ECLI:CZ:US:2005:4.US.349.05
sp. zn. IV. ÚS 349/05
Usnesení
IV. ÚS 349/05
Ústavní soud rozhodl dne 13. října 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti V. K., zastoupeného JUDr. Karlem Zachem, advokátem, AK tř. Legií 876, 393 01 Pelhřimov, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 5. 11. 2004, č. j. 15 Co 381/2004-183, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, č. j. 22 Cdo 739/2005-205, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své včas podané ústavní stížnosti stěžovatel žádá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů s odůvodněním, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z podané ústavní stížnosti, jakož i z listin přiložených stěžovatelem, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel se žalobou ze dne 17. 3. 1998 domáhal, aby soud uložil žalovaným povinnost trpět mu chůzi přes jejich pozemek, a to od vstupních vrat z Myslíkovy ulice ke vchodu do bytu v domě čp. 69. Žalovaní předmětný dům v roce 1977 prodali podniku Potraviny České Budějovice (dále jen "Potraviny"); ke smlouvě byl připojen dodatek č. 1/77 ze dne 29. 4. 1977, kterým se žalovaní zavázali umožnit budoucímu uživateli bytu v předmětném domě stálý volný průchod a průjezd vstupními vraty a přiměřené užívání části dvora. Stěžovatel nabyl předmětný dům do vlastnictví v roce 1991 na základě dražby. Okresní soud v Pelhřimově žalobu zamítl rozsudkem ze dne 4. 3. 1999, č. j. 7 C 167/98-62, když dovodil, že dodatek je inominátním kontraktem majícím pouze obligačněprávní účinky, tedy že vázal pouze smluvní strany po dobu, po kterou byly vlastníky nemovitostí. Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 16. 6. 1999, č. j. 15 Co 368/99-80. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. 2. 2001, č. j. 22 Cdo 2643/99-100, oba dovoláním napadené rozsudky zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud prvostupňovému soudu uložil, aby se zabýval otázkou, zda byla osoba, v jejíž prospěch byl dodatek uzavřen, dostatečně konkrétně určena, a dále mu uložil zkoumat, zda právo chůze zaniklo, jak tvrdili žalovaní. Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 21. 3. 2003 žalobě vyhověl. Odvolací soud rozsudek nalézacího soudu změnil tak, že žalobu rozsudkem ze dne 25. 9. 2003, č. j. 15 Co 519/2003-149, zamítl, neboť dospěl k závěru, že právo chůze bylo sjednáno pouze pro zaměstnance podniku Potraviny, kteří byli v zadní části budovy ubytováni; závazek je převoditelný na další oprávněné osoby toliko smluvně, což se však nestalo. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 4. 5. 2004, č. j. 22 Cdo 636/2004-170, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu uložil, aby provedl dokazování ohledně tvrzení žalovaných, že se jednalo o oprávnění pouze pro zaměstnance Potravin; žalovaní mají důkazní břemeno ohledně tohoto tvrzení. Krajský soud Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, rozsudkem ze dne 5. 11. 2004, č. j. 15 Co 381/2004-183, rozsudek nalézacího soudu změnil tak, že žalobu zamítl. Soud z časových souvislostí a z výpovědí svědků dovodil, že úmysl stran nesměřoval k dohodě, jež by založila trvale závazek váznoucí na nemovitosti. Kromě toho obsahem dodatku bylo ujednání, že změny mohou být provedeny pouze dalším písemným dodatkem; k žádnému ujednání o převodu oprávnění však nedošlo, protože za tento úkon nelze považovat dražbu. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 4. 2005, č. j. 22 Cdo 739/2005-205, dovolání jako nedůvodné zamítl.
Stěžovatel poukazuje na to, že smluvní strany uzavřely smlouvu ve prospěch třetí osoby, která byla označena jako budoucí uživatel bytu v čp. 69. Touto osobou je nepřetržitě stěžovatel od roku 1978, kdy mu byl přidělen byt v tomto domě, a považuje se za jeho uživatele i poté, co celý objekt vydražil. Soudy se měly sporem zabývat z pohledu oprávněnosti stěžovatelova požadavku v intencích dvou rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatel má za to, že obecné soudy jeho právu upřely ochranu, neprojednaly jeho věc bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě. Stěžovatelův spor trvá již osmým rokem a stěžovatel dosud nemá zajištěn přístup do domu, který s rodinou užívá. Do bytu se dostává tak, že permanentně porušuje hygienické předpisy, a hrozí mu tak nejen sankce ze strany příslušných orgánů, ale i ztráta živnostenského oprávnění. Na výzvu Ústavního soudu k doplnění ústavněprávní argumentace stěžovatel dodává, že navrhl důkazy, které měly objasnit otázku posouzení souladu výpovědi s dobrými mravy, avšak žalovaní nenavrhli důkazy žádné, přestože měli podle rozsudku Nejvyššího soudu důkazní povinnost. Stěžovatel se domnívá, že ani změna vlastnických vztahů na jeho straně nemohla mít za následek zánik závazku; pokud došlo ke změně osob povinných, jde pouze o změnu částečnou, protože žalovaný Jiří Šustr je nadále původním účastníkem smlouvy.
Ústavní soud zvážil výše uváděné skutečnosti a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že coby soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) mj. bdí nad dodržováním principu zachování ústavně garantovaných lidských práv a svobod v jednání státních orgánů. Ústavní soud nenáleží mezi obecné soudy, ale stojí vně jejich soustavy, když mu přísluší hodnotit rozhodovací činnost obecných soudů toliko z hlediska respektování ústavně zaručených lidských práv a svobod. Proto také návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem (ústavní stížnost) musí obsahovat řádnou ústavněprávní argumentaci spočívající v tvrzení, že byla porušena stěžovatelova práva, a toto tvrzení musí být dostatečně konkrétně a podrobně vyloženo. Pokud tedy stěžovatel namítá průtahy v řízení, nestačí globální tvrzení, že soudy jeho věc neprojednaly bez zbytečných průtahů a spor trvá již osmým rokem. V prvé řadě je nutno vymezit období, v němž k průtahům docházelo a dochází, a specifikovat, v čem konkrétně stěžovatel průtahy spatřuje. Dále pak Ústavní soud upozorňuje, že průtahy v řízení musí být aktuální, nelze je tedy namítat až po pravomocném skončení soudního řízení, neboť v takovém případě už zásah Ústavního soudu spočívající v příkazu soudu, aby ve věci začal neprodleně jednat, postrádá smyslu. Aniž by Ústavní soud zamýšlel zkoumat, zda v řízení průtahy existovaly, či nikoli, podotýká, že délku řízení je třeba vždy hodnotit v relaci k okolnostem, za jakých řízení probíhá, tedy zda jde o věc právně a důkazně složitou, kolik soudních instancí se věcí zabývalo, zda účastníci řízení sami svým jednáním průtahy nezpůsobili apod.; samotná osmiletá délka řízení automaticky neimplikuje průtahy v řízení.
K samotné věci, o niž vede stěžovatel spor, Ústavní soud uvádí, že procesní postup i následné meritorní rozhodnutí je v pravomoci obecných soudů a Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší do činnosti soudů zasahovat, ledaže by soudy dostatečně nezohlednily příkaz respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody. Proto také Ústavní soud neposuzuje hodnocení důkazů provedené obecnými soudy ani neposuzuje jimi přijaté právní závěry, pokud mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právními závěry nepanuje extrémní nesoulad, případně pokud soudy pozitivní právo nevykládaly zcela svévolným způsobem a bez ohledu na kautely ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí vykazovala tyto či jiné protiústavní vady. Podáním žaloby nevzniká žalobci nárok na vítězství ve sporu, ale toliko nárok na to, aby soudní řízení proběhlo ústavněkonformním způsobem; odlišný právní názor stěžovatele sám o sobě nezakládá důvod soudu ke kasaci napadených rozhodnutí.
Protože Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených lidských práv a svobod, podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. října 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu