ECLI:CZ:US:2005:4.US.67.05
sp. zn. IV. ÚS 67/05
Usnesení
IV. ÚS 67/05
Ústavní soud ČR rozhodl dne 19. května 2005 v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Pavla Holländera a Jana Musila o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Terynglem, advokátem, AK Vápencová 13, 147 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.11.2004, sp.zn. 11 Tvo 59/2004, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13.10.2004, sp.zn. 5 To 62/2004, spojené s návrhem na vydání předběžného opatření, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 2. 2005 a doplněnou podáním ze dne 8. 3. 2005, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Olomouci s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod, jmenovitě práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nestranného orgánu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zároveň měl být porušen i čl. 95 Ústavy, podle kterého je soudce při svém rozhodování vázán toliko zákonem a mezinárodní smlouvou.
Stěžovatel zároveň požadoval, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, kterým by nařídil Vrchnímu soudu v Olomouci, aby jednání o odvolání stěžovatele odročil do doby, než bude rozhodnuto o ústavní stížnosti, protože by případným rozhodnutím tohoto soudu mohlo dojít k vážné újmě na právech stěžovatele.
I.
Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
K porušení uvedených práv mělo podle stěžovatele dojít tím, že trestní řízení, které je vedeno proti jeho osobě u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 36 T 20/98 a ve kterém rozhodoval Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací, trpí vadami, které svědčí o podjatosti soudců Vrchního soudu v Olomouci JUDr. Ivo Lajdy a JUDr. Václava Čapka. Důkazem této skutečnosti měl být i anonymní dopis, který stěžovatel obdržel dne 8.12.2003 a z jehož obsahu vyplývá, že má ve svém okolí nepřítele, který ovlivňuje v jeho neprospěch orgány činné v trestním řízení a že jistý pan P. měl ovlivňovat v jeho neprospěch i uvedené soudce Vrchního soudu v Olomouci. Stěžovatel podal v této souvislosti trestní oznámení na neznámého pachatele pro podezření ze spáchání trestného činu podle §169a odst. 1, 2 tr. zákona, které však bylo usnesením Policie ČR ve Šternberku dne 8. 6. 2004, čj. ČTS-OROL-801/0K-307-2004, odloženo, neboť nebylo prokázáno, že by se konkrétní osoba dopustila trestného činu.
V souvislosti s uvedeným trestním oznámením podal stěžovatel na soudce JUDr. Ivo Lajdu a JUDr. Václava Čapku stížnost pro podjatost k rukám předsedy Vrchního soudu v Olomouci. Jak ve stížnosti uvedl, podjatost uvedených soudců spatřoval ve způsobu, kterým rozhodovali, když v usnesení vypracovaném těmito soudci se objevují skutečnosti, jež nemají oporu v trestním spise. Usnesením Vrchního soudu Olomouci ze dne 13.10.2004, sp.zn. 5 To 62/2004, bylo rozhodnuto, že uvedení soudci nejsou vyloučeni z důvodů uvedených v §30 odst. 1 tr. řádu z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. Zn. 5 To 62/2004. Z odůvodnění tohoto usnesení podle stěžovatele vyplývá, že vrchní soud si neobstaral výsledky policejního šetření uvedeného trestního oznámení a rozebíral námitky stěžovatele pouze ve vztahu ke své vlastní činnosti. Vrchní soud přitom v usnesení opětovně uvedl skutečnosti, které neodpovídají přesně obsahu spisu.
Stěžovatel dále uvedl, že podle §30 odst. 1 tr. řádu je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnost, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Uvedené ustanovení trestního řádu hovoří o tom, že "lze mít pochybnosti". Neuvádí okruh osob, u nichž může taková pochybnost vzniknout, je však zřejmé, že jde o kohokoliv, koho se byť vzdáleně trestní řízení dotýká. Není proto rozhodné, zda se soudci sami podjati cítí, ale zda může být na ně jako na takové pohlíženo některým ze subjektů trestního řízení, zejména obviněným. Stěžovatel má za to, že pro vyloučení soudců postačuje možnost, že takový vztah k věci existuje, tedy že není vyloučeno, že rozhodnutí soudců nebo jiných orgánů by nemuselo být nestranné. Pro pocit spravedlnosti, respekt. nespravedlnosti procesu, který je pocitem extra legem, jde o kategorii sociální, postačí jen možná pochybnost, nikoliv jistota o nestrannosti soudu. Za daných okolností subjektivní pocit obviněného, že vady trestního řízení, na které marně poukazuje a poukazoval, který byl navíc posílen uvedeným anonymním dopisem, zakládá důvodnou pochybnost o nestrannosti odvolacího soudu, respekt. podjatost soudů, kterou namítal.
K porušení pravidel spravedlivého procesu mělo dojít podle stěžovatele i tím, že Vrchní soud v Olomouci ve svém zrušovacím usnesení ze dne 12.11.2002, sp.zn. 5 To 34/2002, naznačil soudu I. stupně, jak má hodnotit důkazy, zejména výpovědi svědků K. a M..
Stěžovatel proto navrhoval, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 11 Tvo 59/2004, ze dne 29.11.2004 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13.10.2004, sp.zn. 5 To 62/2004. Zároveň navrhl, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, kterým by nařídil Vrchnímu soudu v Olomouci, aby jednání o odvolání stěžovatele odročil až do doby, než bude rozhodnuto o této ústavní stížnosti, vzhledem k tomu, že rozhodnutí vydané případně nikoli nestrannými soudci by bylo vážnou újmou na právech stěžovatele.
II.
Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaujímá přední místo v demokratické společnosti ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 Listiny. Jedním z hlavních předpokladů spravedlivého procesu a zajištění záruk správného a spravedlivého rozhodnutí je, aby v řízení jednal a rozhodoval soudce nepodjatý, který není v žádném osobním vztahu k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkony trestního řízení přímo dotýkají, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo v poměru k jinému orgánu činnému v trestním řízení a který není nikterak zainteresován na výsledku řízení.
K otázce podjatosti soudce Ústavní soud opakovaně zaujal stanovisko (viz např. rozhodnutí sp.zn. II. ÚS 105/01 zveřejněné ve Sb. n. a rozh. US - svazek 23, C.H.Beck Praha 2001, str.11, III. ÚS 230/96, Sb. n. a rozh. US - svazek 8, C.H.Beck Praha 1997, str. 141, I. ÚS 167/94, Sb. n. a rozh. US - svazek 6, C.H.Beck Praha 1996, str. 429), ze kterého vyplývá, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je sice podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž především z hmotně právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat.
Zákon (§30 tr. řádu) proto zakládá vyloučení soudce na existenci určitého důvodu, vymezeného takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. Je tím vyloučen subjektivní pohled na vyloučení soudce. K tomu, aby soudce byl vyloučen, nemohou postačovat pocity účastníků, soudce samotného nebo i nadřízeného soudu o tom, zda lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti, nýbrž musí být na jisto postaven důvod, z něhož vyplývá, že lze pochybovat o soudcově nepodjatosti. Pro úsudek o porušení ústavních kautel chránících čistotu řízení před obecnými soudy (nebo jinými orgány veřejné moci) jako výrazu zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny) není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení stěžovatele.
Vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, je třeba vždy posoudit ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to jaká je povaha tohoto vztahu a zda se jedná o zjevně intenzivní (např. bezprostřední, určitým způsobem individualizovaný) vztah. Podmínka nestrannosti vyžaduje, aby soud nebyl nikdy na pochybách, jaké má přijmout rozhodnutí, aby nikdy nepřipustil možnost být ovlivňován jakýmkoli vnějším tlakem, ale aby své rozhodnutí opřel o objektivní argumenty předložené v průběhu řízení. Na soudcovu podjatost by bylo možné usuzovat pouze v případech, kdy je to naprosto jasné z jeho postojů během předmětného řízení a z obsahu rozhodnutí. I když má soudce pochopitelně své vlastní osobní pocity, a to i v průběhu řízení, nemůže se jimi řídit ani v řízení ani při vytváření právního názoru.
Rovněž z rozhodování Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že osobní nestrannost soudce je třeba předpokládat, pokud není dokázán opak (např. rozsudek ve věci Le Compte, Van Leuven a De Meyer z roku 1981, A-54, §58). Při posouzení existence legitimních důvodů pro pochybnosti o nestrannosti soudce je rozhodující vědět, zda lze pokládat obavy zainteresované osoby za objektivně oprávněné. Subjektivní stránka nestrannosti se týká osobní nestrannosti členů příslušného tribunálu; tu je třeba předpokládat, pokud se neprokáže opak. Objektivní stránka se týká otázky, zda způsob, jak je tribunál složen a organizován, nebo zda sukcese funkcí některého z jeho členů mohou vyvolat pochyby o nestrannosti tribunálu nebo tohoto člena (rozsudek ve věci Piersack z roku 1982, A-53, str. 14-16. Podobně i rozsudek ve věci Hausschild z roku 1989, A-154).
Žádná z okolností vylučujících soudce z rozhodování podle §30 odst. 1 trestního řádu nebyla v řízení prokázána a stěžovatel ji ostatně ani nenamítal. Veškerá argumentace stěžovatele v tomto směru je založena na jeho subjektivních pocitech a obsahu anonymního dopisu. To však jen stěží může být důvodem pro vyloučení soudce, respekt. důvodem pro rozhodnutí o tom, že došlo k porušení základního práva na spravedlivý proces.
III.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.11.2004, sp.zn. 11 Tvo 59/2004, ani usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13.10.2004, sp.zn. 5 To 62/2004, nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Akcesorický návrh na vydání předběžného opatření, kterým by Ústavní soud nařídil Vrchnímu soudu v Olomouci, aby jednání o odvolání stěžovatele odročil do doby, než bude rozhodnuto o ústavní stížnosti, sdílí osud podané ústavní stížnosti, takže při jejím odmítnutí nebylo možno zvláštním výrokem usnesení o odmítnutí tohoto návrhu rozhodovat.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. května 2005
Miloslav Výborný
zastupující předseda senátu