ECLI:CZ:US:2005:4.US.87.04
sp. zn. IV. ÚS 87/04
Usnesení
IV.ÚS 87/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. V. V., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. 13 C 1/2001-33, ze dne 9. 10. 2002, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. 13 C 1/2001-38, ze dne 18. 11 2002 a proti usnesení Městského soudu v Praze, č. j. 13 Co 650/2002-45, ze dne 21. 1. 2003, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu 5. 3. 2004 se stěžovatel - s odkazem na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - domáhal vydání nálezu, jímž se v záhlaví uvedená rozhodnutí zruší.
Stěžovatel uvedl, že Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným usnesením ze dne 9. 10. 2002, č. j. 13 C 1/2001-33, v právní věci žaloby stěžovatele o zaplacení částky 3,460.643,-- Kč s příslušenstvím rozhodl tak, že řízení se pro nezaplacení soudního poplatku zastavuje. Po neúspěšném doručení bylo usnesení 15. 10. 2002 uloženo na poště a po marném uplynutí lhůty vráceno soudu. Stěžovatel uvedl, že dle tvrzení soudu nastala fikce doručení a usnesení následně nabylo právní moci 5. 11. 2002 a dále tvrdil, že o tomto napadeném usnesení se dověděl až 25. 11. 2002 doručením jiného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, a to usnesení ze dne 18. 11. 2002, č. j. 13 C 1/2001-38, taktéž napadeného touto ústavní stížností. Mezitím totiž 30. 10. 2002 podal stěžovatel ve výše uvedené právní věci žádost o osvobození od soudních poplatků, o níž Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným usnesením ze dne 18. 11. 2002 rozhodl tak, že se zamítá. Soud rozhodnutí odůvodnil tím, že již dne 9. 10. 2002 vydal v předmětném řízení usnesení o zastavení řízení a že po pravomocném skončení řízení je již bezpředmětné rozhodovat o žádosti o osvobození od soudních poplatků.
Proti napadenému usnesení ze dne 18. 11. 2002 se stěžovatel odvolal, avšak Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 1. 2003, č. j. 13 Co 650/2002-45, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 potvrdil.
Dne 10. 3. 2003 podal stěžovatel proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 o zastavení řízení ze dne 9. 10. 2002 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2003 dovolání. Dovolání později podáním ze dne 10. 4. 2003 omezil jen na usnesení Městského soudu v Praze. Dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 11. 2003, č. j. 33 Odo 587/2003-59, odmítl.
Již 27. 12. 2002 stěžovatel proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 o zastavení řízení ze dne 9. 10. 2002 podal ústavní stížnost. Ta byla usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2003 ve věci sp. zn. III. ÚS 782/02 pro nepřípustnost odmítnuta s odůvodněním, že stěžovatel napadl usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 souběžně dovoláním s tím, že teprve po rozhodnutí dovolacího soudu začne běžet lhůta pro podání ústavní stížnosti i ve vztahu k předchozímu rozhodnutí.
Dne 8. 4. 2003 byla Ústavnímu soudu doručena další ústavní stížnost stěžovatele, směřující tentokráte proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 11. 2002, č. j. 13 C 1/2001-38 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2003, č. j. 13 Co 650/2002-45. Tato ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2003 ve věci sp. zn. IV. ÚS 207/03 pro nepřípustnost odmítnuta s odůvodněním, že stěžovatel souběžně podal dovolání s tím, že teprve po rozhodnutí dovolacího soudu začne běžet lhůta pro podání ústavní stížnosti i ve vztahu k předchozím rozhodnutím.
Nyní projednávanou ústavní stížnost proti rubrikovaným rozhodnutím odůvodňuje stěžovatel tím, že návrh na osvobození od soudních poplatků učinil v průběhu řízení, dokonce před okamžikem, kdy měla nastat fikce doručení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 10. 2002, a proto byl Obvodní soud pro Prahu 1 povinen se jeho návrhem zabývat a rozhodnout o něm. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002 ve věci sp. zn. III. ÚS 588/2000 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2001 ve věci sp. zn. 11 Zp 24/99, podle něhož lze účastníku řízení přiznat osvobození od soudních poplatků jen tehdy, požádá-li o to nejpozději do pravomocného skončení řízení. Svými rozhodnutími podle stěžovatele obecné soudy porušily již zmíněné základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 6 Úmluvy.
Stěžovatel má s ohledem na odůvodnění usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 207/03 za to, že lhůta k podání nyní projednávané ústavní stížnosti směřující i proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 o zastavení řízení ze dne 9. 10. 2002 je zachována z důvodu věcné souvislosti.
Po přezkoumání podmínek pro věcný přezkum návrhu Ústavní soud konstatuje, že projednávaný návrh je zčásti podaný po lhůtě stanovené zákonem a zčásti neopodstatněný.
Ústavní soud má za to, že proti prvnímu z napadených usnesení, tj. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 o zastavení řízení ze dne 9. 10. 2002, stěžovatel nepodal žádný opravný prostředek. Tvrdí sice, že mu nebylo řádně doručeno, avšak 27. 12. 2002 proti němu podal ústavní stížnost (vedenou před Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 782/02) a 10. 3. 2003 také dovolání. O ústavní stížnosti Ústavní soud vzhledem k souběhu s dovoláním rozhodl tak, že ji jako nepřípustnou odmítl. Konstatoval, že vzhledem ke sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. bude stěžovatel moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i rozhodnutí obecných soudů, která mu předcházejí.
Stěžovatel však podle svých slov dovolání po podání ústavní stížnosti omezil tak, že jím nebylo napadeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 o zastavení řízení ze dne 9. 10. 2002. Nejvyšší soud tedy nemohl o dovolání proti tomuto usnesení vůbec rozhodovat, a proto nemohla být lhůta pro podání ústavní stížnosti proti tomuto usnesení ve smyslu sdělení č. 32/2003 Sb. a ve smyslu usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2003 ve věci sp. zn. III. ÚS 782/02 zachována i po rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 o zastavení řízení ze dne 9. 10. 2002 proto není rozhodnutím, jež by rozhodnutí o dovolání předcházelo a jež by představovalo prostředek, jehož stěžovatel využil ke své obraně; toto usnesení po rozhodnutí Nejvyššího soudu mohlo být předmětem řízení před Ústavním soudem jedině tehdy, pokud by měl Nejvyšší soud možnost se tímto rozhodnutím věcně zabývat. Pokud tedy stěžovatel odvíjí běh lhůty pro podání ústavní stížnosti od rozhodnutí dovolacího soudu, je třeba konstatovat, že s ohledem na úkon, jímž bylo toto usnesení z přezkumu obecnými soudy (nejvyšším soudem) vyňato, nelze je přezkoumat v řízení před Ústavním soudem. Svou procesní aktivitou stěžovatel ztratil beneficium, které mu poskytlo sdělení č. 32/2003 Sb. a které dnes již výslovně upravuje §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Předmětem přezkumu tak mohlo být toliko rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání ve spojení s jím projednaným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 o zastavení řízení. Za stavu, jak nastal na základě procesních úkonů stěžovatele, nelze než konstatovat, že lhůta pro podání ústavní stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 o zastavení řízení ze dne 9. 10. 2002 uplynula marně a v této části proto podaný návrh postihuje důvod odmítnutí dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť byl podán po lhůtě stanovené zákonem. Ústavní soud se z tohoto důvodu již nemůže zabývat tvrzeným porušením práva na spravedlivý proces spočívajícím v procesních vadách při doručování usnesení.
Pouze na doplnění Ústavní soud dodává, že i za předpokladu, kdy by byla lhůta pro napadnutí usnesení o zastavení řízení v řízení před Ústavním soudem zachována a Ústavní soud by přistoupil ke zkoumání dalších podmínek řízení, byl by nucen konstatovat, že se jedná o návrh nepřípustný, neboť stěžovatel nenapadl usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 o zastavení řízení ze dne 9. 10. 2002 žádným prostředkem nápravy, jak požaduje §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Žádné důvody k upuštění od podmínky vyčerpání opravných prostředků ve smyslu §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud neshledal a stěžovatel je ani neuplatňoval.
Dle názoru Ústavního soudu je usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 o zastavení řízení ze dne 9. 10. 2002 třeba s ohledem na dosavadní úkony stěžovatele v řízení před obecnými soudy považovat za rozhodnutí pravomocné. Namítá-li stěžovatel nedostatky v doručování tohoto rozhodnutí, poskytla mu úprava občanského soudního řízení dostatečný prostor, aby v rámci řízení o opravných prostředcích tuto vadu namítal a domohl se tak nápravy v řízení před obecnými soudy. Skutečnost, že stěžovatel nezvolil správný způsob obrany, nelze zhojit ingerencí Ústavního soudu, pro jehož činnost - jak ostatně ve své judikatuře zdůrazňuje - platí zásada minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů.
Vzhledem k tomu, že obsah dosavadních řízení nevedl ke konstatování, že rozhodnutí před Obvodním soudem pro Prahu 1 ve věci sp. zn. 13 C 1/2001 pravomocně neskončilo na základě usnesení ze dne 9. 10 2002, vycházely obecné soudy při rozhodování o prominutí soudního poplatku z předpokladu pravomocného zastavení řízení. S ohledem na tuto skutečnost proto Ústavní soud konstatuje, že v části ústavní stížnosti, která směřuje proti zamítnutí žádosti o prominutí soudního poplatku, se jedná o návrh zjevně neopodstatněný. Rozhodovat za této situace o žádosti o osvobození soudních poplatků je totiž, jak správně dovodily obecné soudy, bezpředmětné, neboť žádné řízení, které by mohlo být zpoplatněno, neběží. Proto Ústavní soud ve zbytku ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu