ECLI:CZ:US:2005:4.US.330.05
sp. zn. IV. ÚS 330/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Pavla Rychetského a Vlasty Formánkové, v právní věci stěžovatele M. B., zastoupeného advokátem JUDr. Jiřím Šabršulou, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, ul. Na Stráni 664, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně, ze dne 5. května 2005, sp. zn. 9 To 186/2005, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. června 2005 (doplněna dne 7. července 2005) a splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví citované usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. května 2005, jímž bylo podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu v celém rozsahu zrušeno vyhovující usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 31. března 2005 sp. zn. Nt 115/2005.
Stěžovatel tvrdil, že napadeným usnesením obecného soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu - spravedlivý proces - zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které je nepominutelnou podmínkou existence demokratického právního státu - čl. 1 Ústavy ČR. Dále bylo, dle tvrzení stěžovatele, porušeno právo na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 1, 2 al. 1 odst. 5 Listiny, kterou lze omezit jen za podmínek stanovených zákonem a na dobu nezbytně nutnou. Podmínky dovolující omezení osobní svobody v intencích judikatury Evropského soudu pro lidská práva musí být vždy - s přihlédnutím k okolnostem případu - vykládány restriktivně tak, aby účelu trestního řízení bylo dosaženo při minimálních zásazích do ústavou chráněných práv. Stěžovatel dále odkazoval na judikaturu Ústavního soudu v obdobné věci (nález sp. zn. III. ÚS 271/1996 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7., č. 24, Praha 1997).
Podle stěžovatele k porušení označených práv došlo tím, že stížnostní soud zamítl jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu, neboť přijaté instituty, kterými lze nahradit vazbu, jsou nevyhovující, aniž by se zabýval stavem skutkových okolností v době rozhodování, a spokojil se s konstatováním, že ve věci vazebních důvodů stěžovatele se nic nezměnilo. Stěžovatel tvrdil, že obecný soud napadené rozhodnutí nedostatečně odůvodnil povšechným tvrzením, že stěžovatel je důležitým článkem skupiny, která páchala závažnou trestnou činnost poměrně dlouhou dobu a tato trestná činnost byla páchána z výdělečných důvodů; dále že odůvodnění napadeného rozhodnutí je nepřezkoumatelné a v rozporu s ustanovením §134 odst. 2 tr. řádu pro jeho procesní i věcnou vágnost. Z těchto důvodů navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Z obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i předloženého spisového materiálu okresního státního zastupitelství je zřejmé následující:
Rozhodnutím Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 2. září 2004 (Nt 141/2004) byl stěžovatel vzat do vazby z důvodu uvedených v §67 písm. b), c) tr. řádu. Nyní se ve vazbě nachází z důvodů uvedených v §67 písm. c) tr. řádu, když před tím byl stěžovatel policejním komisařem Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování v Ostravě obviněn spolu s dalšími pěti obviněnými. Stěžovatel je stíhán pro trestný čin nedovolené překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona a trestný čin účasti na zločinném spolčení
podle §163a odst. 1 tr. zák. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně zamítl usnesením ze dne 2. září 2004 (9To 472/2004). Stěžovateli je kladeno za vinu, že v přesně nezjištěné době (koncem roku 2003) společně s dalšími pachateli založili na území České a Slovenské republiky zločinné spolčení mezinárodního charakteru, které bylo zaměřeno na dosahování finančního zisku soustavným pácháním závažné úmyslné trestné činnosti, a to nelegálním převáděním osob z tzv. třetích zemí, zejména ze Slovenské republiky do České republiky. V období března 2004 do srpna 2004 tak ilegálně převáželi ve speciálně upravené cisterně běžence, přičemž stěžovatel měl postavení jednoho z hlavních organizátorů, kdy se přímo sám aktivně podílel na trestné činnosti, za toto pak získával finanční odměnu v různých částkách a měnách.
Stěžovatel dne 11. března 2005 požádal o propuštění z vazby a nabídl písemný slib, nabídku peněžité záruky, záruku manželky a nabídku souhlasu s dohledem probačního úředníka. Státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti nebylo jeho žádosti vyhověno a postupem dle §73b odst. 3 tr. řádu byla věc předložena k posouzení a rozhodnutí Okresnímu soudu v Uherském Hradišti spolu se zamítavým stanoviskem státního zástupce. Usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 31. března 2005 (Nt 115/2005) bylo vyhověno žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, soud přijal slib stěžovatele a záruku manželky podle
§73 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu a contrario, byl stanoven dohled probačního úředníka dle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu nad stěžovatelem a přijata peněžitá záruka určená ve výši 400.000,- Kč, kterou složila manželka stěžovatele L. B. prostřednictvím obhájce stěžovatele podle §73a odst. 2 písm. b) tr. řádu.
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti podal proti tomuto usnesení stížnost, ve které soudu prvního stupně vytkl, že z obsahové stránky není zcela jasně patrná povaha napadeného rozhodnutí [zčásti vykazuje znaky rozhodnutí o přípustnosti peněžité záruky dle §73a odst. 2 tr. řádu a zčásti pak znaky rozhodnutí o přijetí a propuštění obviněného z vazby na svobodu dle §73a odst.1 tr. řádu]. Rozhodnutí o přijetí peněžité záruky tak, jak jej v kombinaci s dalšími zárukami a slibem učinil dne 31. března 2005 soud prvního stupně, zjevně nepředchází rozhodnutí o přípustnosti peněžité záruky podle §73a odst. 2 tr.řádu, stanovení výše peněžité záruky a způsob jejího složení, o čemž měl soud rozhodnout usnesením, proti kterému byla přípustná stížnost. Co se týká dalších institutů, které jsou akceptovány jako náhrada vazby, byly ve stížnosti uvedeny další aspekty, ke kterým by měl stížnostní soud přihlédnout. Obviněný je cizím státním příslušníkem a má místo trvalého bydliště na území Slovenské republiky, kde je problematické vykonávat probační dohled Probační a mediační službou ČR. Nelze dost dobře přijmout ani záruku manželky obviněného, která je po těžkém úraze zcela nepohyblivá a jsou důvodné pochybnosti o její schopnosti ovlivňovat chování stěžovatele. Obviněný podle Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti své majetkové poměry dostatečně průkazným způsobem nedoložil, není zřejmý původ finančních prostředků (nepředložil daňová přiznání za dobu jeho podnikatelské činnosti) a jeho slib není dostatečnou zárukou, neboť je dána taktéž důvodná obava, že po propuštění z vazby by stěžovatel mohl pokračovat ve velmi závažné trestné činnosti.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. května 2005 (9 To 186/2005) vyhověl stížnosti státního zástupce a zrušil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a sám nově rozhodl podle §149 odst. 1 tr. řádu. Rozhodnutím stížnostního soudu byla podle
§72 odst. 3 tr. řádu zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, písemný slib stěžovatele a záruka manželky nebyly přijaty podle §73 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu a contrario, dohled probačního úředníka dle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu
a contrario nad stěžovatelem se nestanoví a peněžitá záruka se nepřijímá podle §73a odst. 2 písm. b) tr. řádu.
K vazebnímu důvodu odvolací soud uvedl, že od doby předchozího rozhodnutí o vazbě nenastala žádná podstatná změna okolností, která by mohla mít za následek změnu v trvání vazebních důvodů [§67 písm. c) tr. řádu], a proto stížnostní soud návrhy stěžovatele na propuštění z vazby zamítl.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, účastníka řízení, Krajský soud v Brně, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil předseda senátu Krajského soudu v Brně JUDr. Petr Šabata tak, že vazební důvody obviněného nadále trvají a důvody, proč nebyl dosud z vazby propuštěn, vyplývají z tohoto odůvodnění. Zdůraznil, že se jedná o řadu pachatelů, kteří jsou ve vazbě po dlouhou dobu pro závažnou trestnou činnost. Každý z těchto obviněných si opakovaně podává stížnosti proti všem rozhodnutím a stížnostní soud trvale projednává některou ze stížností spoluobviněných. Připustil, že rozhodnutí napadené ústavní stížností je poněkud stručné, ale odůvodnil to tím, že je to už 10-té rozhodnutí v řadě, kdy stížnostní soud se musí opakovaně zabývat a vypořádávat s účelovými tvrzeními obhajoby. Dle názoru stížnostního soudu je meritem věci výše peněžité záruky, majetkové poměry stěžovatele a vztah k trestnému činu, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Účastník řízení vznesl procesní návrh na zamítnutí ústavní stížnosti.
Při posuzování důvodnosti návrhu Ústavní soud vyšel z obsahu napadených rozhodnutí a z řízení, jež jim předcházelo, z argumentace stěžovatele, jakož i z vyjádření soudu, jenž napadené usnesení vydal, a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Ústavní soud připomíná, že k výkladu zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby jsou především povolány obecné soudy, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace musí v kterémkoli stádiu trestního řízení svědomitě posoudit, zda je další trvání vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do těchto úvah a rozhodnutí, plynoucích ze skutkových zjištění, jež jsou známé v době rozhodování o vazbě, je Ústavní soud podle své ustálené judikatury oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.
Stěžovatel stížnostnímu soudu konkrétně vytýká, že zamítl jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu, neboť přijaté instituty soudem prvního stupně, kterými lze nahradit vazbu, jsou nevyhovující, aniž by se zabýval stavem skutkových okolností v době rozhodování. Podle stěžovatelova názoru se soud spokojil s konstatováním, že ve věci vazebních důvodů stěžovatele se nic nezměnilo. Je toho názoru, že taková zjištění, z nichž se dovozují trvající důvodné obavy, že po propuštění z vazby by stěžovatel mohl pokračovat ve velmi závažné trestné činnosti, nelze považovat za důvod k uvalení předstižné vazby, resp. rozhodnutí o jeho nepropuštění
na svobodu.
K samotným důvodům vazby, jejichž existenci jsou orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každém stádiu trestního stíhání, je zapotřebí uvést, že nemohou zcela jednoznačně určit, zda nastane následek, který je obsažen v ustanovení §67 tr. řádu. Jak Ústavní soud uvedl ve svém dřívějším rozhodnutí, při rozhodování o vzetí obviněného do vazby nelze požadovat, aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že, nebude-li obviněný propuštěn z vazby, naplní se některý z uvedených následků. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností je nezbytný při meritorním rozhodování soudu, ale není ve většině případů reálný při rozhodování
o vazbě, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný uprchne, skutečně začne ovlivňovat svědky nebo spoluobviněné či si bude počínat způsobem uvedeným v ustanovení §67 písm. c) tr. řádu. Při rozhodování o vazebních důvodech je ovšem nutno označit a odůvodnit právem požadované konkrétní skutečnosti, které odůvodňují tuto obavu. V daném případě pak obavu zmiňovanou v §67 písm. c) tr. řádu, tj. že obviněný bude opakovat trestnou činnost pro níž je stíhán. Stížnostní soud konstatoval, že skutečně samotný slib obviněného v dané věci je institutem zcela nedostatečným v kontextu rozsahu a závažnosti trestného činu, který je mu kladen za vinu. Jedná se o trestnou činnost zcela promyšlenou, technicky náročně připravenou, páchanou řadou osob se zcela specifickými úkoly a s předpokladem vysokých příjmů (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 185/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 22, usn. č. 23).
Ústavní soud má za to, že napadené rozhodnutí těmto požadavkům dostálo. Jak konstatoval stížnostní soud, v dané fázi trestního řízení vedeného proti stěžovateli, nadále trvá podezření ze spáchání trestného činu, pro nějž je trestně stíhán. Stran označených vazebních důvodů dle §67 tr. řádu Ústavní soud nespatřuje ve vydání napadených rozhodnutí libovůli soudu, jež by spočívala v jejich nedostatečném odůvodnění, nekonkrétnosti či neurčitosti, i když k námitce stěžovatele Ústavní soud připouští jistou stručnost. Napadené rozhodnutí ve svém odůvodnění obsahuje konkrétní skutečnosti, které soudy vedly k obavě, že by se obviněný mohl zachovat při svém propuštění na svobodu způsobem, který předpokládá trestní řád v ustanovení §67 písm. c). Podle zjištění obecných soudů je stěžovatel cizím státním příslušníkem a na území České republiky je trestně stíhán pro další obdobné trestné činy. Obavy soudu tak nelze označit za nedůvodné, a to ani s ohledem na námitky stěžovatele.
Ústavní soud při posouzení odkazu stěžovatele na nález sp. zn. III. ÚS 271/1996 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7., č. 24, Praha 1997, jímž bylo zrušeno rozhodnutí soudu o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby za situace, kdy byl důvod vazby postaven na obecném odkazu na obsah spisu, jakož i případ, kdy posuzované rozhodnutí je pro nedostatek důkazů a pro nesrozumitelnost nepřezkoumatelné, konstatoval, že v dané věci je nepřípadný. Jak již Ústavní soud ve své judikatuře uvedl, vazba není institutem sankčním, nýbrž zajišťovacím, který spadá do režimu trestního práva procesního, nikoli hmotného. Tvrzení, že se stěžovatel stíhané trestní činnosti nedopustil, v dané věci nejsou relevantní, neboť otázkami takového druhu se budou zabývat orgány činné v trestním řízení, zejména pak obecné soudy, až v dalším průběhu řízení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 142/02).
Ústavní soud si je vědom toho, že rozhodnutí o nepropuštění z vazby, představuje značný zásah do osobní svobody. V posuzovaném případě však byla existence skutečností odůvodňujících tzv. vazbu předstižnou obecnými soudy řádně zjištěna a v odůvodnění napadených rozhodnutí vyložena. Naplnění důvodu vazby předstižné ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nezpochybňuje. K dotčení ústavně zaručených práv stěžovatele v posuzované věci nedošlo. Za dané situace tak Ústavní soud není oprávněn zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. srpna 2005
Miloslav Výborný
zastupující předseda senátu