ECLI:CZ:US:2005:3.US.86.05
sp. zn. III. ÚS 86/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. 8. 2005 v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem v Hradci Králové, Tomkova 181, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2004, čj. 13 To 295/2004-708, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 15. 2. 2005 napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2004, čj. 13 To 295/2004-708, s tím, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 6 T 66/2003, který si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal, napadeným rozsudkem byl podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního řádu v případě stěžovatele v celém rozsahu zrušen rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. 3. 2004, čj. 6 T 66/2003-637, a podle §259 odst. 3 trestního řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že se stěžovatel uznává vinným trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) trestního zákona a porušování povinností dozorčí služby podle §286 odst. 1 trestního zákona a že se odsuzuje podle §158 odst. 1, §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na dobu 1 roku. Uvedených trestných činů se stěžovatel dle soudu dopustil tím, že jako policejní inspektor, velený do dozorčí služby OOP Kouřim, byl dne 19. 10. 2001 v 19.00 hodin vyslán operačním důstojníkem operačního střediska OŘ PČR Kolín do obce Bečváry k dopravní nehodě vozidla Octavia, které narazilo do sloupu veřejného osvětlení, na místě dopravní nehody zjistil, že řidič havarovaného vozidla je ředitel OŘ PČR Kolín plk. M. T., a ačkoliv měl podezření, že řidič je v podnapilém stavu, nechal se jím ovlivnit a na místě dopravní nehody neprovedl prvotní a neodkladné úkony tak, jak je mu uloženo Závazným pokynem policejního prezidenta č. 25 ze dne 1. 3. 2001 zejména nezajistil provedení orientační dechové zkoušky, zjištění totožnosti účastníků a svědků dopravní nehody a z místa dopravní nehody odjel, vše v úmyslu, aby dopravní nehoda nadřízeného plk. M. T. nemohla být řádně vyšetřena.
Jak z podané ústavní stížnosti vyplývá, stěžovatel porušení základních práv spatřuje v tom, že mu v řízení u odvolacího soudu bylo znemožněno vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, k čemuž mělo dojít v důsledku toho, že nebyl proveden důkaz DAT kazetou Maxell kvůli tomu, že její přehrání nebylo (pouze) z technického hlediska možné. Přitom se jednalo z hlediska stanovení trestněprávní odpovědnosti konkrétních osob a právní kvalifikace skutku o důležitý důkaz, u kterého navíc vyvstává otázka jeho použitelnosti v trestním řízení. Za této situace stěžovatel nemohl zjistit, zda-li rozhovory na této kazetě zaznamenané se skutečně týkají předmětného jednání a zda jím byly vůbec uskutečněny. V trestním řízení pak jen byl podle §213 odst. 1 trestního řádu přečten listinný důkaz - odborné vyjádření Kriminalistického ústavu Praha ze dne 29. 4. 2002 (obsahující přepis daných rozhovorů), v jehož případě ale z vyšetřovacího spisu není patrno, na základě jakého procesního úkonu, v jakém rozsahu bylo jeho vypracování zadáno a zda byly tomuto ústavu předány všechny důkazy zajištěné procesním způsobem. Vyvstává proto i zde otázka, zda se tak stalo v souladu s trestním řádem. Ze zmíněného odborného vyjádření pak není zřejmé, na základě jakých skutečností byly ustanoveny hovořící osoby. Stěžovatel rovněž namítá, že v dané věci vznikají pochybnosti, zda zajištěné magnetofonové záznamy odpovídají skutkovému jednání a zda s příslušnými kazetami nebylo manipulováno v jeho neprospěch, což vyvozuje z toho, že předávacím protokolem ze dne 29. 10. 2001, čj.
PSC-43/SKJ-KK-2001, byla pracovníkům Inspekce MV předána kazeta ze zařízení COM-QUARD se záznamy od 25. 8. 2001 do 22. 10. 2001 a dále kazeta s nahrávkami telefonních hovorů a rádioprovozu ze dne 19. 10. 2001 (č. l. 214 soudního spisu), odborné vyjádření pak bylo provedeno z prvně uvedené kazety se záznamy za období od 25. 8. 2001 do 22. 10. 2001, ovšem - jak plyne z "listinného důkazu" na č. l. 480 trestního spisu - jako důkaz je ve spisu uložena jen jedna kazeta, a to za rozdílné období od 5. 10. 2001 do 22. 10. 2001. Vzhledem k těmto skutečnostem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření Krajského soudu v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze k ústavní stížnosti. Krajský soud uvedl, že stěžovatel měl v průběhu celého řízení před soudem právo vyjádřit se ke všem důkazům, které byly v hlavním líčení či ve veřejném zasedání před odvolacím soudem provedeny. Poněvadž důkaz přehráním zajištěné DAT kazety Maxell nemohl být proveden z technických důvodů, nemohlo být postupováno podle §214 trestního řádu. V odůvodnění napadeného rozhodnutí je pak dle krajského soudu rozvedeno, na základě jakých jiných konkrétních důkazů a jakých úvah, kterými byl v souvislosti s tím soud veden, byly učiněny skutkové závěry o vině stěžovatele, takže je možno na toto odůvodnění odkázat. Z uvedených důvodů krajský soud považuje ústavní stížnost za zcela neopodstatněnou a navrhuje, aby byla odmítnuta. Krajské státní zastupitelství se k ústavní stížnosti nevyjádřilo s tím, že se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdává.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ustavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Přitom dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, jenž je i co do dalších formálních náležitostí a podmínek v souladu se zákonem o Ústavním soudu, a tak přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh zjevně neopodstatněný. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak je tomu v daném případě, nutno ji přitom zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje případnému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že neměl možnost se vyjádřit ke klíčovému důkazu, a to zvukovému záznamu na DAT kazetě Maxell ze dne, kdy mělo dojít k předmětnému jednání. Je zřejmé, že daný důkaz proveden nebyl, neboť toto nebylo technicky možné. Jistě lze vycházet z toho, že technické obtíže nemohou být překážkou provedení rozhodujících důkazů, na straně druhé je však třeba zkoumat, zda v tom kterém případě takový postup může vést k porušení procesních práv účastníka soudního řízení. V posuzované věci je třeba vzít v úvahu, že zvukový záznam na uvedené kazetě nebyl zcela srozumitelný, a tak si policejní orgán nechal od Kriminalistického ústavu v Praze vypracovat již zmíněné odborné vyjádření za účelem porovnání dodaného přepisu s datovým záznamem a provedení příslušných oprav. Jestliže pak byl pomocí kriminalistických metod zjištěn a zaznamenán obsah příslušných rozhovorů, s nímž se stěžovatel měl možnost seznámit a během trestního řízení se k němu vyjadřovat, pak není důvodu, aby se obžalovaný musel vyjadřovat v podstatě k témuž, ovšem v méně srozumitelné či nesrozumitelné podobě. Provedení takové důkazu by pak mělo smysl za situace, jestliže by nastaly důvodné pochybnosti, zda přepis rozhovorů skutečně odpovídá záznamu na příslušném nosiči. V případě stěžovatele však takové pochybnosti nevznikají (k tomu viz i níže), a tak nezbývá než konstatovat, že ústavně zaručenému základnímu právu stěžovatele ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny bylo učiněno zadost, pokud se stěžovatel mohl vyjádřit ke zmíněnému odbornému vyjádření.
Ve vztahu k vlastnímu odbornému vyjádření Kriminalistického ústavu Praha stěžovatel namítá, že není zřejmé, zda bylo zadáno v souladu s trestním řádem. Jak z tohoto důkazního prostředku plyne, stalo se tak na základě přípisu PČR, OŘ, SKPV, oddělení obecné kriminality, Kutná Hora ze dne 11. 4. 2002, ČVS OVKH-742/01, jenž se však v trestním spise nenalézá. Krajský soud v Praze k totožné stěžovatelově námitce, obsažené v odvolání, v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval (viz str. 20 ve spojení se str. 26), že příslušnou žádost "není třeba do spisu zakládat, neboť tou se důkaz neprovádí". K tomu lze uvést, že trestní spis takovéto písemnosti zpravidla vždy obsahuje a pokud tomu tak není, lze to zřejmě přičítat omylu orgánu činného v trestním řízení či jím způsobené ztrátě, nicméně sama tato skutečnost ještě není způsobilá zpochybnit zákonnost předmětného důkazu, přičemž z ústavní stížnosti žádné další skutečnosti v tomto ohledu nevyplývají a tyto nejsou známy ani Ústavnímu soudu.
Stěžovatel se - podle ústavní stížnosti - dále domnívá, že s nahrávkami hovorů mohlo být manipulováno, protože ze soudního spisu lze vyvodit, že existovaly celkem tři různé kazety. Pokud stěžovatel poukazuje na existenci kazety, jež obsahuje pouze záznamy ze dne 19. 10. 2001 (a to vedle DAT kazety Maxell se záznamy od 25. 8. 2001 do 22. 10. 2001), pak touto námitkou se podrobně zabýval odvolací soud, takže nezbývá, než stěžovatele na tyto závěry obsažené v odůvodnění jeho rozhodnutí odkázat (viz str. 19). Ve vztahu k tvrzení stěžovatele, že k jeho trestnímu spisu, jak má plynout z č. l. 480, byla přiložena jiná kazeta, a to se záznamy za odlišné období od 5. 10. 2001 do 22. 10. 2001, nutno podotknout, že na uvedeném čísle listu žádná zmínka o kazetě není. Pouze na č. l. 479, což je poslední strana návrhu na obžalobu ze dne 14. 1. 2003, a dále na obálce, přilepené k tomuto listu, se nalézá údaj o kazetě MAXELL se záznamem od 5. 9. 2001 do 22. 10. 2001. Jak však Ústavní soud z příslušného trestního spisu zjistil, ten ve skutečnosti obsahuje pouze "původní" kazetu, tedy tu, která byla zajištěna pro účely trestního řízení, se záznamy od 25. 8. 2001 do 22. 10. 2001, na jejímž základě bylo posléze vypracováno i zmíněné odborné vyjádření. Výše uvedené skutečnosti lze vysvětlit buď tím, že existovala třetí kazeta, nebo se jednalo o písařskou chybu, nicméně ani první varianta ještě nedává žádnou oporu pro tvrzení, že docházelo k manipulaci s důkazy. Mohlo se totiž jednat, podobně jako v případě kazety se záznamem ze dne 19. 10. 2001, o další nekompletní kopii záznamů. Přitom je zřejmé, že tato (eventuálně) třetí kazeta v trestním řízení žádnou roli nehrála, když orgány v trestním řízení z ní nevycházely a obecné soudy ji jako důkaz neprováděly. Zbývá dodat, že v případě stěžovatele neexistují žádné indicie, které by jeho teorii manipulace podporovaly, ostatně sám stěžovatel v ústavní stížnosti žádný důvod, jenž by vedl orgány činné v trestním řízení k tomu, aby se dopouštěly takového protiprávního jednání, neuvádí.
Pokud stěžovatel obecným soudům vytýká, že vycházely ze shora zmíněného odborného vyjádření, aniž by byly řádně ustanoveny osoby, jejichž hovory byly nahrány, nebo snad nesouhlasí se skutkovými závěry, které na základě tohoto důkazu učinily ("z obsahu odborného vyjádření není zřejmý popis skutkového jednání stěžovatele"), i touto otázkou se již zabýval odvolací soud, přičemž vysvětlil, z jakých důvodů nemá pochybnosti o tom, komu lze zaznamenané hovory přičítat (viz str. 19 rozsudku). Ústavní stížnost je tak polemikou s hodnocením důkazů ze strany obecných soudů; jak však Ústavní soud ve svých rozhodnutích pravidelně konstatuje, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Z toho vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy, což ostatně Ústavní soud stvrzuje svou konstantní judikaturou, dle níž tomuto soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. Výjimku pak tvoří ty případy, kdy skutkové (a následně právní závěry) soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (provedenými důkazy) anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Jinými slovy řečeno, ingerence ze strany Ústavního soudu připadá v úvahu až v případě excesů obecných soudů v daném hodnotícím procesu. O takový případ se však zjevně nejedná. Uvedený důkaz totiž nestojí nijak osamoceně, nýbrž v podstatě jen zapadá do kontextu skutkových zjištění učiněných na základě ostatních důkazů (možno poukázat na výpovědi samotného stěžovatele a spoluobžalovaného J. Bobka v přípravném řízení - viz čl. 92 a násl., čl. 109 a násl.), a tak pochybnosti o tom, kdo na záznamech hovoří, v podstatě nevznikají. Vzhledem k tomu ani v tomto ohledu nelze postupu Krajského soudu v Praze nic vytknout.
Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2005
Jiří Mucha
předseda senátu