ECLI:CZ:US:2005:3.US.90.05
sp. zn. III. ÚS 90/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti L. P., zastoupeného JUDr. Alžbětou Prchalovou, advokátkou se sídlem Dřevařská č. 25, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. října 2003 sp. zn. 54 Co 191/2003, a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 18. února 2003 sp. zn. 10 Nc 2/2000, a o návrhu na pozastavení platnosti §§25 až 30 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov jako účastníků řízení a nezletilých K., L., L. a M. P., zastoupených kolizním opatrovníkem - Městským úřadem ve Šlapanicích, jako vedlejších účastníků, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá .
II. Návrh na pozastavení platnosti §§25 až 30 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, se o d m í t á.
Odůvodnění:
Dne 17. 2. 2005 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti v záhlaví usnesení označeným rozsudkům Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov a návrh na "pozastavení" platnosti §§25 až 30 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 359/1999 Sb.").
Stěžovatel tvrdí, že rozsudky obou obecných soudů došlo k porušení čl. 12 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte (uveřejněné pod č. 104/1991 Sb., dále jen "Úmluva"), čl. 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), blíže neoznačených ustanovení občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a Ústavy.
K těmto porušením mělo dojít tím, že rozsudky obou výše označených soudů bylo stěžovateli "omezeno právo na výchovu a na ovlivňování vývoje jeho dětí". Stěžovatel nesouhlasí zejména s postupem soudu prvního stupně v řízení vedeném u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 10 Nc 2/2000, který shledává jako "nepřiměřeně tvrdý", pokud již na základě předcházejícího předběžného opatření byly nezletilé děti stěžovatele - K., L. a L. P. umístěny do ústavní výchovy v Dětském domově v Jemnici, neboť bylo shledáno, že výchovná způsobilost obou rodičů, podle závěrů znaleckého posudku znalkyně PhDr. S. z roku 2001, není na takové úrovni, aby jim bylo možné nezletilé děti svěřit do péče.
Podle názoru stěžovatele takové opatření by bylo na místě pouze v krajním případě, ale za situace, kdy se jeden z rodičů dostane do těžké životní situace, je naopak povinností státu mu vytvořit takové podmínky, aby se o své děti mohl řádně starat a vychovávat je. Napadené rozsudky jsou údajně rovněž diskriminující, neboť ponechávají v péči matky nezletilou M. P., avšak stěžovateli toto právo ve vztahu k jeho nezletilým dětem odpírají.
Návrh, aby Ústavní soud "pozastavil platnost" zákona č. 359/1999 Sb., stěžovatel nijak neodůvodnil.
Na základě výzvy Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2005 doplnil stěžovatel svůj návrh fotokopiemi napadených rozsudků a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 11. 2004 č. j. 30 Cdo 513/2004-465.
Z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 18. 2. 2003 sp. zn. 10 Nc 2/2000 se zjišťuje, že tento soud ve věci péče o nezletilé děti K., L. a L. P. a ve věci nezletilé M. P. a o úpravu rodičovské zodpovědnosti a výchovného opatření rozhodl tak, že nařídil ústavní výchovu nezletilé K., nezletilého L. a nezletilé L. P., a to i pro dobu po rozvodu rodičů (výrok I. rozsudku), nezletilou M. P. svěřil do výchovy matky s účinností od 1. 8. 2002 a pro dobu po rozvodu rodičů (výrok II.), stěžovateli stanovil výživné na nezletilou M.ve výši 100,-Kč měsíčně s účinností od 1. 8. 2002 a počínaje dnem právní moci výroku rozsudku o rozvodu manželství rodičů nezletilého dítěte, splatné vždy do 15. dne v měsíci předem k rukám matky (výrok III.).
Návrh stěžovatele (výrok IV.) a návrh matky (výrok V.) na svěření nezletilých dětí K., L. a L. do jejich péče s tím, aby druhému z rodičů bylo stanoveno výživné, byly zamítnuty.
Výrokem VI. a VII. bylo rozhodnuto o nákladech znaleckého posudku a náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 10. 2003 sp. zn. 54 Co 191/2003 na základě odvolání stěžovatele zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. a řízení v této části zastavil (výrok I. rozsudku). Ve výrocích I., IV., V., a VII. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Ohledně výroku VI. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že rozhodl, že se státu náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III.) a pod bodem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl napaden dovoláním, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 2. 11. 2004 č. j. 30 Cdo 513/2004-465 tak, že je jako nepřípustné odmítl.
V odůvodnění dovolací soud konstatoval, že dovolání v předmětné věci není přípustné ani podle ustanovení §237 o. s. ř., ani na podkladě ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř., neboť v dané věci nejsou naplněny předpoklady obsažené v těchto ustanoveních.
Dovolací soud pro úplnost svého rozhodnutí zdůraznil, že odvolací soud v rozsudku účastníky řízení poučil, že proti výroku II. rozsudku není dovolání přípustné, neboť předmětem řízení v této jeho části byla otázka výchovného opatření u nezletilých dětí a též otázka jejich výchovy a výživy. Rozhodnutí o nařízení ústavní výchovy u nezletilých ve smyslu ustanovení §46 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, však nelze posuzovat jako rozhodnutí o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti, nebo o pozastavení jejího výkonu ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §44 odst. 1 až 3 zákona o rodině.
Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností směřující proti v záhlaví označeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a z části neopodstatněná, a to z níže uvedených důvodů.
Ještě než se může Ústavní soud zabývat meritem ústavní stížnosti musí vždy zkoumat, zda jsou splněny procesní podmínky pro její projednání uvedené v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.").
Jedním z předpokladů přípustnosti ústavní stížnosti je předchozí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práv stěžovateli poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.). V citovaném zákonném ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod teprve tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není obvyklým způsobem možná (čl. 4 Ústavy). Jinak řečeno, nelze spoléhat na to, že ochrana ústavně garantovaných práv a svobod je záležitostí spadající do výhradní pravomoci Ústavního soudu, ale naopak jejich ochrana je úkolem všech orgánů veřejné moci, tím spíše pak obecných soudů. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, jež nastupuje až po selhání všech ostatních mechanismů možné nápravy (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 117/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, pod č. 111).
V rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2003 sp. zn. 54 Co 191/2003 byl stěžovatel, ostatně v předmětném řízení zastoupený advokátkou, velmi pregnantně poučen o možnosti podat proti výroku pod bodem I. označeného rozsudku dovolání s tím, že "proti zbývajícím výrokům tohoto rozsudku dovolání přípustné není".
Přes toto jasné a srozumitelné poučení tak stěžovatel neučinil, resp. podal dovolání proti výroku pod bodem II. rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. přípustné není, neboť se nejedná, jak ostatně zdůraznil i dovolací soud, o rozsudek o omezení anebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.
Pokud tedy stěžovatel nevyužil možnosti podat proti výroku pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu dovolání, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.), a ústavní stížnost je v této části nepřípustná (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).
Na tomto závěru nic nemění ani obsah ustanovení §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., který při svém posuzování vzal Ústavní soud rovněž v úvahu.
Ve zbývající části, v níž stěžovatel napadá rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2003 sp. zn. 54 Co 191/2003 (ve výrocích pod bodem II., III. a IV.), je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatel obsahem svých námitek staví Ústavní soud do pozice třetí či dokonce čtvrté instance v systému všeobecného soudnictví. Není úkolem Ústavního soudu se zabývat eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by současně dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími či řízením, které jim předcházelo, byla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené ústavním pořádkem.
K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl. Proto nelze akceptovat stěžovatelův požadavek, aby Ústavní soud znovu detailně přezkoumával právní a skutkové závěry rozhodnutí obecných soudů a nahrazoval je vlastními řešeními. Napadená rozhodnutí totiž nevykazují vady ústavně právní povahy, a to ani z pohledu stěžovatelem namítaných článků Listiny a Úmluvy.
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel napadá oba rozsudky výše označených obecných soudů jako celek, byť z jeho námitek lze dospět k závěru, že skutečným důvodem jeho nesouhlasu jsou skutková zjištění soudu prvního stupně, doplněná v odvolacím řízení Krajským soudem v Brně, a z nich vyvozené právní závěry, která se týkají nařízení ústavní výchovy u nezletilých dětí stěžovatele - K., L. a L. (výrok I.), zamítnutí jeho návrhu na jejich svěření do jeho výchovy a stanovení výživného jejich matce (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně).
Se stěžovatelem lze souhlasit pouze v tom, že mezinárodní standard dětských práv, vyjádřený v Úmluvě, skutečně zdůrazňuje prioritu blaha dítěte, kdy však současně zájem rodičů, jakkoli si rovněž zaslouží ochranu, zůstává až na druhém místě. Uvedený závěr ostatně velmi jasně plyne právě z namítaného čl. 18 odst. 1 věta třetí Úmluvy, kde se uvádí, že "základním smyslem jejich péče (....) musí být přitom zájem dítěte."
Z napadených rozsudků vyplývá, že obecné soudy se velmi důkladně zabývaly všemi aspekty rozhodnými pro posouzení věci a provedené důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech. Za této situace nemá Ústavní soud důvod se zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy a do procesu dokazování zasahovat jen z toho důvodu, že stěžovatel provádí vlastní hodnocení zjištěných skutečností a z nich vyvozuje i zcela odlišné závěry.
Pokud se týká návrhu stěžovatele "na pozastavení platnosti §§25 až 30 zákona č. 359/1999 Sb.", ten je třeba posoudit následovně:
Podle čl. 87 odst. 1 Ústavy Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem [písm. a) citovaného ustanovení], o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem, nebo zákonem [písm. b) téhož ustanovení].
Uvedenou materii upravuje zákon č. 182/1993 Sb. v ustanoveních §64 až §71, kde konkrétně v ustanovení §64 odst. 1 je upraven okruh osob oprávněných podat návrh podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy, a v odst. 2 téhož ustanovení je vymezen okruh oprávněných osob podat návrh podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy. Ústava ani jiné zákony či právní předpisy nižší právní síly však Ústavní soud neopravňují k "pozastavení platnosti jednotlivých ustanovení zákona" či jiného právního předpisu, jak se domnívá stěžovatel. V daném případě se jedná o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb.].
Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků rozhodl o návrhu stěžovatele, jak je ve výroku usnesení uvedeno [§43 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2005
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu