ECLI:CZ:US:2005:3.US.730.04
sp. zn. III. ÚS 730/04
Usnesení
III. ÚS 730/04
Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.N., zastoupeného advokátem Mgr. L.K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2003, sp. zn. 46 T 8/2000, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. 4 To 11/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a i co do dalších formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. 4 To 11/2004, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2003, sp. zn. 46 T 8/2000, s tím, že porušují jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy ČR, čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 15 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem krajského soudu by stěžovatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 trestního zákona a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 8 měsíců, dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu 8 let. Toto rozhodnutí Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu k odvolání stěžovatele zrušil a podle §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl o vině a trestu stěžovatele v podstatě shodně s rozsudkem soudu prvního stupně, změny ale doznala skutková věta; z ní plyne, že uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil - stručně řečeno - tím, že od
července do září roku 1993 se spolu s Ing. P.K. podíleli na obchodu s lehkým topným olejem nepodléhajícím spotřební dani, jenž odpovídal díky svým vlastnostem motorové naftě pro letní období spotřební dani podléhající, přičemž postupnou změnou označení komodity v daňových dokladech při jejím překupování, v důsledku které sice došlo ke změně účelového určení této komodity spojené se zatížení spotřební daní, avšak současně bylo záměrně zastřeno, u kterého subjektu k této změně došlo, způsobili to, že Českému státu nebyla přiznána z těchto (a ve výroku rozsudku konkretizovaných) obchodních případů spotřební daň ve výši 13 794 788,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 3 172 793,- Kč, čímž mu byla způsobena škoda v celkové výši 16 967 581,- Kč a s tímto následkem byl stěžovatel nejméně srozuměn. Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které však Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 6 Tdo 953/2004, podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ze zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění platném do 30. 6. 1994, bylo zcela vyloučeno, aby se jako obchodník s ropnými produkty stal plátcem spotřební daně, byť by při koupích a prodejích těchto produktů měnil jejich deklaraci z produktů podléhajících spotřební dani na produkty, které spotřební dani nepodléhají, nebo naopak, a tvrdí, že z případné změny deklarace vyplývala obchodníkovi pouze případná obchodněprávní odpovědnost vůči kupujícímu. Teprve zákonem č. 136/1994 Sb., byl rozšířen okruh plátců též o obchodníky s ropnými produkty, kteří paliva získaná bez daně dále prodávají s označením automobilový benzín, letecká pohonná hmota, motorová nafta nebo petrolej. Stěžovatel z toho vyvozuje, že pokud se měl vytýkaného jednání dopustit nejméně od července do září roku 1993, kdy tedy nemohl být plátcem spotřební daně z obchodů s ropnými produkty, je vyloučeno, aby mohl spáchat uvedený trestný čin. Na podporu svého tvrzení argumentuje důvodovou zprávou k vládnímu návrhu citovaného zákona a poukazuje na to, že zákonodárce akceptoval názor vlády a rozšířil okruh plátců spotřební daně o dosud nezahrnuté obchodníky, přičemž vyslovuje podiv nad tím, jakou interpretací zákona o spotřebních daních ve znění platném do 30. 6. 1994 lze dospět k odlišnému právnímu názoru, tedy že obchodník byl či mohl být plátcem spotřební daně.
Závěrem stěžovatel poukazuje na to, že jeho trestní stíhání trvalo téměř deset let, přičemž průtahy v řízení nijak nezavinil. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem zpravidla rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí případnému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že nebyl plátcem spotřební daně, z čehož vyvozuje neexistenci své trestní odpovědnosti. Otázkou, zda stěžovatel byl či nebyl plátcem daně, se však již podrobně zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 6. 2000, sp. II. ÚS 157/97 (publ. ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 18, č. 99), přičemž dospěl k závěru, že proces administrativní změny, tj. právně významné nové označení výrobku, je "výrobou", a stěžovatele tak třeba považovat za plátce daně ve smyslu ustanovení §3 zákona o spotřebních daních, ve znění účinném do 30. 6. 2004. Stejně tak se Ústavní soud v tomto nálezu plně vypořádal s argumentací stěžovatele, týkající se důvodové zprávy k návrhu zákona č. 136/1994 Sb., kterým bylo novelizováno ustanovení §18 odst. 2 zákona o spotřební dani. K tomu je třeba doplnit, že vrchní soud v napadeném rozsudku (str. 19) vyslovil právní názor, že pachatelem trestného činu nemusí být plátce daně, ale kdokoliv, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu či jinému subjektu vyměřena, čímž dojde ke zkrácení daně, takže v daném případě samotný závěr o tom, kdo byl vlastně plátcem daně, není relevantní pro trestněprávní odpovědnost za daný trestný čin, zejména když jednání obžalovaných směřovalo právě k tomu, aby tato otázka zůstala nejasná a daněmi nebyl zatížen nikdo z nich. V tomto směru ústavní stížnost žádné výhrady neobsahuje, a tudíž z ničeho nelze usuzovat na porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
Namítal-li stěžovatel, že v jeho věci nastaly neodůvodněné průtahy, sama tato skutečnost důvodem ke zrušení napadených rozhodnutí být nemůže.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2005