ECLI:CZ:US:2005:4.US.7.05
sp. zn. IV. ÚS 7/05
Usnesení
IV. ÚS 7/05
Ústavní soud rozhodl dne 4. května 2005 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudce JUDr. Miloslava Výborného a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti H. K., zastoupené doc. JUDr. Karlem Klímou, CSc., advokátem, AK Hradčanské nám. 12, 119 01 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 10. 2004, č. j. 22 Cdo 1773/2004-173, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2003, č. j. 31 Co 397/2003-151, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů s odůvodněním, že těmito rozhodnutími, jakož i postupem soudů, bylo porušeno její právo obrátit se na nestranný a nezávislý soud podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v jeho interpretační doktríně práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud z podané ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaných spisů Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 3 C 18/85 a sp. zn. 12 C 285/2000, zjistil následující.
Dne 22. 12. 2000 podala stěžovatelka u Okresního soudu Praha-východ proti manželům V. žalobu na určení, že je vlastníkem ideální poloviny rodinného domu čp. 1151 postaveném na stavební parcele parc. č. 2256/1, zapsaného na LV č. 358, k. ú. Úvaly u Prahy u Katastrálního úřadu Praha-východ. Stěžovatelka podklad pro svůj nárok spatřovala v tom, že její bývalý manžel na základě rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 3 Cz 31/89, v jehož odůvodnění bylo uvedeno, že předmětné nemovitosti nespadají do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, ale jsou výlučným vlastnictvím rozvedeného manžela, nechal neoprávněně vložit do katastru nemovitostí své výlučné vlastnické právo k nemovitostem a později, aniž by stěžovatelku uvědomil a nabídl jí svůj spoluvlastnický podíl, nemovitosti kupní smlouvou ze dne 15. 2. 1996 převedl na žalované. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 31. 10. 2001, č. j. 12 C 285/2000, žalobu zamítl pro nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky, neboť jinými rozhodnutími obecných soudů bylo prokázáno, že rozvedený manžel byl výlučným vlastníkem nemovitostí a kupní smlouvu s žalovanými uzavřel platně. Konkrétně se jednalo o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1989 sp. zn. 3 Cz 31/89 v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen "BSM"), v němž bylo konstatováno, že předmětné nemovitosti nespadají do BSM, ale jsou výlučným vlastnictvím rozvedeného manžela, dále rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 10. 9. 1997, sp. zn. 7 C 174/96, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení, že kupní smlouva uzavřená mezi bývalým manželem a žalovanými je neplatná, a konečně šlo o rozsudek téhož soudu ze dne 4. 2. 1999, sp. zn. 3 C 18/96, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že stěžovatelka je podílovou spoluvlastnicí nemovitostí, s odůvodněním, že stěžovatelka neměla naléhavý právní zájem na určení, když současně probíhalo výše uvedené řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. 4. 2002 č. j. 31 Co 93/2002-85, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud nalézacímu soudu vytkl, že pouze převzal výsledky dokazování ve shora uvedených řízeních, z nichž pouze v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 174/96 byla otázka vzniku spoluvlastnictví stěžovatelky a jejího bývalého manžela k nemovitostem zjišťována, a to neúplně. Odvolací soud soudu první instance uložil, aby znovu provedl výslech obou rozvedených manželů a dokazování dále doplnil o výslech stěžovatelkou navrhovaných svědků, jejichž výpovědi sice nemohou nahradit neexistenci shodné vůle ke vzniku podílového spoluvlastnictví, ale mohou přispět k objasnění okolností významných pro posouzení otázky případného uzavření dohody o vzniku podílového spoluvlastnictví.
Okresní soud Praha-východ doplnil dokazování a rozsudkem ze dne 7. 5. 2003, č. j. 12 C 285/2000-132, žalobu zamítl s tím, že mezi rozvedenými manželi nedošlo k uzavření dohody o vzniku podílového spoluvlastnictví. Krajský soud v Praze o odvolání stěžovatelky rozhodl tak, že napadený rozsudek zrušil a řízení zastavil, protože o předmětné otázce bylo již rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 1. 1985, č. j. 3 C 18/85-4, kterým byla na návrh rozvedeného manžela stěžovatelce uložena povinnost vyklidit předmětné nemovitosti; zde soud své prejudicielní rozhodnutí o výlučném vlastnictví rozvedeného manžela opřel o řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů vedené pod sp. zn. C 888/79 (patrně rozsudek tamního soudu č. j. 7 C 888/79-142). Odvolací soud konstatoval, že uvedený rozsudek představuje překážku věci rozsouzené, když v projednávané věci vystupují tíž účastníci, byť opačném procesním postavení; žalované je nutno považovat za právní nástupce rozvedeného manžela, jimiž se stali na základě kupní smlouvy v důsledku singulární sukcese. Soud také odkázal na usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 2/93, podle něhož pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje vždy překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na určení již proto, že jím byla posouzena otázka existence určitého právního vztahu.
Dovolání, v němž stěžovatelka namítala nesprávnou aplikaci zmiňovaného nálezu Ústavního soudu, Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 10. 2004 č. j. 22 Cdo 1773/2004-173, zamítl s odůvodněním, že odvolací soud správně posoudil otázku překážky věci pravomocně rozsouzené.
Stěžovatelka je přesvědčena, že Krajský soud v Praze a Nejvyšší soud zjednodušily obsah svého přezkumu tak, že se jedná o odmítání justice (denegatio iustitiae), které spatřuje v tom, že Krajský soud v Praze se bez odůvodnění odmítl zabývat odvolacími důvody a nedostatek podmínky řízení zaměnil za odvolací důvod. Stěžovatelka napadené rozhodnutí soudu pokládá za zcela překvapivé, když tentýž senát překážku věci rozsouzené nekonstatoval již v předchozím přezkumném řízení, kdy navíc v tomto řízení rozborem předchozí procesní situace zjistil, že se o překážku věci rozsouzené nejedná, přičemž se zjevně mezi prvním a druhým rozhodnutím téhož senátu procesní situace nezměnila. Stěžovatelka nechápe, jak může senát odvolacího soudu shledat odvolání důvodným a věc zamítnout pro nedostatek podmínky řízení vázané argumentačně na předchozí procesní situaci, kterou již jednou posuzoval a jako překážku řízení neshledal.
Další pochybení stěžovatelka nalézá v aplikaci usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 2/93 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, usn. č. 5), jehož použití soud nevysvětlil. Stěžovatelka je přesvědčena, že neexistuje překážka věci rozsouzené, neboť se nacházela v pozici žalované, kdy ona sama byla žalována plnění a otázka existence podílového spoluvlastnictví nebyla meritorně rozhodnuta, což dokládá i usnesení Krajského soudu v Praze, č. j. 31 Co 93/2002-85. Konečně stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že při posouzení překážky věci rozsouzené se opřel o několik svých předchozích rozhodnutí obsahově obdobných s výše uvedeným rozhodnutím Ústavního soudu, přičemž při jejich formální aplikaci ani on obsahově nevysvětlil a neodůvodnil, proč na jejich základě věc stěžovatelky považuje za věc rozsouzenou. Stěžovatelka má dále za to, že dovolací důvod existoval, jelikož Krajský soud v Praze nesprávnou aplikací usnesení Ústavního soudu věc posoudil nesprávným výkladem právního předpisu podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Nejvyšší soud se mylně domníval, že ve věci šlo o tentýž nárok a tentýž důvod, přičemž ani on se vypořádal s aplikací usnesení Ústavního soudu a na argumentaci stěžovatelky nereagoval.
Po zvážení výše uvedených tvrzení a na základě vyžádaných spisů Okresního soudu Praha-východ, sp. zn. 3 C 18/85 a sp. zn. 12 C 285/2000, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je co do stížnostního žádání zjevně neopodstatněná.
Soud musí kdykoli za řízení přihlížet k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (§103 o.s.ř), přičemž jednou z těchto podmínek je neexistence překážky věci pravomocně rozsouzené, protože vícero, především odlišných, rozhodnutí v téže věci by účastníky řízení uvrhlo do nejistoty ohledně jejich právního postavení a taktéž by opakovaně vedená soudní řízení vedla k neúměrnému zatěžování obecných soudů. Pokud by tedy soud rozhodl o věci již pravomocně rozhodnuté, porušil by tím právo na soudní ochranu podle Listiny (srov. nález I. ÚS 111/96, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, s. 275). Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelce, že ve věci neexistuje překážka rei iudicatae, neboť souhlasí se stanoviskem obecných soudů, že otázka podílového spoluvlastnictví k nemovitostem byla již vyřešena pravomocným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 1. 1985, č. j. 3 C 18/85-4, v řízení o vyklizení nemovitostí zahájeném bývalým manželem stěžovatelky, kdy soud žalobě navrhovatele vyhověl a kdy nezbytným předpokladem pro takové rozhodnutí bylo posouzení předběžné otázky, již představovala právě existence podílového spoluvlastnictví stěžovatelky.
Pokud jde o přesvědčení stěžovatelky, že soud druhého stupně mylně zaměnil zkoumání podmínky řízení za odvolací důvod, nezbývá než odkázat na ustanovení §205 odst. 2 písm. a) o.s.ř., které jasně hovoří o opaku. K takovému zkoumání naplnění podmínky řízení je odvolací soud oprávněn jednak na základě ustanovení §212a odst. 1 o.s.ř, podle kterého lze rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a jednak ustanovením §212a odst. 5 o.s.ř., které odvolacímu soudu ukládá povinnost přihlížet k vadě dle ustanovení §229 odst. 2 písm. b) o.s.ř., jíž je právě překážka věci pravomocně rozsouzené. Proti zkoumání této podmínky řízení jako takovému nemá Ústavní soud žádných námitek, naopak její přehlédnutí by znamenalo porušení Listiny a odůvodňovalo by kasaci napadených rozhodnutí. Dospěl-li odvolací soud k výše uvedenému závěru ohledně této podmínky, bylo naprosto bezpředmětné a nadbytečné se zabývat námitkami uplatňovanými stěžovatelkou v odvolání, neboť nenaplnění náležitostí procesního charakteru brání meritornímu přezkumu věci.
Je třeba oponovat tvrzení stěžovatelky, že Nejvyšší soud pouze formálně posoudil procesní stav tím, že se opřel o několik svých předchozích rozhodnutí a obsahově nevysvětlil, proč na jejich základě věc stěžovatelky považuje za věc rozsouzenou. Nejvyšší soud uvedl obecná kritéria, podle kterých je třeba spornou otázku hodnotit a která na ni následně aplikoval tak, že upozornil na tytéž skutečnosti, které jak soud odvolací, tak následně Ústavní soud považoval za rozhodné pro zastavení řízení.
Jak již Ústavní soud konstatoval výše, odvolací i dovolací soud zcela správně posoudil skutkový stav jako nevyhnutelně vedoucí k zastavení řízení, a proto usnesení vydaná těmito soudy nejsou nezákonná ani protiústavní, Ústavní soud však nemohl odhlédnout od počínání Krajského soudu v Praze v prvním odvolacím řízení. Stěžovatelka je oprávněně udivena a usnesení o zastavení řízení důvodně považuje za překvapivé, když tentýž senát odvolacího soudu za nezměněného skutkového stavu při opětovném posuzování téže otázky dospěl k diametrálně odlišnému závěru, byť správnému. V prvně proběhnuvším řízení odvolací soud nepostupoval s náležitou pečlivostí nezbytnou k odhalení nedostatku podmínky řízení. Stěžovatelce, jakož i vedlejším účastníkům, které rozhodnutí obecných soudů zanechávala po dlouhý čas v nejistotě ve vztahu k jejich vlastnickému právu, se nedostalo spravedlivého procesu, ačkoli jeho výsledek je ústavně plně konformní. Díky zcela zbytečným soudním postupům, ale i vlastním postupům stěžovatelky - konečný výsledek sporu byl dán již rozsudkem nařizujícím stěžovatelce vyklizení nemovitostí - stěžovatelka vynaložila značné finanční prostředky na úhradu nákladů řady řízení, na základě kterých mělo být určeno její spoluvlastnické právo k nemovitostem. Jelikož ale napadená usnesení soudu druhé i třetí instance byla vynesena zcela v souladu se zákonem, Ústavní soud by se sám dopustil protiústavního jednání, kdyby vyhověl návrhu stěžovatelky a tato rozhodnutí zrušil. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud je nadán toliko kasační pravomocí, nemůže stěžovatelce poskytnout jinou satisfakci než výše uvedeným konstatováním.
Přestože postupem Krajského soudu v Praze bylo dotčeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces, Ústavní soud s ohledem na správnost konečného výsledku řízení nemohl stěžovatelce vyhovět, a proto podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. května 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu