ECLI:CZ:US:2005:4.US.304.05
sp. zn. IV. ÚS 304/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. června 2005 o ústavní stížnosti Ing. J. H., zastoupeného Mgr. Milošem Hrdinou, advokátem, AK se sídlem Klimentská 1515/22, 110 00 Praha, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004, čj. 12 To 340/2004-563, a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 15. 7. 2004, čj. 2 T 164/2003-543, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, na základě kterých byl uznán vinným trestným činem podvodu a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu pěti let, k trestu zákazu podnikání na dobu pěti let a k náhradě škody poškozenému ve výši 148 000,- Kč. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že trestní řízení proti němu vedené se vyznačovalo snahou výsledky jeho podnikání, ve kterém se mu nedařilo, kriminalizovat, neboť soud prvého stupně ve svém prvním rozhodnutí zhodnotil stěžovatelovo počínání jako nedbalostní trestný čin předlužení, avšak následně na základě právního názoru odvolacího soudu stěžovatelovo jednání překvalifikoval. Podle stěžovatele je takový přístup nesprávný, neboť při jednání jiných podnikatelských subjektů na trhu, např. bank, byla jejich nepříznivá ekonomická situace odůvodněna špatným odhadem při přípravě podnikatelských záměrů, zatímco jeho jednání bylo považováno za trestné.
Z ústavní stížnosti, jakož i z připojených rozhodnutí obecných soudů, vyplynulo, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 15. 7. 2004, čj. 2 T 164/2003-543, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004, čj. 12 To 340/2004-563, uznán vinným trestným činem podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 3, písm. b) tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu, dále k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu podnikání s předmětem koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti let a bylo mu uloženo nahradit ZD Opařany částku ve výši 162 000,- Kč, ZD Mečeříž částku ve výši 1 322 518,- Kč, ZD Trutnov se sídlem ve Volanově částku ve výši 148 000,- Kč a Zemědělské společnosti Jamenská a.s., se sídlem v Jamné částku ve výši 145 748,- Kč. Stěžovatel se měl dopustit podvodného jednání tím, že v konkrétním časovém období, přestože věděl, že vzhledem ke své finanční situaci a platební neschopnosti nebude moci dostát svým závazkům, odebral od poškozených obchodních subjektů jateční zvířata, která ihned prodal do masokombinátu, utržené peníze užil pro svoji potřebu a poškozeným uhradil jen část fakturované částky. K dovolání stěžovatele bylo rozhodnutí Krajského soudu v Praze podrobeno meritornímu dovolacímu přezkumu [podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu]; usnesením ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 269/2005, Nejvyšší soud ČR dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud reagoval i na námitku stěžovatele o porušení čl. 8 odst. 2 věty druhé Listiny, podle kterého nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát svému závazku. Dovolací soud připomněl, že k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu postačí, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době vzniku pohledávky jednal s vědomím, že svůj závazek v dohodnutém termínu nebude moci splnit a že v tomto směru své věřitele uvádí v omyl. Výsledky dokazování provedeného v nalézacím řízení ukázaly, že stěžovatel své celkové zadlužení neustále prohluboval, a i když se snažil vzniklé závazky alespoň částečně plnit, muselo mu být zřejmé, že není možné je uhradit zcela, neboť uzavíral i obchody ztrátové a bez konkrétního materiálního důvodu zcela nepřiměřeně spoléhal na to, že se jeho finanční situace zlepší. Pokud tedy podepisoval faktury s datem splatnosti, o kterém již při podpisu vzhledem ke své finanční situaci věděl, že jej nebude schopen dodržet a nebude moci uhradit své závazky v plné výši, pak své věřitele tímto jednáním vědomě uvedl v omyl.
Ústavní soud nepřehlédl, že ústavní stížnost směřuje pouze proti rozsudkům soudu prvního a druhého stupně, přestože řízení bylo završeno až usnesením Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání pro jeho zjevnou neopodstatněnost a po uvážení této skutečnosti a s odkazem na svoji judikaturu (usnesení sp. zn. III. ÚS 81/02, sp. zn. II. ÚS 81/02, či sp. zn. IV.ÚS 465/04, nepublikováno) dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Rozhodnutí o dovolání, kterým byla věc pojednána meritorně, je bezpochyby rozhodnutím o posledním procesním prostředku k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a který v prvé řadě musí být ústavní stížností napaden. Má-li dojít k nápravě údajného zásahu orgánu veřejné moci do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, je naprosto nezbytné, aby do hodnocení závěrů obecných soudů byly zahrnuty především závěry prezentované v rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva; v daném případě je představuje usnesení Nejvyššího soudu ČR. Pokud by toto usnesení zůstalo rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, nebyla by respektována zásada právní jistoty, nadto po případné kasaci druhostupňového rozhodnutí by usnesení Nejvyššího soudu ČR nemělo žádnou oporu pro svou existenci.
Ústavní soud zjišťoval, zda alespoň z odůvodnění ústavní stížnosti není patrno, že stěžovatel napadá rovněž usnesení Nejvyššího soudu ČR, byť je neuvádí ani v záhlaví návrhu, ani v petitu, ale byl nucen konstatovat, že nikoliv.
Důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti jsou toliko procesního charakteru, nelze však pominout jejich klíčovou roli pro meritorní rozhodnutí Ústavního soudu, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. června 2005
Miloslav Výborný
soudce zpravodaj