ECLI:CZ:US:2005:3.US.94.05
sp. zn. III. ÚS 94/05
Usnesení
III. ÚS 94/05
Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatelky Rapid spol. s r. o. se sídlem Orlí 7, Brno, IČ: 41600185, zastoupené jednateli R. Š. a S. Š., právně zastoupené JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem Cihlářova 4, 571 01 Moravská Třebová, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2004 č. j. 33 Odo 581/2004-81, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. října 2003 č. j. 19 Co 381/2003-63, usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. dubna 2003 č. j. 6 C 167/2002-32, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2001 č. j. 19 Co 36/2000-84, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2001 č. j. 19 Co 37/2000-82, rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. října 1998 č. j. 33 C 100/97-19 a platebnímu rozkazu Městského soudu v Brně ze dne 10. března 1997 č. j. 65 Ro 554/97-4, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 1, čl. 3 odst. 1, odst. 3, čl. 2 odst. 2, odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Vycházeje z níže vyloženého odůvodnění, je třeba poukázat na to, že pokud se označeného usnesení Nejvyššího soudu týče, z pohledu tohoto tvrzení nevznesla žádné konkrétní námitky, v nichž by se porušení citovaných práv mělo promítat.
Navrhovatelka se domáhala, aby Ústavní soud shora uvedená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Obdobně je povinen postupovat soudce zpravodaj, je-li podaný návrh nepřípustný nebo je-li návrh podán po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání [§43 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud posoudil návrh následovně:
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2004 č. j. 33 Odo 581/2004-81 bylo dle §243c odst. 1 ve spojení s §43 odst. 2 o. s. ř. odmítnuto dovolání navrhovatelky směřující do usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. října 2003 č. j. 19 Co 381/2003-63, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. dubna 2003 č. j. 6 C 167/2002-32. Stalo se tak poté, co došlo k poučení navrhovatelky o náležitostech dovolání s tím, že chybějící náležitosti je nutno ve stanovené lhůtě doplnit, jinak dojde k odmítnutí jejího mimořádného opravného prostředku (§43 odst. 1 o. s. ř.), přičemž tato tak nicméně v určené lhůtě neučinila.
Jakkoli Ústavní soud opakovaně ve své dosavadní judikatuře poukázal na to, že při posuzování ústavnosti postupu orgánů veřejné moci je vázán pouze petitem návrhu a nikoliv již jeho odůvodněním, čímž se otevírá možnost ústavněprávního přezkumu i z jiných hledisek, než v ústavní stížnosti předestřených (kupř. sp. zn. I. ÚS 129/99, I. ÚS 424/2000, I. ÚS 603/2000, II. ÚS 242/98, II. ÚS 305/99, II. ÚS 182/01, IV. ÚS 525/01, IV. ÚS 98/03 a další), z uvedeného neplyne závěr, dle něhož navrhovatele v řízení o ústavní stížnosti nezatěžuje břemeno tvrzení. Brojí-li totiž navrhovatel proti výroku, resp. obsahu rozhodnutí či (procesnímu) postupu orgánů veřejné moci, je nezbytné přesně označit nejen napadené rozhodnutí (postup), nýbrž, má-li být ústavní stížnost smysluplného projednání schopná, alespoň v nezbytném rozsahu předložit i z pohledu stěžovatele relevantní tvrzení, jimiž je namítaná protiústavnost založena. V opačném případě obsah jeho návrhu nereflektuje směrnici uvedenou v §34 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, [s odkazem na §72 odst. 1 písm. a), odst. 2 téhož zákona].
Odhlédnuto od toho, že je stěžovatel - po výzvě k odstranění vad návrhu - ve shodě s požadavkem zákona zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem (§30 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), od něhož lze právem nejen očekávat, nýbrž především i požadovat hájení zájmů (práv) zastoupeného lege artis, tj. ve shodě s povinnostmi ze zákona, jakož i etických pravidel s výkonem advokacie spojených plynoucích (§16, §17 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů), a tedy i od toho, že v ústavní stížnosti Ústavnímu soudu předložené přinejmenším nezbytná argumentace na podporu vývodů o porušení ústavně zaručených práv ohledně usnesení Nejvyššího soudu naprosto chybí, posoudil Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí v tomto ohledu (rozsahu) návrh jako zjevně neopodstatněný, neboť bylo vydáno ve shodě se zákonem a při respektování ústavních kautel.
Ve světle uvedeného postupu navrhovatelky tak byla založena nepřípustnost návrhu a důvod jeho odmítnutí [§43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů] i ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. října 2003 č. j. 19 Co 381/2003-63 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. dubna 2003 č. j. 6 C 167/2002-32. Navrhovatelka totiž svým procesním postupem zabránila Nejvyššímu soudu se jejím dovolání věcně zabývat. Ze smyslu a účelu zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá, že vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), není jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci; tj. nikoliv jejich procesní odmítnutí z důvodu, že stěžovatel řádně nepostupoval při ochraně svých tvrzených práv, ačkoliv tak učinit mohl a měl.
Stejně tak bylo nutno odmítnout ústavní stížnost v části směřující vůči platebnímu rozkazu Městského soudu v Brně ze dne 10. března 1997 č. j. 65 Ro 554/97-4 [§43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, per analogiam], neboť k jeho zrušení došlo již podáním odporu ze strany navrhovatelky (č. l. 8 spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 33 C 100/97). V předmětném nalézacím řízení byl následně tamním soudem vydán rozsudek ze dne 19. října 1998 č. j. 33 C 100/97-19 a dále na něj navazující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2001 č. j. 19 Co 37/2000-82, jakož i usnesení téhož soudu ze dne 19. září 2001 č. j. 19 Co 36/2000-84, které navrhovatelka ústavní stížností rovněž napadá. Obě naposled citovaná rozhodnutí jí přitom byla doručena 5. listopadu 2001 (č. l. 84 cit. spisu městského soudu), z čehož se podává, že v tomto rozsahu byla ústavní stížnost podána po lhůtě k tomu zákonem stanovené, pročež došlo k jejímu odmítnutí dle §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně , dne 14. dubna 2005