ECLI:CZ:US:2005:3.US.80.05
sp. zn. III. ÚS 80/05
Usnesení
III. ÚS 80/05
Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Janou Navrátilovou, advokátkou v Ostravě, Na Hradbách 2/120, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1564/2004, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. prosince 2003, sp. zn. 16 Co 324/2003, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. listopadu 2002, sp. zn. 40 C 261/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak - po odstranění formální vady v zastoupení na základě výzvy Ústavního soudu - splňovala formální podmínky podle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadl stěžovatel ve své pracovněprávní věci rozhodnutí obecných soudů [usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. prosince 2004 (21 Cdo 1564/2004-95), rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. prosince 2003 (16 Co 324/2003-77) a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. listopadu 2002 (40 C 261/2002-33] a tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva obsažená v čl. 5, čl. 8 odst. 2, čl. 26 odst. 3, čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti obecné soudy - stručně shrnuto - upřely stěžovateli ochranu tím, že Okresní soud v Ostravě neprovedl jím navržený důkaz dohodami uzavřenými mezi Úřadem práce se zaměstnavatelem Statutárním městem Ostravou, Úřadem městského obvodu Vítkovice, které jsou důkazem jeho opětovného zaměstnávání na sjednaný druh práce. Podle vyhl. č. 35/1997 Sb. bylo přitom možné zaměstnat uchazeče o zaměstnání na veřejně prospěšné práce pouze na dobu nepřesahující 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců ode dne sjednaného nástupu uchazeče o zaměstnání a postup, kdy zaměstnavatel opakovaně prodlužoval pracovní poměr, byl v rozporu s touto vyhláškou. Stěžovatel proto navrhl zrušit rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
Z odůvodnění napadených a k ústavní stížnosti přiložených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že stěžovatel (v právním postavení žalobce v řízení před obecnými soudy) se domáhal toho, aby bylo určeno, že "část pracovní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 3. 10. 2000, ve znění dohody o změně sjednaných pracovních podmínek ze dne 19. 9. 2001 a 12. 12. 2001, pokud se týče sjednání pracovního poměru na dobu určitou do 31. 7. 2002", je neplatná, že jeho pracovní poměr u žalovaného (Statutárního města Ostrava, Úřadu městské části Vítkovice) nadále trvá a že je uzavřen na dobu neurčitou. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že u žalovaného byl zaměstnán nepřetržitě čtyřicet po sobě jdoucích měsíců "na pracovní smlouvy sjednávané na dobu určitou opětovně a bezprostředně na sebe navazující". Stěžovatel dne 17. 7. 2002 žalovanému oznámil, že trvá na dalším pokračování pracovního poměru, neboť, i když dne 31. 7. 2002 končila stěžovateli v pořadí třetí pracovní smlouva uzavřená na dobu určitou, která byla dvakrát prodloužena, délka pracovního poměru stěžovatele se příčí ustanovením právních předpisů o délce pracovního poměru na dobu určitou; v této části je pracovní smlouva neplatná a pracovní poměr je uzavřen na dobu neurčitou.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. listopadu 2002 (40 C 261/2002-33), ve znění potvrzujícího rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. prosince 2003 (16 Co 324/2003-77), žalobu zamítl. Po provedeném dokazování dospěl nalézací soud k závěru, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, že stěžovatelův pracovní poměr sjednaný na dobu určitou do 31. 7. 2002 končí uplynutím této sjednané doby. Obecné soudy vycházely z toho, že od účinnosti novely zákoníku práce provedené zákonem č. 74/1994 Sb., tj. od 1. 6. 1994, není omezena možnost opakovaného uzavírání pracovního poměru na dobu určitou. a jeho prodlužování s výjimkami uvedenými v ustanovení §30 odst. 2 zák. práce je přípustné. Pracovní poměr na dobu určitou byl proto sjednán mezi účastníky platně a skončil podle ustanovení §56 odst. 1 zák. práce uplynutím sjednané doby, tj. ke dni 31. 7. 2002. Odvolací soud pak poukázal i na to, že ust. §7 vyhlášky č. 35/1997 Sb., kterou se stanoví podrobnosti zřizování společenským účelných pracovních míst a vytváření veřejně prospěšných prací, pouze definuje, co se rozumí krátkodobým pracovním umístěním uchazeče o zaměstnání na veřejně prospěšné práce, a nelze z něj úspěšně vyvozovat, že se zaměstnancem, vykonávajícím veřejně prospěšné práce, nemůže být sjednán pracovní poměr na dobu určitou buď vůbec, případně na dobu delší jednoho roku.
Proti tomuto rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podal stěžovatel dovolání, které bylo vpředu označeným usnesením Nejvyššího soudu ČR odmítnuto. Odvolací soud se jím po věcné stránce nezabýval [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.], neboť dopěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což stěžovatel svou ústavní stížností usiloval. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelem ani tvrzeny.
Rovněž tak odůvodnění napadených rozhodnutí odpovídá požadavkům zákona a obecné soudy (Okresní soud v Ostravě, Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší soud ČR) se v nich ústavně konformním způsobem vypořádaly s tvrzeními stěžovatele, která tento uplatnil v podstatě shodně jako v ústavní stížnosti (§167 odst. 2, §157 odst. 2 o. s. ř.). Z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto těmto obecným soudům nic vytknout.
Dále se sluší konstatovat, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, Praha 1995). Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena, plyne, že dokazování v dané věci bylo provedeno v dostatečném rozsahu, nehledě k tomu, že podle protokolu o jednání před soudem I. stupně ze dne 22. listopadu 2002, jenž stěžovatel v kopii přiložil k ústavní stížnosti, stěžovatel k dotazu předsedy senátu uvedl, že nenavrhuje provedení dalších důkazů. Dokazování pak bylo ukončeno a byl vynesen rozsudek soudu I. stupně.
Z uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je pak dána povahou vývodů ústavní stížnosti a konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Z důvodů shora rozvedených Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2005