ECLI:CZ:US:2005:4.US.184.05
sp. zn. IV. ÚS 184/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. května 2005 v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, ve věci ústavní stížnosti Ing. Petra Tůmy, správce konkurzní podstaty obchodní společnosti YAGA Invest, spol. s r. o., se sídlem Nádražní 219, Nové Město nad Metují, zastoupeného Mgr. Pavlem Géci, advokátem, Advokátní kancelář v Praze, Osadní 311/12, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 16 Co 342/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 29. 3. 2005 domáhal se stěžovatel kasace shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze. Po rekapitulaci průběhu řízení, které vedl v pozici žalobce proti žalované České správě letišť, s. p., vytkl stěžovatel odvolacímu soudu, jehož rozsudkem řízení skončilo, protiústavní postup, neboť dle stěžovatelova tvrzení ponechal rozsudek ústavní stížností napadený ve svém odůvodnění zcela stranou zhodnocení listinného důkazu (stanoviska Ministerstva dopravy a spojů ČR ze dne 8. 10. 2001); tím mělo dojít k porušení práva na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy ve spojení s právem domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud po ověření toho, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným navrhovatelem, přičemž jde o návrh formálně bezvadný, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný a po zjištění, že ústavní stížnost je přípustná, vyžádal spis nalézacího soudu - Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 14 C 265/2000.
Na základě obsahu vyžádaného spisu a s přihlédnutím k tvrzením v ústavní stížnosti obsaženým musel však Ústavní soud dospět k závěru, že podaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a to z důvodů dále uvedených.
Žalobou doručenou soudu I. stupně dne 7. 12. 2000 domáhal se původní žalobce (YAGA Invest, spol. s r.o., se sídlem v Novém Městě n. Metují, Nádražní 219) proti žalované České správě letišť, s. p., zaplacení 519 223,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež mu měla vzniknout v důsledku odcizení osobního automobilu z parkoviště provozovaného žalovanou organizací, přičemž nárok opíral žalobce o tvrzení, že parkoviště bylo střežené a že tudíž žalovaný za vzniklou škodu odpovídá dle §433 odst. 1 a §435 občanského zákoníku.
Po jednáních dne 16. 10. 2001 a 8. 11. 2001, v rámci nichž byla provedena celá řada důkazů, nalézací soud žalobu zamítl, přičemž v odůvodnění svého rozsudku mimo jiné uvedl, že žaloba není důvodná, neboť provedeným dokazováním bylo zjištěno, že parkoviště před terminálem Sever letiště Ruzyně není hlídaným parkovištěm, a proto není dána odpovědnost žalovaného za škodu ve smyslu ust. §435 občanského zákoníku.
Proti rozsudku podal žalobce odvolání, v němž mimo jiné vytkl soudu prvního stupně, že se naprosto nevypořádal s listinným důkazem, který provedl a který, dle přesvědčení žalobce (nyní stěžovatele), zásadním způsobem podporoval důvodnost uplatněného nároku.
Rozsudkem Městského soudu v Praze, č.j. 18 C 126/2002-61, byl rozsudek soudu prvního stupně v meritu změněn tak, že žaloba je co do základu v plném rozsahu po právu.
Žalovaná podala proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu dovolání, na základě něhož Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem, z něhož vyplývalo, že parkoviště, z něhož bylo předmětné vozidlo odcizeno, nebylo parkovištěm hlídaným, pročež nebylo možno aplikovat v daném případě ust. §435 občanského zákoníku o objektivní odpovědnosti provozovatele za škodu.
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl poté rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
S tvrzením stěžovatele, dle něhož se soud prvního stupně a posléze ani Městský soud v Praze v posledním svém rozsudku nevypořádaly (co do odůvodnění) s provedeným důkazem tj. s potvrzením Ministerstva dopravy a spojů ze dne 8. 10. 2001, není důvodu polemizovat. Je skutečností ze spisu zjištěnou, že nalézací soud se vskutku v odůvodnění svého rozhodnutí zhodnocení tohoto důkazu nevěnoval, což lze a je nutno soudu vytknout, neboť bylo jeho povinností všechny provedené důkazy řádně zhodnotit. První - měnící rozsudek odvolacího soudu tuto vadu napravil a v odůvodnění uvedené potvrzení řádně vyhodnotil. Je však rovněž pravdou, že v napadeném rozhodnutí opět nebylo zhodnocení tohoto důkazu výslovně zmíněno, a to především proto, že odvolací soud vázaný právním názorem dovolacího soudu v podstatě jen souhrnně na tento právní názor odkázal, a v jeho důsledku rozhodl tak, jak byl povinen rozhodnout.
Ústavní soud nepřehlíží podstatu stěžovatelovy námitky, avšak v posuzovaném případě musel dospět k závěru, že tato námitka není způsobilá posunout stěžovatelův případ do takové ústavněprávní roviny, aby bylo zapotřebí napadený rozsudek zrušit.
Je evidentní, že vzdor předložené námitce stěžovateli primárně nejde o to, aby byl jím napadený rozsudek podrobněji odůvodněn, tedy aby v něm bylo znovu uvedeno, k jakým závěrům soud dospěl stran hodnocení v odůvodnění opomenutého listinného důkazu, nýbrž o to, aby Ústavní soud zvrátil právní závěry dovolacího a odvolacího soudu a vyslovil souhlas se stěžovatelovým právním názorem, dle kterého bylo předmětné vozidlo odcizeno z hlídaného parkoviště. Ústavní soud mohl by z hlediska své pozice strážce ústavnosti zrušit napadený rozsudek pouze tehdy, pokud by byl výsledkem libovůle soudu překračující kautely ústavnosti. Vstupovat ovšem do soustavy obecných soudů tím, že by Ústavní soud nově a jinak hodnotil důkazy těmito soudy provedené a na základě takovéhoto nového hodnocení předkládal obecným soudům závazné právní názory upínající se k výkladu obyčejného práva, úkolem Ústavního soudu není. V posuzovaném případě neshledal Ústavní soud žádný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními, jež byly těmito soudy provedeny, a právními závěry, které z nich tyto soudy vyvodily.
I když tedy v průběhu řízení před soudy první a druhé instance došlo k procesnímu pochybení ústavní stížností vytknutému, nemělo toto pochybení takovou intenzitu, aby jím bylo zasaženo základní právo stěžovatele - v daném případě právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny; na spravedlivost řízení nahlíží Ústavní soud v jeho celku, přičemž není jeho úkolem perfekcionalisticky "předělávat" řízení a sestavovat inventář všech možných procesních poklesků (srov. nález sp. zn. I. ÚS 60/97); součástí práva na spravedlivý proces pak samosebou není - jak zřejmě stěžovatel mylně předpokládá - právo na to, aby obecné soudy přisvědčily právě tomu právnímu názoru, který zastává stěžovatel. Námitka porušení čl. 90 Ústavy rovněž neobstojí. Uvedené ustanovení samo o sobě žádné subjektivní ústavní procesní právo negarantuje.
Z uvedeného vyplývá, že důvod pro zásah Ústavního soudu shledán nebyl, takže ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, musela být odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 13. května 2005
JUDr. Michaela Židlická, v.r.
předsedkyně senátu