711 bylo určeno, že výše označená dohoda je neplatná, a bylo rozhodnuto o vlastnictví České republiky k předmětným nemovitostem. Městský soud, jako soud odvolací, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatelka zdůrazňuje, že dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu pouze v rozsahu, kterým byl potvrzen výrok pod bodem I. a II. rozsudku soudu prvního stupně. Dovolací soud však o mimořádném opravném prostředku rozhodl tak, že nezrušil výrok v části týkající se určení neplatnosti dohody, avšak ostatní části výroku zrušil přesto, že dovoláním napadeny nebyly.
Zrušení výroků III. odstavec druhý a V. rozsudku soudu prvního stupně, které dovoláním nebyly dotčeny, shledává stěžovatelka za stěžejní zásah do svých ústavně zaručených základních práv a svobod, ve smyslu popření zásady právní jistoty účastníků řízení. V obecné rovině jde prý o popření práva na spravedlivý proces vedený zákonným způsobem respektujícím příslušná ustanovení procesních předpisů ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud dovolací soud nerespektoval rozsah dovolání stěžovatelky, a zrušil svým rozhodnutím i mimořádným opravným prostředkem nenapadené výroky odvolacího soudu, zvýhodnil údajně postavení prvního vedlejšího účastníka, který se přezkumu odvolacího rozsudku nedomáhal, což prý vedlo k porušení zásady rovného postavení účastníků ve smyslu čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny. Současně měly napadené části výroku vést i k porušení čl. 90 Ústavy, který soudům ukládá poskytovat zákonem stanoveným postupem ochranu právům.
S ohledem na skutečnost, že zrušením výroku o náhradě nákladů řízení pozbyla stěžovatelka právní titul k jejich náhradě ve výši několika set tisíc korun, a je nyní povinna tyto již vyplacené peníze vrátit, dochází podle jejího názoru současně i k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Stěžovatelka zdůrazňuje, že základem pro rozhodnutí obecných soudů byla otázka posouzení listinných důkazů, na jejichž podkladě byla uzavřena dohoda o vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."). Tato otázka údajně byla paralelně řešena jak v trestním řízení vedeném proti stěžovatelce u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 45/93, tak i v předmětném občanskoprávním řízení přesto, že stěžovatelka v obou řízeních poukazovala na to, že tyto listiny nejsou totožné s doklady, na jejichž základě byla dohoda o vydání věci uzavřena.
Podle názoru stěžovatelky to byl právě soud prvního stupně, který měl povinnost na její opakované žádosti tyto "původní" listiny zajistit a umožnit jí tak prokázat pravdivost jejího tvrzení. Navíc tento soud prý pochybil i v tom, že odmítl provést jí navržené důkazy, a naopak se při provádění dokazování spokojil s "pouhými" fotokopiemi listin, které měly údajně pocházet z trestního spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 10 T 45/93. Postupu soudu prvního stupně dále stěžovatelka vytýká, že neumožnil jejímu právnímu zástupci se k prováděným listinným důkazům vyjádřit, protože ty prý byly čteny do pozdních odpoledních hodin a pak již byl právní zástupce stěžovatelky pouze vyzván k přednesení závěrečného návrhu. Samotný proces dokazování mimo výše uvedená pochybení byl údajně netransparentní, neboť listiny pocházející z trestního spisu použil soud prvního stupně pouze "účelově", protože tyto listiny byly vybrány z celkového souboru důkazů založených v trestním spise.
Dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že nepřihlédl k výše uvedeným procesním pochybením soudů nižších stupňů, a ačkoli ve svém rozhodnutí odkázal na právní závěr uveřejněný v rozhodnutí č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvádějící, že pokud lze žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy týkající se tohoto práva nebo právního vztahu, souhlasil s výrokem odvolacího soudu, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo určeno, že dohoda o vydání nemovitosti uzavřená mezi stěžovatelkou a druhým vedlejším účastníkem je neplatná. Dovolací soud se prý měl rovněž zabývat její námitkou o nedostatku aktivní legitimace na straně druhého vedlejšího účastníka.
II.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2004 čj. 28 Cdo 502/2004-854 se zjišťuje, že tento soud rozhodl o dovolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2003 sp. zn. 13 Co 297/2003 tak, že pod bodem I. výroku zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně, s výjimkou vynesených (a odvolacím soudem potvrzených) výroků rozsudku soudu prvního stupně označených jako I., III. odstavec první.
Tento soud pod bodem II. výroku zamítl dovolání proti nezrušeným výrokům soudu prvního stupně i soudu odvolacího, a pod bodem III. věc v rozsahu zrušených výroků rozsudků soudů obou stupňů vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku dovolací soud úvodem uvedl, že při posuzování dovolání postupoval podle části dvanácté, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), podle něhož, není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. před 1. 1. 2001.
Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností podaného mimořádného opravného prostředku a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání, je svým obsahem po právní stránce zásadního významu). Za právní otázku zásadního právního významu označila stěžovatelka posouzení aktivní legitimace BP, (v tomto řízení druhého vedlejšího účastníka).
Protože dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, bylo třeba přípustnost dovolání posoudit rovněž podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Z obsahu dovolání dovodil Nejvyšší soud, že stěžovatelka uplatnila dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 písm. a), písm. b), odst. 3 o. s. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. odkázal dovolací soud na právní závěry uveřejněné v rozhodnutí pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR a konstatoval, že žádná vada, která by naplňovala tento dovolací důvod, zjištěna nebyla, a ani z dovolání se nepodává.
V případě dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. vycházel dovolací soud rovněž z platné judikatury v této otázce a věc posuzoval ve smyslu právního závěru uveřejněného v rozhodnutí č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR, a ani zde neshledal námitku stěžovatelky důvodnou, neboť nebylo možné ze soudního spisu zjistit, že by odvolací soud vzal za prokázané něco, co se v předmětném spise vůbec nenachází, a dovolací soud nemohl odvolacímu soudu rovněž vytknout, že by nevzal za zjištěnu podstatnou skutečnost, která naopak z předmětného spisu vyplývá; přitom v obou případech, jak dovolací soud zdůraznil, by muselo jít o zjištění právně významné pro rozhodnutí soudu.
Nejvyšší soud ČR tedy z obsahu podaného mimořádného opravného prostředku dovodil, že výtky stěžovatelky směřují v podstatě proti způsobu hodnocení provedených důkazů; takový dovolací důvod však v příslušných ustanoveních o. s. ř. zakotven není.
Protože stěžovatelka jako další dovolací důvod uváděla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], dovolací soud v této souvislosti konstatoval, že v předmětné věci byla v odvolacím řízení aplikována ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., §39 občanského zákoníku a ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb., která nepochybně na projednávanou věc dopadají.
Poté se již dovolací soud zabýval podmínkami, resp. předpoklady rozhodování o žalobách o neplatnost dohod (včetně neplatností dohod o vydání věci uzavřených podle restitučních předpisů), a k této problematice uvedl, že "lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká [§80 písm. c) o. s. ř.]. Současně však dovodil, že v tomto řízení musí být účastníky všichni, kdo dohodu uzavřeli (případně jejich právní nástupci).
Ve vztahu k aktivní věcné legitimaci dospěl dovolací soud k závěru, že první vedlejší účastník se nemohl úspěšně domáhat určení neplatnosti dohody o vydání, neboť nebyl jejím účastníkem. Dovolací soud s odkazem na ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., a na své rozhodnutí uveřejněné pod č. 30/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uvedl, že městská část P. není subjektem vlastnického práva, proto není aktivně věcně legitimována [podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř.] k žalobě na určení, že je vlastníkem věci, která přešla na obec P. podle zákona č. 172/1991 Sb.
Dovolací soud se ztotožnil s právním posouzením aktivní věcné legitimace druhého vedlejšího účastníka tak, jak bylo provedeno soudy nižších stupňů i s rozhodnutím o neplatnosti dohody ze dne 27. 1. 1992, kterou byl vydán stěžovatelce výše označený dům včetně pozemku v P., a v této souvislosti připomněl, že již ze samotné žaloby druhého vedlejšího účastníka je zřejmé, že při zkoumání listin předložených stěžovatelkou k doložení jejích uplatněných nároků podle zákona č. 87/1991 Sb., nepostupoval tento vedlejší účastník s potřebnou obezřetností, neboť před uzavřením předmětné dohody nebylo bezpečně doloženo, zda požadované nemovitosti, jichž se týkala výzva k vydání věci, přešly na stát způsobem předpokládaným v ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb., a zda v případě stěžovatelky se skutečně jedná o oprávněnou osobu ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. Tento jeho chybný postup nebyl napraven ani v řízení o registraci uvedené dohody před bývalým státním notářstvím.
Dovolací soud konstatoval, že druhý vedlejší účastník úspěšně uplatnil proti stěžovatelce poznatky a výsledky z trestního řízení vedeného proti ní, z něhož vyplynul důvod neplatnosti uzavřené dohody, která nebyla v souladu s ustanovením §3 zákona č. 87/1991 Sb.
Ve výše uvedeném rozsahu proto podle dovolacího soudu rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na správném právním posouzení věci a nelze jim nic vytknout.
Pokud však nebyla pravomocně vyřešena otázka neplatnosti registrované dohody, nebylo podle jeho názoru možné rozhodnout ani o otázce vlastnického práva k nemovitostem, které byly předmětem dohody z 27. 1. 1992, protože až do doby vyřešení otázky platnosti dohody nemohlo být souběžně řešeno i určení vlastnického práva jiné osoby, než té, které byly nemovitosti napadenou dohodou vydány.
Dovolací soud zdůraznil, že teprve nyní (tj. po pravomocném rozhodnutí o neplatnosti dohody o vydání věci) je možné posoudit i otázku pasivní legitimace v této právní věci, tj. proti komu je možné uplatňovat žalobu na určení, zda tu na straně žalujícího subjektu je či není vlastnické právo, jehož určení se domáhá, ať již pro sebe či pro jiného, a jaké ho k tomuto určení vedou důvody.
Opačný procesní postup obou soudů nižších stupňů, který v sobě zahrnoval jak rozhodování o neplatnosti dohody o vydání věci, tak i souběžné určení otázky vlastnictví žalobce k předmětným nemovitostem, byl podle názoru dovolacího soudu v rozporu s ustanovením §80 písm. c) o. s. ř. a §159 odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2002), které bylo nutno chápat tak, že se vztahovalo i k pravomocnému rozhodnutí bývalého státního notářství o registraci smluv podle dříve platného ustanovení §63 a §64 zákona č. 95/1963 Sb., notářského řádu. Z tohoto důvodu dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, a to s výjimkou výroků tohoto rozhodnutí potvrzujících výroky rozsudku soudu prvního stupně, které se týkají otázky neplatnosti dohody ze dne 27. 1. 1992. Stejné důvody platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, proto i ohledně tohoto rozhodnutí postupoval dovolací soud shodně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení v rozsahu vymezeném ve výroku I. rozsudku dovolacího soudu.
Dovolací soud zavázal soud prvního stupně k tomu, aby v novém rozhodnutí ve věci rozhodl o dosavadních nákladech soudního řízení, včetně řízení dovolacího.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal zapůjčení spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 13 C 359/92, a vyjádření Nejvyššího soudu ČR.
Účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 31. 3. 2005 uvedl, že dovolání stěžovatelky posoudil jako přípustné a zčásti důvodné. Odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž uvedl, podle kterých procesních a hmotně právních ustanovení věc posoudil, a na které právní závěry z uveřejněné judikatury ve svém rozhodnutí navazoval, proto se v tomto směru na tuto část odůvodnění svého rozhodnutí odvolává.
K námitkám stěžovatelky účastník řízení stručně poznamenává, že jim nemůže přisvědčit, neboť má za to, že v dalším řízení po svém zrušovacím rozsudku bude dán dostatečný prostor k vyřešení otázky důvodnosti nebo nedůvodnosti určovacích žalobních návrhů žalující městské části a BP.
Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 13 C 359/92, Ústavní soud zjistil, že žalobce - Mč.P. (v tomto řízení první vedlejší účastník) se žalobou podanou dne 29. 7. 1992 domáhal určení, že dohoda uzavřená mezi stěžovatelkou a BP o vydání domu č. p. 101 s pozemkem v P., je neplatná s tím, že současně navrhoval, aby stěžovatelce byla uložena povinnost označené nemovitosti vydat žalobci. Na návrh prvního vedlejšího účastníka soud prvního stupně usnesením ze dne 9. 9. 1997 (na čl. 139) řízení o uložení povinnosti věc vydat zastavil.
Na čl. 161 je založen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 1998 sp. zn. 13 C 359/92, jímž tento soud zamítl určovací žalobu s odůvodněním, že první vedlejší účastník neprokázal existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 1998 (na čl. 184) byl odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen s odůvodněním, že si soud nesprávně vyložil ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., neboť se v řízení otázkou platnosti či neplatnosti předmětné dohody vůbec nezabýval.
Na čl. 272 se nachází znalecký posudek č. 408 ze dne 10. 6. 1999 znalce Ing. J.M., CSc., z jehož závěrů vyplývá, že dům v P., není domem obytným.
V průběhu řízení se změnil okruh účastníků řízení, neboť první vedlejší účastník navrhl přistoupení BP, (nyní druhého vedlejšího účastníka). Soud prvního stupně usnesením připustil změnu petitu žaloby na určení, že obec P. je vlastníkem shora uvedených nemovitostí (návrh prvního vedlejšího účastníka), a že Česká republika je vlastníkem shora uvedených nemovitostí (návrh druhého vedlejšího účastníka).
Dne 19. 6. 2001 bylo ve věci nařízeno ústní jednání, v jehož průběhu byly čteny fotokopie listin předložené účastníky řízení. V závěru jednání bylo účastníkům uloženo doložit jimi navrhované, resp. v řízení provedené listinné důkazy v originálech, případně v ověřených fotokopiích (na čl. 533). První vedlejší účastník splnil tuto soudem uloženou povinnost tím, že zaslal jako přílohu svého podání soudu celkem 12 ověřených fotokopií listinných důkazů (kromě jedné neověřené), které byly čteny na jednání soudu konaném dne 23. 1. 2003 za účasti účastníků řízení (protokol na čl. 698 - 704).
Dne 23. 1. 2003 rozsudkem čj. 13 C 359/92-711 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 tak, že pod bodem I. výroku určil, že na základě žaloby druhého vedlejšího účastníka je dohoda neplatná. Pod bodem II. výroku určil, že vlastníkem domu č. p. 102 postaveného na parcele č. 184 v obci P., a v katastrálním území H., je Česká republika. Pod bodem III. zamítl žalobu prvního vedlejšího účastníka jak na určení neplatnosti dohody o vydání věci, tak i na určení jeho vlastnictví.
Pod bodem IV., V. a VI. výroku rozsudku rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem a o úhradě nákladů státu na znalečném tak, že úhradu nákladů státu na znalečné bylo uloženo zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi řízení, stejně jako náklady řízení ve výši 312.870,- Kč, které měl zaplatit stěžovatelce (výrok IV. a V.). Stěžovatelce bylo uloženo zaplatit druhému vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 202.345,- Kč (výrok VI.).
V odůvodnění soud prvního stupně podrobně uvedl obsah jednotlivých listinných důkazů, na jejichž podkladu vedlejší účastníci zpochybnili stěžovatelkou nabytá vlastnická práva k předmětným nemovitostem, stejně jako údajný přechod vlastnického práva stěžovatelky na stát, a z tohoto důvodu i oprávněnost jejího restitučního nároku na jejich vydání podle zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně argumentoval i částmi trestního spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 10 T 45/93, jehož součástí je i spis bývalého SN, které byly ve fotokopiích do spisu sp. zn. 13 C 359/92 zařazeny.
Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval hodnocením těchto listinných důkazů a zdůraznil, že z důkazů předložených prvním vedlejším účastníkem považuje za prokázáno, že v roce 1939-1950 nebyli jako vlastníci sporných nemovitostí nikde uváděni B. a G.Z. a zdůraznil, že přesto, že skutkový stav soud zjišťoval z ověřených kopií listin, neboť neměl k dispozici jejich originály, považuje jej za průkazný, a protože text těchto listin je shodný s textem listin původních, důkaz originálními listinami neprováděl, neboť jej považoval za nadbytečný.
Naproti tomu listiny tvořící část výše označeného notářského spisu jsou podle názoru obvodního soudu vnitřně rozporné, a je nepochybné, že jednotlivé listiny, v nichž jsou uvedeni B. a G.Z. či stěžovatelka, jsou padělány, jak ostatně vyplývá i z posudku Krim.ú. v P.
Dále se již soud prvního stupně zaměřil na posouzení platnosti dohody o vydání nemovitosti a důsledně rozvedl své právní úvahy v této otázce, aby je uzavřel konstatováním, že stěžovatelka do vynesení rozsudku nepředložila důkazy, ač k tomu byla soudem písemně vyzvána, kterými by byla schopna doložit své tvrzení, že je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. Stěžovatelka sice zdůrazňuje, že doklady založené v notářském spise nejsou těmi listinami, které předala druhému vedlejšímu účastníkovi při uplatnění svého nároku, ale současně ani netvrdí (a samozřejmě ani neprokazuje), že by sporné nemovitosti v minulosti vlastnila její rodina či ona sama, resp. nevysvětluje, kdy a jak, případně za jakých okolností došlo k přechodu vlastnictví těchto nemovitostí na stát, a to přesto, že k vylíčení těchto rozhodujících skutečností byla soudem podle ustanovení §118a o. s. ř. vyzvána. Stěžovatelka rovněž netvrdila žádné právně relevantní skutečnosti, které by soudu umožňovaly dospět k závěru o oprávněnosti jejího nároku na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. Proto soud prvního stupně dospěl k jednoznačnému závěru, že dohoda o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., byla uzavřena neplatně, neboť na stěžovatelku nelze pohlížet jako na osobu oprávněnou podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. Ze všech těchto výše vyložených důvodů shledal soud prvního stupně tuto dohodu pro rozpor se zákonem č. 87/1991 Sb., za neplatnou, ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku.
Ve zbývající části odůvodnění se soud zabýval určením vlastnictví k označeným nemovitostem, a v této otázce dospěl k závěru, že pokud předmětný dům není domem obytným (ve smyslu znaleckého posudku Ing. M., CSc.), nemohlo jeho vlastnictví přejít na obec P., a je proto i nadále ve vlastnictví České republiky. Protože právo hospodaření k tomuto majetku svědčí druhému vedlejšímu účastníkovi, ten má také naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Žaloba prvního vedlejšího účastníka musela být soudem zamítnuta, neboť soud dospěl k závěru, že obec P. není vlastníkem předmětných nemovitostí, a tudíž i první vedlejší účastník je bez jakéhokoli vztahu k této nemovitosti, a není ve věci aktivně legitimován.
V odvolání (na čl. 737) stěžovatelka namítala, že soud prvního stupně nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem a důkazům, které označila; nevyhověl také jejím důkazním návrhům, jejichž provedení požadovala před vynesením rozsudku soudu prvního stupně; řízení je z tohoto důvodu postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Stěžovatelka dále namítala, že soud prvního stupně prováděl dokazování pouze fotokopiemi listin, které "údajně" pocházejí z trestního spisu, aniž je ze spisu patrno, jakým způsobem je soud získal, a kdy je tam založil, přičemž soud neumožnil právnímu zástupci stěžovatelky, aby se k prováděným důkazům vyjádřil, což mělo podle jejího mínění za následek vynesení překvapivého rozhodnutí. Poukazovala i na to, že soud neúplně zjistil skutkový stav, neboť neprovedl navržené důkazy, na základě provedených důkazů však dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním; rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, neboť nesprávně posoudil otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a aktivní věcnou legitimaci druhého vedlejšího účastníka.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 10. 2003 čj. 13 Co 297/2003-793 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. a III. rozsudku).
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí nejprve konstatoval, že odvolatelé uplatnili odvolací důvody podle ustanovení §205 odst. 2 písm. c), d), e) a g) o. s. ř., a po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně i řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná.
V otázce provedených důkazů a jejich hodnocení se odvolací soud ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s právním závěrem z něho vyplývajícím a konstatoval, že ověřenými fotokopiemi listin předloženými prvním vedlejším účastníkem bylo prokázáno, že předmětné nemovitosti byly od roku 1939 do roku 1950 ve vlastnictví Z., pak bylo vlastnické právo k nim převedeno na P. Listiny založené ve spise bývalého státního notářství nejsou pravé a na jejich podkladě nelze v žádném případě dospět k závěru, že by právní předchůdci a později stěžovatelka byli vlastníky předmětných nemovitostí, a že by tyto nemovitosti přešly na stát způsobem uvedeným v ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb. Stěžovatelka proto není a nebyla oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., a restituční dohoda je proto pro rozpor s výše označeným zákonem podle §39 občanského zákoníku neplatná. Protože byly provedenými důkazy prokázány skutečné vlastnické poměry předmětných nemovitostí, nebylo již třeba vyslýchat svědky navržené stěžovatelkou. Odvolací soud zdůraznil, že stěžovatelka sice tvrdila, že listiny založené ve spise bývalého SN zn. REH 67/92, nejsou těmi listinami, kterými doložila svůj restituční nárok a předala je prostřednictvím V.A. (nyní I.) druhému vedlejšímu účastníkovi, nicméně i přes výzvu soudu prvního stupně nepředložila buď originály nebo ověřené fotokopie listin, které nepochybně i poté zůstaly v jejím držení, aby tak podpořila svá tvrzení o oprávněnosti svého restitučního nároku, takže je nutné konstatovat, že povinnosti uložené jí usnesením soudu prvního stupně ze dne 23. 9. 2002 čj. 13 C 359/92-679 nesplnila. Za těchto okolností nelze považovat napadené rozhodnutí ve věci samé za překvapivé, konstatuje dále odvolací soud.
Za správné označil odvolací soud i posouzení otázky vlastnictví k předmětným nemovitostem, která je spojena s charakterem předmětného domu.
Další část odůvodnění předmětného rozsudku se týkala posouzení správnosti závěrů soudu prvního stupně ohledně existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení u druhého vedlejšího účastníka. V tomto případě odvolací soud připustil, že podle ustanovení §21a odst. 1 o. s. ř. za stát před soudem vystupuje organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu, ale současně zdůraznil, že druhý vedlejší účastník je právnickou osobou provozující podnikatelskou činnost s majetkem státu vlastním jménem a na vlastní odpovědnost (§1 odst. 1 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů).
IV.
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelky a jejich možný dopad na jí označená ústavně chráněná práva a svobody, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně nepřípustná a částečně zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížností je napaden rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2004 čj. 28 Cdo 502/2004-854 prakticky v celém rozsahu, byť samozřejmě důvody jejího nesouhlasu jsou ve vztahu k jednotlivým napadeným výrokům v jejich jednotlivých částech rozdílné.
Ještě před tím, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je vždy povinen zkoumat procesní náležitosti a splnění podmínek ústavní stížnosti ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb. Pouze v případě, že návrh splňuje zákonem č. 182/1993 Sb., stanovené formální náležitosti a podmínky, je možno se jím zabývat také věcně.
Jak již Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně judikoval (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2002 sp. zn. I. ÚS 566/02), jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita.
V procesní rovině má subsidiarita ten důsledek, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, pokud stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.) V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Shora označený princip vychází totiž z postavení Ústavního soudu ve smyslu čl. 83 Ústavy, jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, nikoli jako součásti soustavy obecných soudů či soustavy orgánů veřejné správy. Ústavní soud se ve své činnosti snaží minimalizovat zásahy do činnosti ostatních orgánů veřejné moci s tím, že jeho zásah připadá zásadně v úvahu jen tehdy, pokud náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná, resp. vyčkávání na případnou nápravu takového protiústavního zásahu by v důsledku značných průtahů stěžovateli způsobilo či mohlo způsobit vážnou a neodvratitelnou újmu [§75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.].
Ústavní soud proto nejprve musel zvážit, zda v době jeho rozhodování jsou takové podmínky z hlediska stěžovatelkou namítaných vad v řízení dány, případně zda předmětná ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky [§75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.], nebo, zda zrušením výroků rozsudků soudů nižších stupňů, které nebyly dovoláním napadeny, došlo k nesprávnému postupu ze strany dovolacího soudu, a tím k popření zásady právní jistoty stěžovatelky jako účastnice tohoto řízení, a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Jak Ústavní soud zjistil z připojeného spisu sp. zn. 13 C 359/92, dne 15. 2. 2005 ve věci znovu rozhodoval, po zrušujícím rozsudku dovolacího soudu, Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem čj. 13 C 359/92-895, takže i při zvážení průběhu dosavadního řízení nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že by jí hrozícími průtahy v řízení vznikla či mohla vzniknout vážná a neodvratitelná újma.
V této souvislosti je třeba připomenout, že dovolací soud svým rozsudkem zrušil mimo jiné i výroky o náhradě nákladů řízení (označené IV., V. a VI. rozsudku soudu prvního stupně) a nákladech státu, jako závislých výroků, neboť ve smyslu ustanovení §242 odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který dovoláním nebyl dotčen. Protože věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodování (§243d odst. 1, věta třetí o. s. ř.), je dále povinností soudu prvního stupně, aby v novém rozhodnutí znovu o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodl.
Pokud stěžovatelka uvádí, že tento postup dovolacího soudu pro ni znamená finanční újmu, neboť peníze jí vyplacené prvním vedlejším účastníkem již není schopna vrátit, je třeba připomenout, že postup dovolacího soudu v takových případech je zcela standardní, a tedy předvídatelný za situace, kdy se stěžovatelka domáhala zrušujícího výroku, a navíc částka jí vyplacená z titulu přiznané náhrady nákladů řízení značně přesahovala částku, kterou byla nucena stěžovatelka ze stejného důvodu uhradit druhému vedlejšímu účastníkovi.
Se stěžovatelkou lze souhlasit pouze v tom, že řízení, trvající od roku 1992, je pro svoji délku, způsobenou v podstatné míře jak složitostí důkazního řízení, tak i jednáním stran, přinejmenším neobvyklé. Projednávaná věc se však svou podstatou dotýká pouze zájmů účastníků řízení, a ani v obecné rovině nelze dospět k závěru, že by svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky a dalších účastníků tohoto dosud pravomocně neskončeného řízení.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti výroku ad I. rozsudku dovolacího soudu ze dne 31. 8. 2004 čj. 28 Cdo 502/2004-854, jímž byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2003 sp. zn. 13 Co 297/2003 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 1. 2003 čj. 13 C 359/92-711 v rozsahu výroku ad II., ad III. odstavec druhý, ad IV., ad V. a ad VI. rozsudku soudu prvního stupně, odmítl jako nepřípustnou [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.].
Dále se Ústavní soud zabýval námitkami stěžovatelky, které svým obsahem směřují proti rozsudku dovolacího soudu ze dne 31. 8. 2004 čj. 28 Cdo 502/2004-854, jímž tento soud pod bodem II. zamítl dovolání stěžovatelky proti (nezrušeným) výrokům I. a III. odstavec první rozsudku soudu prvního stupně, potvrzeným soudem odvolacím.
Dovolací soud v odůvodnění rozsudku vyložil, z jakého důvodu se zabýval přípustností dovolání i podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a jak hodnotil uplatněné dovolací důvody. V tomto směru Ústavní soud v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku dovolací soudu, s nímž se v této části zcela ztotožňuje.
Protože stěžovatelka v dovolání nekonkretizovala vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dovolací soud takovou vadu z obsahu spisu nezjistil, nepřisvědčil v tomto směru tvrzení stěžovatelky (obsaženému v jejím podání na čl. 825-827) a konstatoval, že dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. naplněn nebyl, neboť i když dovolací soud posuzoval tento dovolací důvod podle jeho obsahu, je dovolací soud vždy vázán dovolacím důvodem zejména z hlediska toho, jak byl konkrétní dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění (in: B./D./K./M., Občanský soudní řád, komentář - II. díl C. H. B., 6. vydání 2003, str. 1078). V odůvodnění napadeného rozsudku rovněž podrobně vysvětlil, proč nemohou být vadná nebo nesprávná skutková zjištění sama o sobě dovolacím důvodem, a že důvodem dovolání není ani způsob hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř., kterým stěžovatelka v dovolání argumentuje.
Dovolací soud se při svém rozhodování zabýval aktivní věcnou legitimací prvního vedlejšího účastníka a jeho právní závěr vychází z platné judikatury v této otázce, neboť dospěl k závěru, že první vedlejší účastník není k podání žaloby na určení neplatnosti dohody aktivně věcně legitimován.
Naopak druhý vedlejší účastník má podle jeho názoru ve věci věcnou legitimaci, neboť byl účasten právního vztahu (práva), o něž v řízení jde (shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 35, str. 261), proto se také může dovolávat absolutní neplatnosti právního úkonu ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku (neplatnost dohody je správně dovozována z nesplnění podmínek a předpokladů uvedených v zákoně č. 87/1991 Sb., které uzavření dohody o vydání věci ve smyslu citovaného zákona musí předcházet).
I když jen částečně, souhlasil dovolací soud s námitkou stěžovatelky ohledně nepřípustného souběžného rozhodování o neplatnosti registrované dohody ze dne 27. 1. 1992 a určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem jiné osoby, než byla stěžovatelka, a konstatoval, že právě tento procesní postup soudů nižších stupňů byl důvodem zrušení příslušných výroků obou rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť byl v rozporu s ustanovením §80 písm. c) o. s. ř. a §159 odst. 3 o. s. ř. Nelze souhlasit se stěžovatelkou ani v tom, že by dovolací soud v tomto ohledu vybočil z mantinelů ústavnosti rozhodování.
Závěrem je tedy možné konstatovat, že dovolací soud svým rozsudkem částečně vyhověl dovolání stěžovatelky a zrušil napadený výrok II. rozsudku soudu prvního stupně (potvrzeného soudem odvolacím), a pokud ve zbytku její dovolání zamítl, podrobně a srozumitelně vysvětlil úvahy i důvody tohoto svého rozhodnutí.
Se všemi uvedenými závěry dovolacího soudu se Ústavní soud ztotožňuje a odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Protože Ústavní soud v dané věci sledoval výhradně možnost porušení ústavně chráněných práv a svobod stěžovatelky ze strany dovolacího soudu ve vztahu k napadenému rozsudku, přičemž porušení stěžovatelkou označených základních práv a svobod nezjistil, dospěl k závěru, že ve zbývající části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl dílem jako nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.] a dílem jako zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2005
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu