ECLI:CZ:US:2005:4.US.369.05
sp. zn. IV. ÚS 369/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. 8. 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele P. R., zastoupeného JUDr. Karlem Šindelářem, advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 15, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2005, č. j. 14 To 414/2005-24, a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 4. 2005, č. j. Nt 619/2005-13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 6. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu.
Stěžovatel se domníval, že napadeným usnesením krajského soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo být trestně stíhán, zbaven svobody a držen ve vazbě pouze zákonným způsobem a na základě zákonných důvodů [čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")].
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud"), sp. zn. Nt 619/2005, z nějž vyplynulo následující:
Usnesením okresního soudu ze dne 18. 1. 2005, č. j. Nt 503/2005-8, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Stalo se tak v souvislosti s obviněním stěžovatele ze spáchání trestného činu loupeže ve smyslu §234 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), jehož se měl dopustit ve formě spolupachatelství tím, že za předem slíbenou odměnu z připravované loupeže poskytl D. B. a dalším s ním spolčeným osobám informace, jež se týkaly odvozu tržeb z prodejny Porsche v Plzni, přičemž na základě těchto informací došlo dne 8. 8. 2000 k přepadení pracovníka bezpečnostní služby, odnášejícího z prodejny peníze, a k odcizení kufříku s částkou převyšující tři miliony korun.
Dne 15. 4. 2005 předložil stěžovatel okresnímu soudu žádost o propuštění z vazby na svobodu a o její nahrazení dohledem probačního úředníka. Po slyšení stěžovatele okresní soud svým usnesením ze dne 29. 4. 2005, č. j. Nt 619/2005-13, jeho žádost zamítl a ponechal jej i nadále ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. a) trestního řádu. Okresní soud odůvodnil nutnost dalšího trvání vazby existencí důvodné obavy z toho, že se stěžovatel po propuštění na svobodu bude vyhýbat trestnímu stíhání a mařit jeho řádný průběh, neboť je stíhán pro závažnou trestnou činnost, u níž je ohrožen sazbou trestu odnětí svobody v rozpětí od pěti do dvanácti let. Za těchto okolností nepovažoval okresní soud kvalitní rodinné a pracovní zázemí stěžovatele za dostatečný důvod, jenž by mohl vést k jeho propuštění z vazby.
Usnesení okresního soudu napadl stěžovatel stížností, v níž uvedl, že odůvodnění napadeného rozhodnutí ve vztahu ke stěžovateli dostatečně nenaplňuje požadavek konkretizace a individualizace hrozby vysokým trestem, jak jej mimo jiné vymezil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03. Stěžovatel poukázal na to, že soud měl v této souvislosti vzít v úvahu jeho dosavadní bezúhonnost a stabilní rodinný a pracovní život.
Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") svým usnesením ze dne 27. 5. 2005, č. j. 14 To 414/2005-24, stížnost zamítl. Uvedl, že čin, pro nějž je stěžovatel trestně stíhán, vykazuje vysoký stupeň nebezpečnosti pro společnost, neboť při jeho spáchání byly užity střelné zbraně a způsobená škoda přesahuje částku tří milionů korun. Z tohoto důvodu lze reálně očekávat, že stěžovateli nebude uložen trest při dolní hranici trestní sazby, je tedy možno uvažovat o trestu odnětí svobody ve výši osmi let. Krajský soud připustil, že existence stabilního pracovního a rodinného zázemí stěžovatele obavu z jeho jednání popsaného v §67 písm. a) trestního řádu zeslabuje, nicméně je nutno přihlédnout ke skutečnosti, že trestní řízení je vedeno proti čtyřiceti dalším osobám a jakékoliv průtahy by mohly ztížit dosažení účelu trestního stíhání.
II.
Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal, že při výkladu zákonné podmínky hrozby vysokým trestem jako důvodu vazby ve smyslu §67 písm. a) trestního řádu je třeba vycházet z konkrétního případu a tento ve vztahu k pachateli dostatečně individualizovat. Stěžovatel uvedl, že z rozhodovací praxe Ústavního soudu je možno dovodit závěr, že sama hrozba vysokým trestem bez dalšího pro naplnění důvodu vazby nepostačuje. Napadená rozhodnutí obecných soudů výše uvedené požadavky nesplňují, když okresní soud argumentoval pouze trestní sazbou v rozpětí pěti až dvanácti let a krajský soud toto pochybení nenapravil, když bez bližšího vztahu ke stěžovateli dovodil, že mu hrozí trest odnětí svobody ve výši osmi let. Obecné soudy rovněž pochybily, neboť nevzaly v úvahu argumenty stěžovatele, jimiž existenci hrozby uložení vysokého trestu vyvracel, a neposuzovaly, zda existují indicie, jež by odůvodňovaly podezření, že má stěžovatel v úmyslu uprchnout či že se hodlá skrývat.
Stěžovatel vyjádřil své přesvědčení, že obecné soudy v důsledku těchto pochybení neoprávněně zasáhly do jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny a čl. 5 Úmluvy a navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem usnesení krajského soudu ze dne 27. 5. 2005, č. j. 14 To 414/2005-24, a usnesení okresního soudu ze dne 29. 4. 2005, č. j. Nt 619/2005-13, zrušil.
III.
Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud, okresní soud i krajské státní zastupitelství k výzvě Ústavního soudu sdělily, že nepovažují ústavní stížnost za důvodnou a odkazují v plném rozsahu na odůvodnění napadených usnesení. Krajské státní zastupitelství v Praze dále uvedlo, že námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou do značné míry podobné těm, jež již uplatnil stěžovatel v řízení o stížnosti a s nimiž se krajský soud ve svém rozhodnutí vypořádal.
Okresní státní zastupitelství Praha-východ konstatovalo, že o zadržení a o dalším ponechání obviněného ve vazbě rozhodovalo krajské státní zastupitelství, neboť kromě civilních osob jsou v předmětném trestním řízení stíháni i příslušníci Policie České republiky. Z tohoto důvodu postoupilo okresní státní zastupitelství žádost o vyjádření Krajskému státnímu zastupitelství v Praze.
IV.
Ústavní soud posoudil věcnou stránku ústavní stížnosti, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří přesvědčení stěžovatele, že v jeho případě nebyl dán vazební důvod uvedený v §67 písm. a) trestního řádu, resp. že obecné soudy nedostatečně konkretizovaly a individualizovaly hrozbu vysokým trestem, o níž opřely svůj závěr o nutnosti ponechání stěžovatele ve vazbě.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů, přičemž dospěl k závěru, že tato, s výhradou uvedenou níže, respektují požadavky vyplývající z ustanovení §67 trestního řádu, stejně jako z čl. 8 Listiny a čl. 5 Úmluvy.
Dle právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, str. 3 a násl.), je hrozba vysokým trestem sama o sobě konkrétní skutečností, jež zakládá důvodnou obavu, že obviněný uprchne či že se bude skrývat. To vše ovšem za předpokladu dostatečné konkretizace a individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k obviněnému a pouze tehdy, jestliže na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let.
Stěžovateli je možné přisvědčit v tom, že rozhodnutí okresního soudu výše uvedené požadavky nesplňuje, když je v něm zcela nepřípustně argumentováno pouze výší trestní sazby, aniž by soud ve vztahu ke stěžovateli na základě zjištěných skutečností blíže dovodil předpokládanou výši trestu. Tento nedostatek byl ovšem zhojen rozhodnutím krajského soudu, z nějž je patrné, že hrozba vysokým trestem není ve vztahu ke stěžovateli hrozbou fiktivní, nýbrž zcela reálnou, a to zejména s ohledem na vysokou společenskou nebezpečnost jednání stěžovatele, jíž soud dovodil ze způsobu spáchání trestného činu a výše způsobené škody. Pokud soud za těchto okolností nepřiznal relevantní váhu namítanému tvrzení stěžovatele o tom, že má stabilní rodinné a pracovní zázemí, jakož ani jeho dosavadní bezúhonnosti, nelze takovou úvahu považovat za neodůvodněnou či neakceptovatelnou. Krajský soud postupoval plně v intencích odůvodnění nálezu, sp. zn. III. ÚS 566/03, když vyložil, z jakých důvodů konkrétní okolnosti případu v relaci k váze a přesvědčivosti argumentů svědčících proti trvání vazby převažují.
Sama skutečnost, že o vazbě stěžovatele bylo rozhodnuto způsobem, vůči němuž má výhrady, nepostačuje pro to, aby bylo možné bez dalšího dovodit dotčení stěžovatele v jeho ústavně zaručených základních právech. Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. 8. 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu