ECLI:CZ:US:2005:4.US.278.05
sp. zn. IV. ÚS 278/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. června 2005 v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. a M. H., zastoupených JUDr. Jaroslavem Krůškem, advokátem se sídlem Jaltská 7, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 3. 2005, č. j. 28 Cdo 282/2004-82, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 10. 2003, sp. zn. 11 Co 373/2002, a proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 10. 7. 2002, č. j. 8 C 239/2000-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 12. 5. 2005 se stěžovatelé domáhali zrušení výše uvedených rozhodnutí, jimiž byl nahrazen jejich projev vůle v prohlášení vlastníků a spoluvlastníků bytového domu, a tvrdili, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále "Listina") a porušena měla být i jejich "práva majetková, chráněná čl. 11 Listiny". Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítli, že prohlášení, v němž byl nahrazen jejich souhlas, neodpovídá jejich dříve nabytým vlastnickým právům k bytové jednotce a vlastnickým právům ke společným částem domu. Stěžovatelé uvedli, že práva k bytu nabyli na základě smlouvy o prodeji bytu do osobního vlastnictví a dohody o zřízení práva dočasného společného užívání pozemků ze dne 28. 5. 1986. Touto smlouvou nabyli vlastnictví v rozsahu smlouvou určeném (§31 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, v platném znění) a takto založené vlastnické a spoluvlastnické vztahy požívají ústavní ochrany. Z citovaného ustanovení nevyplývá, že by prohlášením mohla být měněna nabytá vlastnická práva. Stěžovatelé uvedli, že uznávají povinnost (svou i žalobce) předložit v zákonné lhůtě katastrálnímu úřadu prohlášení (podle §5 zákona o vlastnictví bytů v tehdy platném znění), avšak zákonnost rozsudků obecných soudů je nutno z ústavního hlediska posuzovat i podle konkrétních dopadů do majetkových práv účastníků. Nelze se spokojit s tím, že nárok je do základu dán. Soudy se spokojily s nesprávným závěrem, že stěžovatelé na svých majetkových právech neutrpěli žádnou újmu. Stěžovatelé přitom příkladmo poukázali, že jim byl jako příslušenství přičleněn jiný sklep a nově přičleněná komora se nenachází nad jejich bytem. Nereálné a "předpisům odporující" je podle stěžovatelů přičlenění 1 m2 koupelny, jejíž zbytek mají vlastnit jiné osoby aniž by bylo patrno, o jakou část koupelny se jedná. Takové vlastnictví zakládá provozně nezpůsobilý celek, kdy nejde o spoluvlastnický vztah, ale o výhradní vlastnictví blíže neurčených dílů téhož prostoru.
Z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 10. 7. 2002 (8 C 239/2000-34) Ústavní soud zjistil, že okresní soud vyhověl návrhu Města Karlovy Vary a nahradil projev vůle stěžovatelů uzavřít prohlášení vlastníků v podobě předložené městem. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání a věcí se již podruhé zabýval Krajský soud v Plzni, který předtím obdobný rozsudek okresního soudu zrušil (usnesením ze dne 12. 4. 2002, sp. zn. 11 Co 374/2001), protože úkon, u nějž měl být nahrazován projev vůle, nebyl ani zahrnut ve výroku rozsudku a nebyl ani nedílnou součástí rozsudku.
Z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 10. 2003 (11 Co 373/2002) Ústavní soud zjistil, že jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 10. 7. 2002 (8 C 239/2000-34). Odvolací námitky stěžovatelů, které se shodovaly s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti, považoval krajský soud za nedůvodné. Krajský soud v odůvodnění mj. odkázal i na argumentací obsaženou ve svém usnesení ze dne 12. 4. 2002 (11 Co 374/2001). Rozsudek napadli stěžovatelé dovoláním.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 3. 2005 (28 Cdo 282/2004-82) Ústavní soud zjistil, že jím bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatelů, kteří otázku zásadního právního významu (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.) spatřovali v tom, že nebylo zvažováno (vedle posouzení návrhu na nahrazení projevu vůle jako úkonu, jež je obecně právem vlastníka), zda jsou dány předpoklady ust. §31 odst. 2 zákona o vlastnických bytů a zda není neoprávněně zasahováno do nabytých práv.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů s právními závěry obecných soudů, které své závěry náležitě odůvodnily. Okresní soud uvedl (8 C 239/2000-34, str. 3 řádek 7 zdola), že nabytá práva stěžovatelů se musí posuzovat podle dosavadních předpisů, avšak nadále se musí řídit zákonem o vlastnictví bytů (č. 72/1994 Sb.), který ukládá povinnost uvést předmětné vztahy, které vznikly podle dřívějších předpisů, do souladu s tímto zákonem v jednoroční lhůtě od nabytí účinnosti; v případě, že nelze souladu dosáhnout, lze se obrátit na soud. V předmětné věci skutečně nová úprava nepovažuje sociální zařízení a sklep za společné části domu, ale jde o příslušenství bytu (str. 4 řádek 15 shora rozsudku okresního soudu), a proto byla změna z hlediska požadavků zákona o vlastnictví bytů nutná. Okresní soud rovněž upozornil, že ohledně užívání spoluvlastněných částí je nutná dohoda, avšak žalobce disponuje téměř 80% podílem a jeho rozhodnutí je v daném případě pro stěžovatele závazné. Okresní soud poznamenal, že stěžovatelům zůstal zachován podíl na společných částech domu. Podlahová výměra bytu s příslušenstvím se naopak zvýšila bez nutnosti doplácet na původní kupní cenu a obsah prohlášení tak není v rozporu s dobrými mravy. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku (11 Co 373/2002, str. 2 odst. 4) upozornil, že cílem žaloby je splnění povinnosti uložené zákonem a uvedl (str. 3 odst. 5), že stěžovatelům nebyla na majetkových právech způsobena újma, což odůvodnil shodně s okresním soudem zvýšenou výměrou bytu a shodným podílem na společných prostorách. Krajský soud navíc odkázal (str. 2 odst. 7) na své usnesení ze dne 12. 2. 2000 (11 Co 374/2001-40), kde možné dotčení nabytých práv podrobně rozebral. V tomto usnesení krajský soud mj. konstatoval (str. 2 odst. 5), že nemůže obstát námitka zásahu do nabytých práv, protože zákon nově třídí prostorové části domu a v předmětném domě navíc došlo od roku 1986 ke stavebním změnám (str. 2 odst. 7 usnesení krajského soudu), a proto je nezbytné dosáhnout cestou prohlášení dle ust. §4 zákona o vlastnictví bytů souladu s tímto zákonem (str. 3 odst. 1 usnesení krajského soudu). Nejvyšší soud ČR shledal na podkladě námitek stěžovatelů, že jejich dovolání je nepřípustné, protože věc byla rozhodnuta v souladu s judikaturou, na niž konkrétně odkázal. K těmto závěrům obecných soudů nemá Ústavní soud z hlediska rámce vymezeného pro své rozhodování výhrady. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítli porušení práva na spravedlivý proces, avšak obecné soudy svá rozhodnutí náležitě odůvodnily a Ústavní soud neshledal v jejich postupu libovůli či extrémní rozpor s principy spravedlivého procesu.
Stěžovatelé namítali zásah do svých vlastnických práv a tuto námitku opřeli o konstatování, že vymezení jejich práv v prohlášení není totožné s jejich dříve nabytými právy. Ústavní soud konstatuje, že k této situaci došlo na základě situace předvídané zákonem, podle něhož soudy postupovaly. K jistému omezení majetkových práv stěžovatelů ve smyslu změny jejich konkrétní identity nepochybně došlo, avšak toto omezení není neproporcionální z hlediska legitimního cíle transformačního procesu sledujícího uspořádání vlastnických a spoluvlastnických vztahů k obytným budovám jako celku a podchycení těchto vztahů v katastru nemovitostí. Ústavní soud navíc poznamenává, že vlastnictví bytu, jakožto toliko právně (nikoli stavebně) oddělitelné části domu, nutně přináší jistý druh omezení práv vlastníků. Navíc je-li jedním z účelů zákona o vlastnictví bytů umožnění transformace užívacích vztahů na vztahy vlastnické, práva stěžovatelů, je-li zachována jejich kvantitativní a v rozhodující míře i kvalitativní náplň, neobstojí v konkurenci s právy ostatních uživatelů domu, stejně jako s právem města jako vlastníka domu. Zásah do majetkových práv stěžovatelů tak nemohl dosáhnout ústavní intenzity.
Ústavní soud neshledal porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces, ani práva vlastnického. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. června 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu