ECLI:CZ:US:2005:4.US.196.05
sp. zn. IV. ÚS 196/05
Usnesení
IV. ÚS 196/05
Ústavní soud rozhodl dne 19. května 2005 v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Pavla Holländera a Jana Musila,ve věci stěžovatele R. T., zastoupeného Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Vinohradská 126, Praha, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 1 T 35/2002, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. 5 To 164/2004 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1437/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i z pohledu ostatních náležitostí nevykazovala formální vady, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s námitkou, že v řízení před těmito soudy vedenými došlo k porušení jeho základních práv zakotvených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 8 Listiny.
Namítané porušení ústavních kautel spatřuje stěžovatel ve dvou aspektech. Především stěžovatel namítá, že se nedostatečným způsobem obecné soudy vypořádaly resp. až na Nejvyšší soud vůbec nevypořádaly s jeho námitkou, dle které záznam o sdělení obvinění byl nezákonný, pročež byl stíhán jinak než z důvodu a způsobem, který stanoví zákon; v tomto směru odkázal stěžovatel i na existující judikaturu Ústavního soudu. Dalšího pochybení se měly soudy dopustit tím, že ačkoliv byl stěžovatelem vznesen požadavek na to, aby v jeho trestní věci byly vyžádány rentgenové snímky vztahující se k obžalobou tvrzenému zranění poškozené nebyl tento důkaz soudu předložen a soudem proveden, neboť se soudy spokojily s tím, že tento rentgenový snímek (posléze dohledaný) shlédl toliko znalec.
K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil účastník řízení - Obvodní soud pro Prahu 10, jenž prostřednictvím předsedy senátu, který jako samosoudce rozhodoval ve věci v prvním stupni, vyvracel stěžovatelem předložené námitky.
Z trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 1 T 35/2002, jejž si Ústavní soud vyžádal bylo zjištěno následující.
Opatřením vyšetřovatele Policie ČR ze dne 1. 11. 2001 doručeném stěžovateli dne 8. 11. 2001, sdělil podle ust. §160 odst. 1 tr. řádu, v tehdy platném znění, vyšetřovatel stěžovateli obvinění pro trestné činy ublížení na zdraví dle §221 odst. 1 tr. zák., výtržnictví dle §202 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci dle §197a tr. zákona, a to pro skutek, jenž měl spočívat v tom, že stěžovatel dne 29. 8. 2001 v přesně nezjištěné době okolo 18.00 hod. v Praze 10, ve vstupním vestibulu do domu, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozenou J. T. a to tak, že jí dal opakovaně z pravé i levé strany údery vnitřní částí otevřené dlaně do obličeje a následně jí chytil levou rukou pod krkem, tam zmáčkl a pravou rukou přiložil poškozené na břicho zbraň, se slovy, že už toho má dost a že ji zabije, poškozená v zápětí z místa utekla, čímž jí způsobil posttraumatický blok C páteře a lehkou komoci mozkovou, kdy si léčba vyžádala aplikaci schantzova límce, poškozené byla vystavena pracovní neschopnost od 30. 8. 2001 do 24. 9. 2001(citováno včetně stylistických a pravopisných nesrovnalostí).
Na stěžovatele byla posléze u Obvodního soudu pro Prahu 10 podána obžaloba, načež o věci opakovaně rozhodoval jak soud nalézací, tak svými kasačními rozhodnutími soud odvolací.
Poslední rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. 2. 2004 (jenž je napaden ústavní stížností, v jejímž petitu chybně je však datem položen do dne 1. 2. 2004) byl k odvolání stěžovatele a jeho rodičů ve všech výrocích zrušen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 8. 6. 2004, kterýmžto rozsudkem bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel byl pro skutek v rozsudku popsaný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., za což mu byl uložen samostatný peněžitý trest ve výši 30 000,- Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody; odvolání státního zástupce bylo zamítnuto.
Dovolání obsahující v podstatě stejnou argumentaci jako podaná ústavní stížnost odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní stížnost není důvodná.
Jak i stěžovatel sám v podané ústavní stížnosti připomíná, není Ústavní soud běžnou přezkumnou instancí v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud není v zásadě oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neb není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy při své činnosti postupují v souladu s ústavně zakotvenými základními právy účastníků, není důvodu k zásahu Ústavního soudu.
Ve vztahu k námitce stěžovatele, dle které došlo při dokazování k zásadní chybě v tom, že soudy neprovedly důkaz rentgenovými snímky dotvrzujícími zranění poškozené nejde o nic jiného, než že se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud vstoupil do činnosti soudů obecných; úkolem Ústavního soudu však není skutkově a právně objasňovat věci; Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit provedené či neprovedené důkazy, je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda při takovém vybočení byla či nebyla porušena základní práva či svobody stěžovatele. K porušení těchto práv ve vztahu k důkaznímu řízení a nutnému následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by bylo zjištěno, že z odůvodnění rozhodnutí soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, nebo v případech, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03-Sbírka nálezů a usnesení ÚS sv. 33 nález č. 91).
V projednávané věci nezjistil Ústavní soud žádnou skutečnost, která by nasvědčovala tomu, že by obecné soudy, zejména Městský soud v Praze, jenž konečným způsobem rozhodl, pochybily při vedení dokazování a při hodnocení důkazů. Ostatně na námitku stěžovatele, že soud měl provést rentgenovým snímkem důkaz, odvolací soud reagoval a přiléhavě vysvětlil, proč provedení takového důkazu soudem bylo bez významu, takže učinil zadost své povinnosti na námitku stěžovatele v odvolání předloženou řádným způsobem reagovat. I v ostatním směru je odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zcela přezkoumatelné a z hlediska ústavního nelze mu - s drobnou výhradou dále uvedenou - ničeho vytknout.
Pravdou je, že Městský soud v Praze v rámci odůvodnění svého rozsudku nikterak nereagoval na odvolací námitku spočívající ve výtce, dle které již záznam o sdělení obvinění byl z hlediska zákonného nedostatečný (č. l. 244). Nutno však v této souvislosti připomenout, že uvedenou námitku poprvé uplatnil stěžovatel až v závěrečné řeči svého obhájce při hlavním líčení dne 11. 2. 2004 (kdy rozhodoval soud prvního stupně rozsudkem již po třetí) a zejména, že se s touto námitkou důsledně vypořádal na základě posléze podaného dovolání Nejvyšší soud. Ten uvedené námitce neupřel relevantnost, avšak shledal ji neopodstatněnou z důvodů, které podrobně vyložil v usnesení, jímž dovolání stěžovatele odmítl.
Ústavní soud nemá důvodu stran této námitky úvahám Nejvyššího soudu cokoli vytýkat a vzhledem k argumentaci stěžovatele dřívějšími nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99 pouze dodává následující.
Je zcela nepochybné, že opatření, jímž bylo dříve sdělováno obvinění, resp. dle nynější právní úpravy výrok a odůvodnění usnesení, jímž je zahajováno trestní stíhání konkrétní osoby, musí orgány činné v trestním řízení věnovat mimořádnou pozornost; Ústavní soud nemá důvodu cokoli měnit na závěrech, jež v citovaných nálezech uvedl. To však ve stěžovatelově případu neznamená, že by bylo nutno shledat v opatření, jímž bylo stěžovateli sděleno obvinění, rozpor s těmito platnými závěry. Skutek, tak jak byl popsán ve sděleném obvinění, v žádném případě nemohl být ani hypoteticky považován za nedostatečně popsaný i z hlediska byť výslovně neuvedené subjektivní stránky trestného činu, neboť ze samotného tohoto popisu je zcela zjevné, že nemohl být spáchán jinak než úmyslně. Tím se také stěžovatelova věc zcela podstatně liší od případů, které byly završeny uvedenými nálezy Ústavního soudu. Stěžovatelem až v průběhu řízení vznesená námitka nedostatečného popisu stíhaného skutku jeví se tak být dodatečnou a v podstatě formalistickou výhradou, které Ústavní soud přisvědčit nemůže.
Stěžovateli lze dát za pravdu v tvrzení, že řízení v jeho trestní věci před nalézacím soudem vykazovalo opakované závady, které musel napravovat odvolací soud nejprve dvěmi kasačními usneseními a posléze svým vlastním rozhodnutím ve věci, avšak právě i v důsledku toho, že odvolací soud pochybení soudu prvního stupně napravoval, lze řízení v jeho celku považovat za nikoli rozporné z hlediska všech kautel ústavnosti. Stěžovateli se dostalo procesu, v němž mu nebyla upřena rovnost zbraní, měl šanci předkládat soudu důkazní návrhy i své vlastní právní náhledy na souzenou věc; to, že se obecné soudy s jeho názory neztotožnily, nezakládá důvod k zásahu Ústavního soudu.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost odmítl proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2005
Miloslav Výborný,v r.
zastupující předseda senátu