ECLI:CZ:US:2005:3.US.71.05
sp. zn. III. ÚS 71/05
Usnesení
III. ÚS 71/05
Ústavní soud rozhodl dne 5. dubna 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. N., zastoupeného JUDr. Josefem Vaške, advokátem v Hradci Králové, Škroupova 957, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. října 2004, čj. 1 Afs 26/2004-41, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. listopadu 2003, čj. 31 Ca 55/2003-18, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 23. dubna 2003, čj. 1456/140/2002-PN-O-61-Vo, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora označených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 Ústavy, čl. 4 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen Listina. Podstatou ústavní stížnosti je otázka vzniku daňové povinnosti - daně z převodu nemovitostí za situace, kdy stěžovatel v roce 1996 vložil nemovitosti do obchodní společnosti s ručením omezeným. V roce 1999 stěžovatel svůj obchodní podíl na nemovitosti převedl, byť, jak sám tvrdí, nikdy nedošlo k zániku jeho účasti na společnosti a vypořádání jeho účasti ve společnosti. Podle rozhodnutí napadených touto ústavní stížností ovšem zanikla stěžovatelova účast na společnosti dnem převodu jeho obchodního podílu v roce 1999, a je tedy ve smyslu příslušných právních předpisů poplatníkem daně z převodu nemovitostí.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z pohledu ústavních kautel a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel se v podstatě domáhá toho, aby Ústavní soud vyložil ust. §20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí jinak, než jak to učinily správní orgány a oba správní soudy. Ústavní soud k tomuto argumentu připomíná, že není, jak se pravděpodobně mylně domnívá stěžovatel, vrcholem soustavy obecných ani správních soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR). Ústavní soud tudíž není ani další odvolací instancí, a proto není zásadně oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. V intencích takto limitovaného přezkumu byla posouzena i nyní projednávaná ústavní stížnost.
Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře opakovaně připustil, že za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu je sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu (např. nález sp. zn. IV. ÚS 35/96, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 6, str. 45; nález III. ÚS 142/98, in: Sb.n.u.ÚS, sv.11, str.131, a další). Nezbytnost výjimečného suplování této jeho výlučné kompetence však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula (srov. k tomu např. usnesení III. ÚS 219/04, Sb.n.u.ÚS, sv. 33, str.591). Za takto naznačené v průběhu času nově nastalé situace Ústavní soud připomíná, že v kontextu své dosavadní judikatury se cítí být oprávněn tento výklad, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná obecným soudem (a tedy i Nejvyšším správním soudem) byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. III. ÚS 224/98, in: Sb.n.u.ÚS, sv.15, str.17, a další).
V této souvislosti je třeba zdůraznit základní rozhraničení pravomocí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu např. usnesení III. ÚS 219/04, Sb.n.u.ÚS, sv. 33, str. 591). Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů (srov. k tomu v literatuře např. Šimíček V., Imperativ ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů, Právník, sv. 138, č. 12/1999, str. 1081 a násl.). Vyjádřeno jinými slovy, ani Nejvyšší správní soud není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy ČR. Tomuto úkolu Nejvyšší správní soud podle názoru Ústavního soudu v této věci plně dostál a Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat závěr Nejvyššího správního soudu, že převodem obchodního podílu dal současně stěžovatel konkludentní souhlas k zániku své účasti ve společnosti. Stejně tak Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat ani interpretaci výše citovaného ust. §20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb., neboť interpretaci provedenou Nejvyšším správním soudem nelze označit za protiústavní exces v tom smyslu, jak o tom hovoří judikatura Ústavního soudu výše uvedená.
Napadenými rozhodnutími nemohlo být porušeno ani ust. čl. 11 odst. 5 Listiny, kterým argumentuje stěžovatel, a podle něhož daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Ve stěžovatelově případě pochopitelně nedošlo k uložení daně bez zákonného základu, ale na základě zákona, byť k tomu došly orgány veřejné moci interpretací, s níž stěžovatel nesouhlasí. To samo o sobě však nemůže být důvodem pro stěžovatelovu tezi o porušení čl. 11 odst. 5 Listiny.
Jak plyne z řečeného, porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolával, Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal. Proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2005