ECLI:CZ:US:2005:4.US.311.05
sp. zn. IV. ÚS 311/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. června 2005 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti P. M., zastoupeného JUDr. Lumírem Mičánkem, advokátem se sídlem Podolská 5, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2005, č. j. 11 Co 21/2005-60 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. 11. 2004, č. j. 29 C 143/2003-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 30. 5. 2005 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených usnesení. Obvodní soud nejprve pro opožděnost odmítl stěžovatelovo odvolání (§208 odst. 1 o. s. ř.). Odvolání proti tomuto usnesení shledal městský soud nedůvodným a usnesení obvodního soudu potvrdil jako věcně správné. Stěžovatel tvrdil, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Ústavní stížnost obsahovala námitky proti způsobu interpretace a aplikace hmotného práva, jež se týkaly merita věci a které stěžovatel vznesl z procesní opatrnosti, avšak její těžiště napadalo způsob, jímž obvodní a městský soud dospěly k závěru, že rozsudek, proti němuž směřovalo stěžovatelovo odvolání, mu byl doručen v souladu občanským soudním řádem (§46 odst. 4 v tehdy platném znění). Stěžovatel zde odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2001, kde byl vysloven právní názor limitující aplikaci fikce doručení, a to z hlediska ústavní nepřípustnosti odmítnutí spravedlnosti (sp. zn. III. ÚS 473/01 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu "Sb. n. u.", svazek 24, str. 491). Soudy podle stěžovatele řádně nevypořádaly námitku, podle níž stěžovateli nebylo, přes na poště učiněný dotaz, nic známo o uložení rozsudku, který byl doručován na nesprávnou adresu. Odvolací soud údajně dospěl k závěru, že je postačující doručit zásilku na jakoukoli poštu bez odhledu na bydliště či sídlo adresáta.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínek ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížností tak lze zásadně napadnout jen rozhodnutí, kterým byla základní práva zasažena neodčinitelným způsobem. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje pouze subsidiární prostředek ochrany práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Stěžovatelovy námitky porušení zákazu odepření spravedlnosti (čl. 4 Ústavy ČR a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod) je možno, z ústavního hlediska viděno, uplatnit v žalobě pro zmatečnost podané dle ust. §229 odst. 3 nebo 4 o. s. ř., což jsou ustanovení občanského soudního řádu, které nejpřiléhavěji dopadají na situaci stěžovatelů tvrdících porušení zákazu odepření spravedlnosti.
Ústavní soud si je vědom toho, že uvedená ustanovení zmiňují rozhodnutí ve věci samé, resp. usnesení o odmítnutí dovolání, jímž potvrzující usnesení městského soudu prima facie není. Avšak je-li výsledkem rozhodnutí prvostupňového soudu přijatého v odvolacím řízení, že účastníku řízení, který jinak střežil svá práva, není z důvodu opožděnosti připuštěn řádný opravný prostředek v podobě odvolání (o odmítnutí odvolání rozhodla v předmětné věci tatáž samosoudkyně, která vydala rozsudek vůči němuž směruje odvolání), pak usnesení soudu druhého stupně potvrzující takové rozhodnutí je co do dopadů na právo na přístup k soudu zcela totožné s rozhodnutím o odmítnutí odvolání (§229 odst. 4 o. s. ř.), resp. s rozhodnutím, jež odvolací soud přijal na základě postupu, který odňal účastníkovi možnost jednat před soudem (§229 odst. 3 o. s. ř.).
Přijetí zúženého výkladu ust. §229 odst. 3 a 4 o. s. ř., kterému nešťastná dikce o. s. ř. významně napomáhá, by nepochybně vedlo k tomu, že v případech kdy k odnětí možnosti jednat před soudem došlo v důsledku nesprávného postupu nalézacího i odvolacího soudu, by byl soudem, jenž věcně řeší toto porušení zákazu denegatio iustitiae, Ústavní soud, což s ohledem na jeho shora uvedenou roli nelze připustit. K podobných chybám v postupu soudů přitom dochází relativně často a opakované řešení těchto případů Ústavním soudem by nepochybně ztěžovalo jiným stěžovatelům přístup k ochraně jejich základních práv. K ochraně před odmítnutím spravedlnosti musí být vytvořen prostor v rámci obecného soudnictví. V těchto případech jde o výklad jednoduchého práva, popř. o posouzení skutkových zjištění ve vztahu k postupu soudu prvního stupně (viz stěžovatelem tvrzená a nevypořádaná námitka doručování na nesprávnou adresu) a nesprávnosti tohoto druhu je třeba napravovat v řízení před obecnými soudy, kdy sjednocování judikatury provádí Nejvyšší soud ČR. Konečně proti rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost je přípustné dovolání (§238a odst. 1 písm. b) o. s. ř.).
Podle o. s. ř. ve znění před 1. 1. 2001 bylo možno ochranu před odepřením přístupu k soudu poskytnout v řízení dovolacím (srov. ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. ve znění před novelou č. 30/2000 Sb.). Přenesením tohoto dovolacího důvodu do režimu žaloby pro zmatečnost nemohl být snížen standard ochrany poskytovaný obecnými soudy dříve v dovolacím řízení. Pro zmatečnostní soudy je v tomto smyslu mj. závazná i dřívější judikatura Nejvyššího soudu ČR přijatá pří rozhodování o dovoláních podaných z důvodů uvedených v ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. ve znění před 1. 1. 2001. Stejně tak obecné soudy při výkladu jednoduchého práva stěží mohou odhlížet od judikatury Ústavního soudu, zde konkrétně nálezů týkajících se porušení zákazu odepření spravedlnosti v důsledku vadného doručování (vedle stěžovatelem zmíněného nálezu III. ÚS 473/01, srov. nález ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 451/03, in Sb. n. u., sv. 34, str.325).
Stěžovatel uvedl, že napadené usnesení městského soudu obdržel dne 29. 4. 2005, což s ohledem na ust. §234 odst. 1 o. s. ř. znamená, že má možnost stále se domáhat ochrany svých práv podáním žaloby pro zmatečnost. V dané fázi je proto ústavní stížnost nepřípustná. Přípustnost ústavní stížnosti bude případně dána až poté, kdy o žalobě pro zmatečnost rozhodnou obecné soudy, včetně soudu dovolacího.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. června 2005
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj