ECLI:CZ:US:2005:4.US.194.04
sp. zn. IV. ÚS 194/04
Usnesení
IV.ÚS 194/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické, soudce JUDr. Miloslava Výborného a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové, o ústavní stížnosti RSDr. V. K., zastoupeného prof. JUDr. A. G., CSc., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. dubna 2004, čj. 5 A 7/2001-33, spojeného s návrhem na zrušení §165 odst. 7 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů,, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení §165 odst. 7 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18.6.2004, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Podle stěžovatele mělo být napadeným rozsudkem zasaženo do jeho základních práv daných čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy a dále čl. 2 odst. 1 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Stížnost byla spojena podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") s návrhem na zrušení §165 odst. 7 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů.
I.
K zásahu do výše uvedených základních práv stěžovatele mělo dojít tak, že stěžovateli, jako bývalému vojáku z povolání, byla dne 21.11.2000 rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení čj. 5404291002/8-3.DO zamítnuta žádost o obnovu výplaty výsluhového příspěvku. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel odvoláním, kterému Ministerstvo obrany - finanční sekce dne 14.12.2000, rozhodnutím čj. 45/3-3122/2000-8201 nevyhovělo a napadené rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení potvrdilo. Rozhodnutí Ministerstva obrany napadl stěžovatel opravným prostředkem (nyní žalobou), kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15.4.2004, čj. 5 A 7/2001-33 zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce, jehož služební poměr skončil dnem 30.9.1994 a který nebyl zařazen ve Vojenském obranném zpravodajství (dříve Vojenské kontrarozvědce) a nemohl se podrobit reatestacím podle Rozkazu ministra obrany č. 015/1990, nesplnil podmínky ustanovení §165 odst. 8 zákona č. 221/1999 Sb. a nárok na zpětné přiznání výsluhového příspěvku mu proto nevznikl.
Stěžovatel napadl tento rozsudek včas ústavní stížností, v níž namítal, že pokud jde o výklad pojmu "reatestován", jak jej provedl Nejvyšší správní soud a o který opřel své rozhodnutí, je ústavně nekonformní, neboť je restriktivní a vede k diskriminačním důsledkům. Mělo jím dojít k porušení ústavního pravidla, že státní moc lze vykonávat pouze na základě zákona a v jeho mezích. V této souvislosti se stěžovatel dovolával rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bucheň proti České republice, podle kterého výluhový příspěvek představuje právo chráněné podle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a že tedy porušení práva na tento příspěvek je porušením Úmluvy. Uvedené diskriminaci by bylo možno podle stěžovatele zabránit jen tím, že by byl rozšířen výklad výrazu "reatestován" tak, že by zahrnul prověrky, hodnocení a pohovory týkající se vojáků z povolání bez ohledu na to, podle kterého rozkazu byly konkrétně prováděny. Protože k protiústavnímu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu mělo dojít v důsledku aplikace §165 odst. 7 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, v platném znění, navrhl stěžovatel současně jeho zrušení.
Nejvyšší správní soud ve vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 25.3.2005 uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti jen rozvádí skutečnosti uvedené v předchozí žalobě. Nejvyšší správní soud však má za to, že ustanovení §165 odst. 8 zákona č. 221/1999 Sb. Vyložil ústavně konformním způsobem, učinil tak v mezích, které mu právní řád dovoluje a své právní závěry v napadeném rozsudku odůvodnil. Na obsah odůvodnění proto také odkázal.
II.
Ústavní stížnost byla ve shodě s dosavadní judikaturou dopadající na obdobnou skutkovou i právní situaci (viz dosud nepublikovaný nález sp. zn. III. ÚS 288/04, ze dne 16. 9. 2004, usnesení sp. zn. IV. ÚS 508/03 ze dne 21. dubna 2004 a usnesení sp. zn. III. ÚS 481/03 ze dne 2. června 2004) posouzena jako nedůvodná.
Ústavní soud konstatuje, že v uvedených rozhodnutích se rovněž zabýval ústavností aplikovaného ustanovení §165 odst. 7 zákona č. 221/1999 i ústavností postupu Nejvyššího správního soudu při interpretaci a aplikaci tohoto ustanovení. Dospěl k závěru, že aplikační postup Nejvyššího správního soudu i výklad pojmu reatestace nevybočují z mezí ústavnosti. Uvedl, že z vlastní úřední činnosti Ústavního soudu je mu také známo, že současné znění §165 odst. 7 bylo do zákona č. 221/1999 Sb. zapracováno v souvislosti s ochranou rodin vojáků, kteří byli nasazeni v akci "Pouštní bouře" v Perském zálivu v roce 1991. Jednalo se tedy o zcela výjimečnou záležitost.
V souvislosti s přezkoumáním ústavní souladnosti dotčeného ustanovení Ústavní soud konstatoval, že výsluhový příspěvek byl kategoriím osob vojáků z povolání odebrán na základě §33 odst. 9 zákona č. 76/1959 Sb., ve znění zákona č. 34/1995 Sb., jehož ústavností se Ústavní soud meritorně zabýval v nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 9/95 (č. 107/1996 Sb.). Uvedl, že stran reatestací zákonodárce přiznal více výhod skupině osob, která byla zařazena ve speciální složce armády, a to příslušníkům bývalé Vojenské kontrarozvědky, později Vojenského obranného zpravodajství. Tento postup byl odůvodněn jejich rolí při zajišťování bezpečnosti státu v době válečného konfliktu v Perském zálivu. Zákonodárcem sledovaný cíl, tj. preferovat určitou speciální složku armády za účelem zohlednění výjimečné psychické a fyzické náročnosti takové vojenské služby, označil Ústavní soud za legitimní a zvolený nástroj k jeho dosažení za přiměřený, když nesporně byl ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho. V předmětné úpravě nelze spatřovat znaky diskriminace a nerovnosti s tím, že příslušné rozlišení, jakož i z něho plynoucí vymezení kategorie subjektů je založeno na objektivních kritériích. Ústavní soud se vyčerpávajícím způsobem vypořádal i s dalšími námitkami, které obsahuje i nyní projednávaná ústavní stížnost (tvrzení o diskriminaci a porušení zásady rovnosti, neobjektivnost kritéria reatestací, zohlednění poznámky pod čarou).
Ústavní soud nemá důvod se od právních názorů uvedených v dotčených rozhodnutích nikterak odchylovat ani v nyní projednávané věci. Z důvodů stručnosti proto na tyto své závěry plně odkazuje.
III.
K návrhu na zrušení §165 odst. 7 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, pak Ústavní soud poukazuje na usnesení sp.zn. III. ÚS 288/94, kterým již dříve odmítl návrh na zrušení tohoto ustanovení zákona, podaný týmž právním zástupcem stěžovatele Prof. JUDr. A. G., CSc. se stejnou argumentací jako v tomto případě. S odůvodněním ve zmíněném usnesení učiněným se Ústavní soud i nadále ztotožňuje.
V uvedeném usnesení Ústavní soud konstatoval, že "výsluhový příspěvek byl kategoriím osob vojáků z povolání odebrán na základě §33 odst. 9 zák. č. 76/1959 Sb., ve znění zák. č. 34/1995 Sb. Ústavností zákona naposled citovaného se Ústavní soud meritorně zabýval a rozhodl o tehdejším návrhu nálezem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 9/95. V jeho odůvodnění konstatoval, že zvolený postup se nedotýká ochrany nabytých práv jako takových, ale určitého privilegia skupin osob, které jsou, resp. byly zvýhodněny vůči jiným občanům, a to paradoxně za činnost, která zhusta proti těmto občanům směřovala. Ústavní soud připomněl, že výsluhový příspěvek se přiznává a vyplácí z rozpočtových prostředků, tedy z peněz daňových poplatníků. Bylo by proto nemorální, aby z veřejných prostředků, na které přispívají všichni občané (i v minulosti persekuovaní), byly honorovány bývalé opory komunistického režimu. Zvýšená ocenění za mimořádně ztížené pracovní podmínky a různá osobní omezení nemohou být poskytována těm, jejichž činnost nesloužila veřejnému zájmu a veřejnému blahu, nýbrž potlačování lidských práv a demokratického systému. Přitom ustanovení zák. č. 34/1995 Sb. se nevztahují na všechny příslušníky bývalého SNB, SNV či vojáky bývalé ČSLA, ale pouze na některé funkce, a to na ty, jejichž činnost je neslučitelná s principy demokratického státu.
Ústavní soud dále poukázal na to, že ve světle uvedených východisek je třeba chápat i nepřímou novelizaci tohoto zákona, resp. §33 odst. 9 zák. č. 76/1959 Sb., ve znění zák. č. 34/1995 Sb., vyjádřenou v (nynějším) ustanovení §165 odst. 7 zák. č. 221/1999 Sb. Jeho obsah představuje ve vztahu k §33 odst. 9 zák. č. 76/1959 Sb., ve znění zák. č. 34/1995 Sb., odstranění tvrdosti u těch bývalých vojáků z povolání, jímž byl výsluhový příspěvek tímto ustanovením odebrán, i když se bezprostředně po svržení totalitního systému dobrovolně podrobili reatestaci, jejímž výsledkem byl negativní závěr o sepětí jejich působení s porušováním lidských práv komunistickým režimem.
Směřuje-li tedy návrh stěžovatele ke zrušení §165 odst. 7 zák. č. 221/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, na základě tvrzeného porušení principu rovnosti, tj. argumentu, dle kterého reatestace nebyla umožněna všem osobám spadajícím do okruhu osob dle §33 odst. 9 zák. č. 76/1959 Sb., ve znění zák. č. 34/1995 Sb., domáhá se de facto pozitivního zásahu zákonodárce, čili aktu, jenž v kompetenci Ústavního soudu není. Samotné zrušení tohoto ustanovení by se totiž nemohlo jakkoliv pozitivně projevit v právní sféře stěžovatele. Stěžovatel tak v podstatě brojí přímo proti ustanovení §33 odst. 9 zák. č. 76/1959 Sb., ve znění zák. č. 34/1995 Sb. Ústavností obsahu tohoto ustanovení se plénum Ústavního soudu zabývalo ve výše zmíněném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/95. Ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou jeho vykonatelná rozhodnutí závazná pro všechny orgány a osoby. IV. senát Ústavního soudu je přirozeně tímto nálezem pléna vázán. Nadto neshledává důvody se od názorů v něm vyložených odchylovat, a tudíž postupovat podle §23 zák. č. 182/1993 Sb.
Co do normativních důsledků dikce ustanovení 165 odst. 7 zákona č. 221/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nezakládá žádné řízení o reatestaci pro dotčené osoby pro budoucnost, a je tudíž normou (opatřením), na níž rovněž dopadá právní názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 5/98.
Při chápání ústavního principu rovnosti se Ústavní soud ztotožnil (a to zejména v nálezech ve věcech vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 16/93, Pl. ÚS 36/93, Pl. ÚS 5/95, Pl. ÚS 9/95) s chápáním ústavního principu rovnosti, jak byl vyjádřen Ústavním soudem ČSFR (R 11, 1992): "Je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat libovolně. ... Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty."
Ústavní soud dále uvedl, že "zákonodárce v případě ustanovení §165 odst. 7 zák. č. 221/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při vymezení subjektů vycházel z rozumných a objektivních důvodů ospravedlňujících jeho postup, jenž je oproštěn od libovůle. Především však má Ústavní soud za to, že na výtku stěžovatele v tomto ohledu plně dopadá právní názor vyjádřený v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 168/1995 Sb.), dle něhož "nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti". Podle Ústavního soudu zásadě rovnosti v právech je třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo, přičemž určitá zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti jiným, nemůže být sama o sobě bez dalšího označena za porušení principu rovnosti. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví. Musí přitom dbát o to, aby zvýhodňující přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti (srov. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/02, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 40/2003 Sb.)".
IV.
S ohledem na výše uvedené rozhodující IV. senát v §165 odst. 7 zák. č. 221/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelem namítaný rozpor s ústavními principy plynoucími z čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy, čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 1 Protokolu č. 1 k
Úmluvě a čl. 2 odst. 1 a čl. 26 Paktu, neshledal. Návrh na zrušení shora označeného zákonného ustanovení podle §43 odst. 2 písm. a), b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, proto pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu