ECLI:CZ:US:2005:4.US.79.05
sp. zn. IV. ÚS 79/05
Usnesení
IV. ÚS 79/05
Ústavní soud ČR rozhodl dne 4. května 2005 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické, soudce JUDr. Miloslava Výborného a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové, ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Komenského 241, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 2004, čj. 22 Cdo 2236/2004-106, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 2. 2002, čj. 25 Co 380/2001-57 a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 5. 2001, čj. 7 C 230/2000-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obsáhlou ústavní stížností danou k poštovní přepravě dne 11. 2. 2005 a doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 2. 2005 se stěžovatel domáhá nálezu, jímž by Ústavní soud zrušil shora uvedená rozhodnutí soudu nalézacího, odvolacího a dovolacího. Protiústavnost napadených rozhodnutí spatřuje stěžovatel v porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 11 Listiny. Stěžovatel má, stručně řečeno, za to, že soudy dopustily se chybného výkladu vztahu restitučních předpisů a občanského zákoníku; kritizuje v té souvislosti názor vyjádřený v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001.
Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 7 C 230/2000 a připojil dále své vlastní spisy sp. zn. III. ÚS 287/02 a sp. zn. III. ÚS 511/03; z obsahu těchto spisů pak zjistil, že podanou ústavní stížnost, která jinak splňuje všechny formální předpoklady dovolující její projednání, nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, a to z důvodů dále vyložených.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, jíž se domáhal určení, že jeho otec J. S. byl ke dni své smrti vlastníkem v žalobě přesně specifikovaných pozemků. Stěžovatelovo odvolání do rozsudku nalézacího soudu nebylo odvolacím soudem shledáno důvodným, takže ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Proti oběma rozsudkům podal pak stěžovatel jednak dovolání a jednak ústavní stížnost.
Ústavní stížnost napadající citované rozsudky obecných soudů byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, čj. III. ÚS 287/02-16, v němž Ústavní soud vyložil, že zásah do práv, kterých se stěžovatel dovolával (a jichž se shodně dovolává i ústavní stížností nynější) shledán nebyl.
Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto usnesením ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1979/2002.
Posléze podal stěžovatel další ústavní stížnost napadající odmítavé usnesení dovolacího soudu spojenou s návrhem na zrušení ust. §243c odst. 2 o. s. ř.
Této ústavní stížnosti bylo částečně vyhověno; nálezem čj. III. ÚS 511/03-17 ze dne 20. 8. 2004 Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil, a to jen z toho důvodu, že uvedené usnesení Nejvyššího soudu postrádalo odůvodnění.
Následně dovolací soud o podaném dovolání znovu rozhodl výrokově stejným způsobem jako v usnesení Ústavním soudem zrušeném, avšak v zevrubném odůvodnění tohoto svého rozhodnutí vysvětlil důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly; spolu s uvedenými rozsudky nižších soudů je ústavní stížností napadeno i toto usnesení.
Z uvedené rekapitulace jest patrno, že se Ústavní soud již jedenkráte tvrzené protiústavnosti rozsudků nalézacího i dovolacího soudu zabýval. Od závěrů prezentovaných usnesením sp. zn. III. ÚS 287/02 nemá Ústavní soud důvodu se odchylovat, na tyto závěry odkazuje a znovu opakuje, že na rozhodnutích Okresního a Krajského soudu v Hradci Králové nic protiústavního neshledává.
Ani usnesení Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti vytýkat ničeho. Po kasačním rozhodnutí Ústavního soudu Nejvyšší soud podrobně vyložil, z jakých důvodů neshledal stěžovatelovo dovolání přípustným, a přezkoumatelným a srozumitelným způsobem vyvrátil stěžovatelovy právní názory; úvahy Nejvyššího soudu upínající se k tomu, že dovolání není přípustné, neshledává Ústavní soud v projednávané věci za rozporné s kautelami ústavnosti, pročež nezbývá, než aby i v této části byla ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou.
Z vyložených důvodů byla tedy ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta dle ust. 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu