ECLI:CZ:US:2005:3.US.706.04
sp. zn. III. ÚS 706/04
Usnesení
III. ÚS 706/04
Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J.H., zastoupeného advokátkou JUDr. J.Š., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. září 2004, sp. zn. 21 Cdo 894/2004, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2003, sp. zn. 62 Co 148/03, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 6 C 155/93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala formální podmínky podle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadl stěžovatel jednak rozhodnutí obecných soudů [rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. září 2004 (21 Cdo 894/2004-417), rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2003 (62 Co 148/03-366) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. prosince 2002 (6 C 155/93-340)], jednak průtahy v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 9 a Městským soudem v Praze a tvrdil, že v jeho věci došlo k porušení ústavně zaručeného práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a dále byl porušen čl. 28 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. září 2004 (21 Cdo 894/2004-417) bylo zamítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2003 (62 Co 148/03-366), kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. prosince 2002 (6 C 155/93-340).
Posledně uvedeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatele (vystupoval v procesní pozici žalobce v řízení před obecnými soudy), aby bylo určeno, že jeho pohledávka ve výši 526 374,83 Kč, přihlášená do konkursního řízení, vedeného před Městským soudem v Praze pod čj. 91 K 69/99, ve věci úpadce M., spol. s r. o., je po právu. Soud I. stupně dospěl k závěru, že mezi stěžovatelem a úpadcem pracovní poměr nevznikl.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí - stručně shrnuto - že nesouhlasí s právním názorem obecných soudů, a to že mezi ním a úpadcem nevznikl pracovní poměr. S tímto závěrem obecných soudů stěžovatel vede v ústavní stížnosti obsáhlou polemiku a uzavírá, že obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu ČR, při hodnocení provedených důkazů postupovaly nesprávně a v rozporu s ust. §132 o. s. ř., čímž porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Poukazuje, že u úpadce vykonával nejen funkci jednatele, ale také výkonného ředitele, který zajišťoval veškerý chod společnosti. Pracovní poměr mezi stěžovatelem a úpadcem, dle názoru stěžovatele, vznikl konkludentně. Stěžovatel zdůrazňuje, že svoji vůli uzavřít s úpadcem pracovní poměr projevil ještě před tím, než byla společnost zapsána v podnikovém rejstříku, a projevil ji i poté, co byla v rejstříku již zapsána, a stejnou vůli projevoval i úpadce, který jeho práci přijímal, vyplácel mu za ni mzdu a plnil veškeré povinnosti z toho vyplývající. Protože žádný právní předpis nevylučuje, že by jednatel mohl se společností uzavřít pracovní smlouvu na jinou činnost, než která vyplývá z povinností jednatele, a protože stěžovatel neměl povinnost obstarávat zaměstnance, sjednávat inzerce, vymáhat dluhy atd. - podle společenské smlouvy měl za povinnost pouze svolávat shromáždění společníků, zapisovat veškerá usnesení do rejstříku a odpovídat za řádný chod společnosti a za realizaci rozhodnutí společníků - je nepochybné, že mezi ním a úpadcem pracovněprávní vztah vznikl. Stěžovatel navrhl zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena. Rovněž se domáhal vyslovení, že postupem Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze došlo "k porušení ústavně zaručeného základního práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na odměnu dle čl. 28 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR".
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze a Nejvyšší soud ČR. Městský soud v Praze ve svém kusém vyjádření odkázal v plném rozsahu na odůvodnění svého rozsudku. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy v rozporu s principem tzv. koncentrace řízení změnil skutečnosti, které uvedl v přihlášce v konkursním řízení (a které jedině byly pro právní posouzení věci relevantní), a že původním tzv. právním důvodem jeho nároku byla plnění za výkon funkce statutárního orgánu, ohledně něhož nemohl být platně uzavřen pracovní poměr. Průtahy v řízení pak byly zapříčiněny především tím, že obecné soudy jeho změněná (a pro právní posouzení věci bezvýznamná) tvrzení po skutkové stránce (pomocí dokazování) prověřovaly. V ostatním polemizuje stěžovatel s právními názory obecných soudů. Účastník řízení nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že soud je povinen v občanském soudním řízení "hodnotit všechny důkazy bez ohledu na to, zda byly provedeny nadbytečně či nikoliv". Tímto závěrem - v kontextu, v jakém byl použit - zpochybňuje stěžovatel zcela jednoznačné závěry soudní praxe a právní teorie, neboť ve své podstatě požaduje, aby se soud (v rozporu zejména se zásadou hospodárnosti řízení) zabýval skutečnostmi (a hodnotil v tomto směru důkazy), které jsou pro hmotněprávní posouzení věci zcela bezvýznamné a které - protože je soud sice podle návrhu stěžovatele, ale jinak zcela bezdůvodně provedl - byly jen zdrojem průtahů v řízení. Nemohlo proto dojít k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Účastník navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta pro její zjevnou neopodstatněnost. Nadto poukázal na to, že lhůta k vyjádření v trvání 15 kalendářních dnů byla zcela nepřiměřeně krátká; k tomu Ústavní soud uvádí, že účastník o prodloužení této soudcovské lhůty nepožádal a rovněž netvrdil, že by se nemohl řádně vyjádřit, o čemž svědčí jeho poměrně podrobné vyjádření, a proto se již tímto tvrzením dále Ústavní soud nezabýval.
Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 6 C 155/93 a po jeho prostudování, s přihlédnutím k vyjádření účastníků řízení a obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě se však sluší upozornit na to, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci obecné soudy v této věci v souladu s ústavní nezávislostí soudní moci (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) dospěly k právnímu názoru, že smlouva ze dne 1. 10. 1991 je ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 písm.a) zák. práce neplatným právním úkonem a že podle ní nemohl vzniknout mezi stěžovatelem a úpadcem platný pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah. Stěžovatelem navržené důkazy nebyly provedeny proto, že zjišťování, zda mezi stěžovatelem a úpadcem vznikl (mohl vzniknout) pracovní poměr ústně nebo konkludentně, je dle názoru obecných soudů nadbytečné, a to jednak proto, že stěžovatel v přihlášce své pohledávky podané v konkursním řízení neuvedl žádné skutkové okolnosti o tom, že by sjednal s úpadcem pracovní poměr jinak než na základě smlouvy ze dne 1. 10. 1991, jednak z důvodu, že na výkon funkce statutárního orgánu nemohl být vůbec platně uzavřen pracovní poměr. Za těchto okolností nelze pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) ve věci rozhodujícím soudům nic vytknout.
Tvrzení stěžovatele jsou co do své povahy polemikou s právním názorem obecných soudů všech tří stupňů. Stěžovatel však přehlíží, že vrcholem soudní soustavy obecných soudů není Ústavní soud, ale Nejvyšší soud ČR, který dle §14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování.
V souvislosti s dalším tvrzením stěžovatele stran neprovedení všech jím navržených důkazů je na místě dodat, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, Praha 1995). Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 6 C 155/93 plyne, že dokazování v dané věci bylo provedeno pečlivě a v dostatečném rozsahu. Dále pak se obecné soudy vypořádaly s tím, proč jím navržené důkazy neprovedly. Nejde tedy ani o tzv. opomenuté důkazy ve světle konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu. Konečně Ústavní soud konstatuje, že - jak již mnohokrát judikoval - za daných okolností nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Obdobně nedůvodná jsou i tvrzení stěžovatele stran průtahů v řízení před obecnými soudy. Žaloba stěžovatele byla sice k Obvodnímu soudu pro Prahu 9 podána již dne 18. srpna 1993, přesto je ze spisu tohoto soudu zřejmé, že délka řízení byla způsobena složitostí daného případu a poměrně obsáhle prováděným dokazováním, dále rovněž změnami petitu žaloby ze strany stěžovatele a prohlášením konkursu na úpadce dne 18. ledna 2000. Na okraj Ústavní soud uvádí, že dne 1. července 2003 nabylo účinnosti ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, které bylo zakotveno novelou provedenou zákonem č. 192/2003 Sb. Toto ustanovení umožňuje účastníkovi nebo tomu, kdo je stranou řízení, má-li za to, že jeho stížnost na průtahy v řízení, kterou podal u příslušného orgánu státní správy soudů, jím nebyla řádně vyřízena, podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení. Uvedený prostředek stěžovatel nevyužil.
Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná, a proto ji Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2005