ECLI:CZ:US:2005:3.US.87.05
sp. zn. III. ÚS 87/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. Ilonou Mirvaldovou, advokátkou se sídlem Blanická 25, Praha 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. srpna 2003 sp. zn. 2 To 97/03 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2003 sp. zn. 10 T 16/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi mělo být porušeno jeho ústavně garantované právo na soudní a jinou ochranu zakotvené v čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2003 sp. zn. 10 T 16/2002 byl stěžovatel pod bodem IV. výroku o vině uznán vinným organizátorstvím trestného činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle §226 písm. c) tr. ř. byl stěžovatel zproštěn obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze pro skutek, kterým měl spáchat trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Tímtéž rozsudkem byli odsouzeni obžalovaní M. M., R. T., T. Č., M. K., P. B. a M. H. pro trestné činy majetkového a násilného charakteru.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, a to v neprospěch stěžovatele proti výroku, kterým byl zproštěn obžaloby pro trestný čin loupeže, odvolání rovněž podal stěžovatel a dále obžalovaní R. T., T. Č., M. K. a M. H.. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. srpna 2003 sp. zn. 2 To 97/03 podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání stěžovatele částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem IV., jímž byl stěžovatel uznán vinným organizátorstvím trestného činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., jakož i ve výroku o trestu. Podle 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným návodem k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., kterého se měl (zkráceně řečeno) dopustit tak, že v blíže nezjištěný den před 28. 3. 2002 předal obviněnému R. T. klíče od kancelářských prostor společnosti P. G. reality v Praze 5 s tím, aby je použil k vniknutí do těchto prostor a získání kancelářského vybavení, obviněný R. T. je k tomuto cíli využil a z kancelářských prostor této společnosti odcizil kopírku Canon typ NP 6010, telefon s faxem a digitálním záznamníkem KXFP 88CE, tiskárnu HP Desk Jet 840C, dva počítače s monitorem a reproduktory, telefon Panasonic a mobilní telefon Ericsson v celkové hodnotě 35.900,- Kč. Stěžovatel byl za tento trestný čin odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle §256 tr. ř. byla odvolání státního zástupce a dalších obžalovaných jako nedůvodná zamítnuta.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2004 sp. zn. 5 Tdo 1223/2004 odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů než jsou uvedeny v §256b tr. ř. Usnesení dovolacího soudu však stěžovatel v ústavní stížnost nenapadá.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že byl odsouzen na základě jediného usvědčujícího důkazu, a sice výpovědi spoluobviněného R. T., která nebyla žádným dalším důkazem potvrzena, čímž došlo k porušení principu in dubio pro reo, tento obviněný ovšem mohl lhát, aby tak snížil svoji vinu. Stěžovatel byl přitom zproštěn obžaloby pro trestný čin loupeže, jelikož byl i z tohoto činu usvědčován pouze výpovědí obviněného R. T., která však odporovala výpovědi poškozené M. H.. Stěžovatel dále namítá porušení principu rovnosti zbraní, neboť nalézací soud odmítl jeho návrh na výslech svědkyně P., která byla stejně jako stěžovatel dříve zaměstnána ve společnosti P. G. reality a která by mohla odstranit rozpory ve výpovědích P. G., jenž uváděl naprosto rozporná tvrzení o tom, komu byly ponechány či odebrány klíče od kanceláře, soudy se přitom s těmito rozpornými tvrzeními nijak nevypořádaly.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení, tj. Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze. Předseda senátu Městského soudu v Praze odkázal na obsah napadených rozhodnutí, předseda senátu Vrchního soudu v Praze pak konstatoval, že uplatněné námitky stěžovatel již vznesl v průběhu trestního řízení a soudy se s nimi řádným způsobem vyrovnaly, a proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Ústavní soud se také seznámil s obsahem trestního spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 10 T 16/2002 a s průběhem dokazování v trestním řízení.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud se především zabýval základní námitkou stěžovatele, že trestná činnost stěžovatele byla nedostatečně prokázána a závěr o vině se opírá pouze o výpověď obviněného T.. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se se vznesenou námitkou dostatečným způsobem vypořádaly a nepokládá ji za podloženou. Při provádění a hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Soud prvního stupně konstatoval, že bylo nadevší pochybnost prokázáno, že obžalovaný T. vnikl do kanceláře společnosti G. reality s použitím funkčních klíčů, což potvrzují spoluobžalovaní M. a B., kteří se krádeže rovněž účastnili; z protokolu o ohledání místa činu vyplývá, že do kanceláře nebylo vniknuto hrubým násilím. Dle názoru nalézacího soudu tak jedinou osobou, která mohla obžalovanému Téglásovi klíče předat, byl stěžovatel, a proto uvěřil výpovědi obžalovaného T., že mu stěžovatel tyto klíče skutečně předal s tím, že jeho zaměstnavatel mu dluží peníze a že by místo nich chtěl vzít věci z jeho kanceláře. Soud konstatoval, že stěžovatel měl k činu motiv, jednak se tak pomstil poškozenému G. za propuštění z práce a jednak počítal s podílem z prodeje odcizených věcí. Možnost, že by se obžalovaný T. mohl zmocnit klíčů bez vědomí stěžovatele, označil soud za nereálnou. Nalézací soud prováděl obsáhlé dokazování za účelem zjištění, zda stěžovatel mohl mít v předmětné době klíče od kanceláře; výpovědi svědků, zaměstnanců kanceláře, se sice vzájemně lišily, nicméně soud dospěl k závěru, že stěžovatel si nechal duplikát klíčů zhotovit v době, kdy se rozhodl kancelář vykrást, přičemž od společnosti G. reality se chystal odejít již v dřívější době. Z těchto důvodů dospěl nalézací soud k závěru, že provádět výslech svědkyně P. je nadbytečné (str. 23-24 rozsudku).
Odvolací soud při posouzení stěžovatelových námitek zdůraznil, že skutečnost, zda stěžovatel měl od kanceláře společnosti G. reality klíč i poté, co v ní přestal pracovat, nebyla kvůli rozporuplným tvrzením svědků spolehlivě prokázána. Avšak s ohledem na výpověď obžalovaného T., že mu stěžovatel sdělil, že si nechal udělat klíče od kanceláře a navrhnul, aby z ní odnesl věci, dospěl odvolací soud k závěru, že dokazování, zda stěžovatel při odchodu z firmy klíče vrátil či nikoliv, je zcela bezpředmětné. Skutečnost, že obžalovaný T. měl skutečně předmětné klíče, vyplývá jak z jeho výpovědi, tak z výpovědí spoluobžalovaných M. a B. (str. 14 rozsudku).
Ústavní soud na shora uvedené závěry obecných soudů odkazuje a konstatuje, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o stěžovatelově vině. Výpověď obžalovaného T., že mu stěžovatel předal klíče od kanceláře a navedl ke krádeži, je podporována zejména tím, že tento obžalovaný měl klíče nepochybně k dispozici. Skutečnost, že stěžovatel byl při respektování principu in dubio pro reo zproštěn obžaloby pro trestný čin loupeže s ohledem na rozpory ve výpovědích obžalovaného T. a poškozené M. H., neznamená, že další výpovědi tohoto obžalovaného je nutno pokládat za nevěrohodné.
K námitce nevyslechnutí svědkyně P. Ústavní soud uvádí, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže je rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný, o vznesených návrzích však musí rozhodnout. Pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly. Tak tomu bylo i v posuzované věci; odůvodnění nalézacího soudu v této otázce lze vzhledem k provedenému dokazování pokládat za dostatečné. Odvolací soud pak konstatoval, že prováděné dokazování za účelem zjištění, zda stěžovatel měl v rozhodné době klíče od kanceláře, bylo s ohledem na výpověď obžalovaného T. nadbytečné a tento svůj závěr dostatečným způsobem odůvodnil. Stěžovatel přitom výslech svědkyně P. navrhoval z důvodů vyvrácení výpovědi poškozeného G. týkající se výměny zámků (č. l. 836 spisu). Z tohoto důvodu je rovněž nedůvodná námitka stěžovatele, že se soudy nevypořádaly s rozpory ve výpovědi poškozeného G. stran výměny zámků.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími, napadenými ústavní stížností, došlo k takovému porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2005
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu