ECLI:CZ:US:2005:4.US.465.03
sp. zn. IV. ÚS 465/03
Usnesení
IV.ÚS 465/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. Ch., zastoupené JUDr. I. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 6 To 55/03, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2003, sp. zn. 10 T 45/93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").
Stěžovatelka uvedla, že je obžalovanou v trestní věci vedené u městského soudu, ve které je stíhána pro trestné činy dle §250 odst. 1, 4, §176 odst. 1, 2 písm. b) a dle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona (zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "TrZ"). Napadeným usnesením jí městský soud uložil pořádkovou pokutu 50 000,-- Kč. Její stížnost proti uložení pokuty zamítl vrchní soud jako nedůvodnou. Porušil tak podle stěžovatelky její základní právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy ČR. Postup obecných soudů je, podle stěžovatelky, v rozporu s obecnými principy trestního práva a s principy postihování za správní přestupek, neboť pokutu podle §66 odst. 1 TrZ je třeba považovat za administrativní trest. Tento rozpor je takového rozsahu, že zasahuje až do Ústavou ČR chráněných práv stěžovatelky. V souvislosti se správními sankcemi odkázala na nález Ústavního soudu č. 405/2002 Sb. Správní pokuta nesmí být likvidační. Soud znal majetkové poměry stěžovatelky, její nízký měsíční důchod a malý příjem z nemovitosti a nezkoumal důvod, proč se dvakrát nedostavila ke znalci. Uložení pokuty je v jejím případě likvidační a diskriminační, je tak nucena k tomu, aby upustila od požadavku na další projednání věci. Stěžovatelka také připomněla usnesení vrchního soudu ze dne 17. 1. 2003, podle něhož, s odkazem na §30 odst. 1 TrŘ, nemohou být úkony vyloučených osob podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Soud proto neměl přihlížet ani k úkonům, které učinila vyloučená státní zástupkyně v přípravném řízení a při podání obžaloby. Věc tedy měla být vrácena státnímu zástupci k dalšímu řízení. Soud tak pokračuje v řízení na podkladě neplatných úkonů. Jestliže za této situace vydal napadené usnesení, vytváří neúnosný nátlak na stěžovatelku a bezdůvodně ji finančně ruinuje.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3 ZÚS bylo vyžádáno vyjádření vrchního soudu a městského soudu jako účastníků řízení.
Vrchní soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Upozornil, že vyřízení věci trvá tak dlouho především kvůli obstrukcím stěžovatelky. Jednání, pro které jí byla uložena pokuta, nebylo ojedinělé, výše pokuty tak vystihuje závažnost jejího pochybení. Pokuta jí byla udělena za plného respektování §66 odst. 1 TrŘ, byly splněny všechny zákonné podmínky. Na možnost uložení pokuty, včetně její výše, byla stěžovatelka upozorněna, přesto svým dalším chováním aplikaci §66 odst. 1 TrŘ riskovala.
Městský soud uvedl, že stěžovatelka nenapadá usnesení o uložení pořádkové pokuty proto, že by byla v rozporu s trestním řádem, ale proto, že měla diskriminační charakter a byla uložena v likvidační výši. Stěžovatelka svou účast u hlavního líčení podmínila požadavkem, aby hlavní líčení byla konána vždy pouze jeden den, po němž by vždy následovala několikadenní přestávka. Tento požadavek byl neakceptovatelný (velká časová náročnost, možnost ovlivňování svědků), proto soud přibral znalce psychiatra k tomu, aby se vyjádřil, zda zdravotní stav stěžovatelky takový způsob hlavního líčení vyžaduje. Stěžovatelka opakovaně ignorovala výzvy znalce i výzvy předsedy senátu, aby se dostavila ke znalci. Prakticky tak pokračovala ve svých mnohaletých obstrukcích, směřujících k tomu, aby v řízení před městským soudem nemohlo být pokračováno. V této situaci považoval soud za potřebné dát stěžovatelce důrazněji najevo, že pokud bude trvat na projednání své trestní věci v řízení před soudem, je povinna respektovat pokyny a autoritu soudu. Proto jí byla uložena pokuta v maximální výši. K majetkovým poměrům a možnostem stěžovatelky soud uvedl, že stěžovatelka byla v době uložení pokuty stále majitelkou domu na L., měla tak příjmy z pronájmu bytů a také nebytových prostor.
Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že stěžovatelka vystupovala jako obžalovaná v řízení, vedeném u městského soudu pod sp. zn. 10 T 45/93. Usnesením městského soudu ze dne 24. 2. 2003, sp. zn. 10 T 45/93, byla stěžovatelce uložena, podle §66 odst. 1 TrŘ, pořádková pokuta ve výši 50 000,-- Kč. Opatřením ze dne 10. 12. 2002 přibral soud znalce z oboru psychiatrie, který měl zodpovědět otázku, jakým způsobem je stěžovatelka schopna účasti na hlavním líčení. K vyšetření dne 22. 1. 2003 se stěžovatelka nedostavila, telefonicky oznámila, že tak nemůže ze závažných důvodů učinit. Nedostavila se ani k dalšímu vyšetření dne 29. 1. 2003, pouze krátkou textovou zprávou sdělila znalci, že vyšetření považuje za nadbytečné. Dne 31. 1. 2003 bylo stěžovatelce doručeno sdělení předsedy senátu městského soudu, ve kterém byla mj. upozorněna, že pokud se nedostaví ke znalci nebo bude jiným způsobem mařit vypracování znaleckého posudku, bude potrestána pořádkovou pokutou podle §66 odst. 1 TrŘ. Dne 31. 1. 2003 byl stěžovatelce zaslán další dopis, ve kterém jí byl oznámen další termín vyšetření na den 11. 2. 2003, a ve kterém byla stěžovatelka upozorněna na možnost udělení pořádkové pokuty v maximální výši a předvedení policejními orgány v případě, že se opět nedostaví a neposkytne znalci potřebné materiály (č. l. 6387). Soud v odůvodnění usnesení uvedl, že stěžovatelka byla ke třetímu vyšetření pozvána znalcem (viz č. l. 6416), přípis soudu ze dne 31. 1. 2003 nepřevzala, aby pak mohla uvádět, že termín třetího vyšetření jí nebyl znám. Soud neakceptoval výhrady stěžovatelky o nadbytečnosti vyšetření znalcem, spočívající mj. v tom, že soudu byla předložena v roce 1996 lékařská zpráva a posudek Správy sociálního zabezpečení. Za období více než 6 let se mohl zdravotní stav stěžovatelky zlepšit. Stěžovatelka pokračuje, podle soudu, od roku 1995 v obstrukcích, které znemožňují vedení hlavního líčení. Proto soud poté, co stěžovatelka zmařila konání hlavního líčení ve dnech 10. - 17. 12. 2002 a bezdůvodně se třikrát nedostavila k vyšetření před znalce, rozhodl o uložení pořádkové pokuty.
Vrchní soud stížnost stěžovatelky proti usnesení městského soudu zamítl usnesením ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 6 To 55/03. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelce byla udělena individuální milost prezidenta republiky, kterou bylo nařízeno zastavení jejího trestního stíhání. Stěžovatelka však trvá na projednání věci s tím, že se žalované trestné činnosti nedopustila. Svým přístupem znemožňuje soudu, aby meritorně rozhodl. Soud samozřejmě respektuje eventuální zdravotní handicap stěžovatelky, znalecké posouzení jejího zdravotního stavu tedy není irelevantní.
Ústavní soud, po zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatelka zakládá svou argumentaci v podstatě na dvou bodech: likvidačním charakteru pokuty a nezákonnosti řízení před soudem.
Stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu, publikovaný pod č. 405/2002 Sb. Ústavní soud se otázkou možných likvidačních důsledků pokut zabýval mj. také ve věci sp. zn. Pl. ÚS 12/03 [publikováno pod č. 300/2004 Sb.]. Stěžovatelka opakovaně nerespektovala rozhodnutí obecných soudů, týkající se vedení řízení. Obecné soudy tedy použily nástroj, který jim zákon (TrŘ) dává k dispozici - ten umožňuje uložit pokutu v maximální výši 50 000,-- Kč [§66 odst. 1 TrŘ]. Městský soud uložil stěžovatelce pokutu v maximální výši. Je nezbytné doplnit, že ačkoli se jedná o krajní nástroj, který zákonodárce dal orgánům činným v trestním řízení k dispozici, sankce, která byla v případě stěžovatelky užita, do krajnosti nedošla. Ústavní soud připomíná, že pokutu lze uložit opakovaně, za každé další jednotlivé narušení řízení, celková částka za několik pokut pak může částku 50 000,-- Kč přesahovat. Rovněž je možné, v rámci trestního řízení, podobné jednání sankcionovat i v rámci trestného činu pohrdání soudem ve smyslu §169 TrZ. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v rozhodování o výši pokuty nepřekročily kritérium přiměřenosti. Ústavní soud tedy neshledal porušení základního práva stěžovatelky, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.
K druhému bodu, který se týká nezákonnosti řízení před soudem, resp. toho, že pokud obžalobu podala později vyloučená státní zástupkyně, mělo by se řízení, podle stěžovatelky, vrátit před státního zástupce, který nově rozhodne o případném vznesení obžaloby, Ústavní soud zjistil, že městský soud se touto argumentací stěžovatelky již zabýval ve svém usnesení ze dne 24. 2. 2003. Závěr stěžovatelky o nutnosti vrácení věci před státního zástupce by byl poněkud absurdní. K tomu stačí odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 475/99, který je stěžovatelce dostatečně znám, protože byl vydán v její věci. Její návrh tehdy směřoval proti zasahování městského soudu do práva na spravedlivý proces.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu