ECLI:CZ:US:2005:3.US.721.04
sp. zn. III. ÚS 721/04
Usnesení
III. ÚS 721/04
Ústavní soud rozhodl dne 4. května 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A.K., zastoupeného advokátem Mgr. R.S., proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 0 Nt 3467/2004, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 1 To 880/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a i co do dalších formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 1 To 880/2004, jakož i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 0 Nt 3467/2004, s tím, že porušují jeho ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.
Jak Ústavní soud ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 0 Nt 3467/2004, který si pro účely posouzení věci vyžádal, zjistil, ústavní stížností napadeným usnesením zmíněného soudu byl stěžovatel podle §68 odst. 1 trestního řádu vzat do vazby, a to z důvodů uvedených v §67 odst. a) a b) trestního řádu. Soud vycházel z toho, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažnou trestnou činnost, konkrétně pro trestný čin podvodu dle §250b odst. 1, 5 trestního zákona, takže v případě odsouzení je ohrožen důrazným nepodmíněným trestem, kromě toho je proti němu vedeno další trestní stíhání u Krajského soudu v Ostravě, z čehož vyvodil, že je dán důvod vazby ve smyslu §67 odst. a) trestního řádu.
Jde-li o druhý důvod vazby [§67 odst. b) trestního řádu], soud poukázal na charakter trestné činnosti a potřebu výslechu svědků, kteří nebyli vyslechnuti a řádně poučeni jako svědci ve vztahu ke stěžovateli, přičemž se jedná především o pracovníky bank a firem, na jejichž účty byly finanční prostředky převedeny, a tak je zde důvodná obava, že by stěžovatel mohl na tyto osoby působit a ovlivňovat je ve svůj prospěch.
Uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel stížností, kterou však Krajský soud v Ostravě jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. V odůvodnění tohoto usnesení soud uvedl, že se stěžovatel staví k usnesení o zahájení trestního stíhání negativně, jde-li o jeho osobu, je soukromým podnikatelem, je ženatý, otcem jednoho nezletilého dítěte, nebyl dosud trestán, je však trestně stíhán pro trestný čin dle §148 trestního zákona. Dosud zjištěné skutečnosti, jež vyplývají z výsledků šetření Policie ČR, zvláště pak z výpovědi obviněného L.R. a J.P. a výpovědi svědka Ing. L.K., nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že se trestného činu měl dopustit stěžovatel. Vzhledem ke skutečnosti, že škoda má přesahovat mnohonásobně škodu velkého rozsahu, lze předpokládat, že stěžovateli, bude-li uznán vinným předmětným trestným činem, bude uložen trest v horní hranici trestní sazby. Je-li navíc stíhán i před Krajským soudem v Ostravě ve věci vedené pro trestný čin dle §148 odst. 1 a 3 trestního zákona, kde je rovněž ohrožen přísným trestem, obava, že by se stěžovatel mohl skrývat či dokonce uprchnout, je intenzivnější, a to i přes citové vazby stěžovatele k rodině a odpovědnost k jeho obchodní společnosti. Dále je zde obava, že by stěžovatel mohl působit na dosud nevyslechnuté svědky, kteří by měli vypovídat o jeho účasti na trestném činu, zejména jde o pracovníky Č., a. s., s nimiž sjednával úvěrové a kontokorentní podmínky pro A., a. s., hrozí i to, že by mohl působit na spoluobviněné, jakož i na osoby, které se měly podílet na vyhotovení dokumentů, obsahujících nepravdivé údaje o uvedené společnosti, přičemž jde o výpovědi, které mohou podstatnou měrou přispět k objasnění věci. Konečně krajský soud dospěl k závěru, že s ohledem na osobu stěžovatele, který měl být veden k trestné činnosti zištným motivem, jakož i na charakter a způsob předmětné trestné činnosti, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.
V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká obecným soudům, že nezjistily žádné konkrétní skutečnosti, jimiž by bylo možno řádným a ústavně přijatelným způsobem odůvodnit jeho omezení na osobní svobodě, přičemž napadená rozhodnutí jsou odůvodněna jen povšechně a obecně. Tím soudy porušily princip tzv. zákazu libovůle v rozhodování orgánů veřejné moci. Ve vztahu k důvodu vazby dle §67 písm. a) trestního řádu stěžovatel uvádí, že soudy nevysvětlily, proč v tomto konkrétním případě ohrožení příslušnou trestní sazbou mělo automaticky znamenat, že se bude vyhýbat trestnímu stíhání. Argumentuje přitom tím, že každé obvinění z trestného činu, za jehož spáchání hrozí trestní sazba v daném rozpětí, by mělo pro stíhanou osobu znamenat uvalení vazby, což není přípustné, neboť by to znamenalo porušení zásady presumpce neviny (soudy předjímají rozhodnutí o trestu) a popření smyslu vazby, jímž je znemožnění, zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního stíhání. K důvodu vazby podle §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu stěžovatel uvádí, že v každém trestním řízení jsou vyslýcháni svědci, kteří se vyjadřují k účasti obviněného na trestném činu a k jeho osobě. V dané věci se mělo zpravidla jednat o opakované výslechy osob, které po poučení již byly dříve vyslechnuty, nikoliv však kontradiktorním způsobem ve vztahu ke stěžovateli, takže není možno reálně očekávat, že by došlo k nějaké změně v jejich výpovědích. Kromě toho trestní stíhání spoluobviněných bylo zahájeno několik týdnů před zahájením trestního stíhání proti stěžovateli, takže teoreticky mohl svědky ovlivňovat po celou tuto dobu. Stěžovatel dále namítá porušení zásady presumpce neviny a jeho práva na obhajobu, jež má plynout z konstatování krajského soudu, že se stěžovatel staví k usnesení o zahájení trestního stíhání negativně a že měl být veden k trestné činnosti zištným motivem. Vzhledem k těmto skutečnostem mělo podle stěžovatele dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv, jež plynou ze shora uvedených ustanovení, a tak navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Okresního soudu a Krajského soudu v Ostravě. Prvně uvedený soud v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Rovněž tak krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a doplnil, že pokud uvedl, že se stěžovatel staví k usnesení o zahájení trestního stíhání negativně, nejde o žádnou výtku, že stěžovatel nespolupracuje s orgány činnými v trestním řízení, pouze se tím konstatuje postoj stěžovatele k vytýkané trestné činnosti, jenž se nijak nepromítl do závěru o existenci koluzní vazby. Dále uvedl, že měl pro své rozhodování úplný trestní spis, přičemž dospěl k jednoznačnému závěru, že trestní stíhání bylo zahájeno důvodně. Pro objemnost spisu pak nepokládal za nutné citovat jednotlivé listinné důkazy a záznamy. Dle soudu se nelze ani ztotožnit s názorem stěžovatele, že měl pouze obecně zdůvodnit naplnění vazebních podmínek, neboť jde-li o "útěkovou" vazbu, bylo poukázáno na výši škody a s tím související možnou výši trestu, jakož i na probíhající trestní řízení ve věci vedené pod sp. zn. 33 T 13/99, a pokud jde o vazbu "koluzní" je poukazováno na obavu z ovlivňování konkrétních svědků, jakož i z působení na spoluobviněné. S ohledem na tyto skutečnosti má krajský soud za to, že nedošlo k porušení uvedených ustanovení Ústavy ČR, Listiny a Úmluvy, a tak navrhuje, aby Ústavní soud návrh stěžovatele odmítl.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem zpravidla rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s názory obecných soudů na to, zda jsou naplněny vazební důvody ve smyslu §67 písm. a) a b) trestního řádu. Ústavní soud však mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech.
Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 18/96; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 88).
Jak patrno z odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, důvody "útěkové" vazby byly spatřovány v tom, že stěžovateli hrozí vysoký trest, přičemž nebylo argumentováno jen příslušnou trestní sazbou, ale i konkrétními skutečnostmi, jež mají nasvědčovat uložení eventuálního trestu v horní polovině sazby. Přitom úvahu soudu, zejména jde-li o souvislost mezi výší škody a potrestáním pachatele, nelze označit ani za iracionální, ani ve vztahu k rozhodování o vazbě za irelevantní, a tudíž jí z hlediska ústavnosti nelze nic vytknout. Jde-li o výklad ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, jím se zabýval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 33, č. 48), na který se stěžovatel v podrobnostech tímto odkazuje. V uvedeném nálezu dospěl Ústavní soud k závěru, že z logického a jazykového výkladu vyplývá, že hrozba vysokým trestem sama o sobě zakládá důvodnost obavy před vyhýbáním se trestnímu stíhání, a tím i naplnění důvodnosti vazby, avšak odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby toliko touto hrozbou lze připustit v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností, opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu, lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let.
Ústavní soud je, vycházeje z výše uvedených závěrů, toho názoru, že aplikace ustanovení §67 odst. a) trestního řádu nevybočuje z mezí ústavnosti, neboť krajský soud ve svých úvahách o daném vazebním důvodu nikoliv nedůvodně (viz shora) vycházel právě z trestu odnětí svobody přesahující výši osmi let, přičemž posouzení toho, zda v tom kterém případě jsou zde skutečnosti eliminující danou hrozbu, pokládá Ústavní soud plně za záležitost náležející soudům obecným.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal omezení stěžovatelovy osobní svobody za protiústavní, pokládal za nadbytečné zabývat se v ústavní stížnosti obsaženými námitkami týkajícími se důvodů "koluzní" vazby; byť se prima facie může jevit argumentace stěžovatele jako důvodná, i kdyby se s ní Ústavní soud ztotožnil, na právním postavení stěžovatele by se již fakticky nic nezměnilo. Pokud stěžovatel tvrdí, že došlo k porušení principu presumpce neviny a jeho práva na obhajobu, pak z odůvodnění usnesení krajského soudu nevyplývá, že by tento soud z konstatované skutečnosti, že se stěžovatel staví k usnesení o zahájení trestního stíhání negativně, při svém rozhodování nějak vycházel; jde-li o vyjádření krajského soudu, že stěžovatel byl k eventuální činnosti veden zištným motivem, pak není z odůvodnění jeho rozhodnutí zřejmé, jak k takovému závěru dospěl, takže jde patrně o určitou spekulaci nabízející se v souvislosti s osobou stěžovatele jako možného pachatele finančních deliktů, nicméně i kdyby Ústavní soud toto shledal jako pochybení, výše uvedené závěry by to nijak neovlivnilo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2005