ECLI:CZ:US:2005:Pl.US.37.03
sp. zn. Pl. ÚS 37/03
Nález
Nález pléna Ústavního soudu ve složení JUDr. Stanislav Balík, JUDr. František Duchoň, JUDr. Vojen Güttler, JUDr. Pavel Holländer, JUDr. Ivana Janů, JUDr. Dagmar Lastovecká, JUDr. Jiří Mucha, JUDr. Jan Musil, JUDr. Jiří Nykodým, JUDr. Pavel Rychetský, JUDr. Miloslav Výborný a JUDr. Eliška Wagnerová ze dne 11. ledna 2005 sp. zn. Pl. ÚS 37/03 ve věci návrhu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí na zrušení části ustanovení §131 odst. 1 věty první a ustanovení §226 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (nález byl vyhlášen pod č. 93/2005 Sb.).
Návrh se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 15. 7. 2003 a k výzvě Ústavního soudu doplněn dne 8. 10. 2003, se Okresní soud v Ústí nad Orlicí domáhal zrušení části ustanovení vyjádřené slovy "a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut" v ustanovení §131 odst. 1 věty první a §226 odst. 1 v platném znění: "Bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu." zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."). Tento návrh byl podán v souladu s ustanovením §64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") v souvislosti s řízením vedeným u navrhovatele pod sp. zn. 8 C 42/2001 ve věci žalobce F. K. proti žalovanému Rybářství L., s. r. o., o určení vlastnického práva. Z podnětu právního zástupce žalovaného podala předsedkyně senátu 8 C Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "navrhovatel") uvedený návrh na zrušení ustanovení §131 odst. 1 věty první části "a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut" o. s. ř., neboť dospívá k závěru, že tato část zákonného ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem, který soud vykládá ve smyslu čl. 1 a čl. 112 odst. 1 Ústavy České republiky (dále též "Ústava"). Součástí právního pořádku (čl. 1 a čl. 112 odst. 1 Ústavy) je mimo jiné Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Součástí právního řádu České republiky (čl. 10 Ústavy) jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.
Ustanovení čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zakotvují právo na spravedlivý proces. Součástí spravedlivého procesu je možnost stran seznámit se s každým důkazem, dokladem nebo návrhem předloženým u soudu a možnost se k němu vyjádřit. Žalovaný měl pochybnosti o osobě žalobce, proto navrhl slyšet žalobce k totožnosti jeho osoby, k jeho rodinné příslušnosti a k tomu, zda je žalobce potomkem původního vlastníka předmětných nemovitostí. Dokazované skutečnosti nelze prokázat jinak než výslechem účastníka. Právní zástupce žalobce v zastoupení žalobce odmítl udělit souhlas k výslechu žalobce podle §131 odst. 1 o. s. ř., který byl navržen žalovaným. Žalovanému upřel právo seznámit se s podstatným důkazem ve věci, klást žalobci otázky a vyjádřit se k výpovědi žalobce.
Navrhovatel shledává uvedené zákonné ustanovení v rozporu s čl. 36 a násl. Listiny a s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ve smyslu čl. 10 Ústavy by měl soud dát přednost mezinárodní smlouvě před zákonem. Soud v tomto případě dospěl k závěru, že ustanovení §131 odst. 1 věty první "a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut" o. s. ř. je v rozporu s ústavním pořádkem, proto podle čl. 95 odst. 2 Ústavy předložil věc Ústavnímu soudu.
Dále z podnětu právního zástupce žalovaného podal navrhovatel uvedený návrh na zrušení ustanovení §226 odst. 1 o. s. ř., které zní "Bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu.". Odvolací soud, který v této věci rozhodoval, svým rozhodnutím přenesl důkazní břemeno ze žalobce na žalovaného. Žalobce o sobě tvrdil, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, a domáhá se určení vlastnického práva. Dle názoru soudu prvního stupně tíží důkazní břemeno - prokázat svá tvrzení o svém vlastnictví - žalobce, a nikoli žalovaného, který je jako vlastník v katastru nemovitostí zapsán. V případě, že by soud prvního stupně postupoval dle uvedeného (podle §226 odst. 1 o. s. ř. závazného) právního názoru, byl by porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť by nešlo o rozhodnutí spravedlivé. Dále by došlo k porušení práva žalovaného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, podle nějž se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny prostým zákonem nesmí být vyloučeno přezkoumání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Podle čl. 11 Listiny je vlastnictví chráněno a ochrana tohoto vlastnictví nemůže být vyloučena prostým zákonem. Podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě má právo každá osoba pokojně užívat svůj majetek a nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Na základě shora uvedeného navrhovatel dospěl k závěru, že §226 odst. 1 o. s. ř. je v rozporu s ústavním pořádkem a mezinárodními smlouvami, měl by dát při rozhodování přednost mezinárodní smlouvě (čl. 10 Ústavy), a proto předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení uvedeného zákonného ustanovení podle čl. 95 odst. 2 Ústavy.
II.
Ústavní soud si podle §69 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyžádal od Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky jako od účastníků řízení vyjádření k projednávanému návrhu. Vzhledem k povaze věci o vyjádření požádal též Ministerstvo spravedlnosti podle ustanovení §48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Stanovisko Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, které v požadované lhůtě a v souladu s §30 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a §29 odst. 1 písm. a) zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, za Poslaneckou sněmovnu podepsal PhDr. Lubomír Zaorálek, předseda Poslanecké sněmovny, vyjádřilo následující názor: Výslech účastníka řízení byl a je posuzován jako podpůrný důkaz, který má své místo tam, kde skutečnost, jež má být předmětem důkazního řízeni, nelze prokázat jinak. Zákon č. 30/2000 Sb., jímž byl s účinností od 1. 1. 2001 novelizován o. s. ř., z této teorie vychází a bere v úvahu to, že ve sporném řízení, které je ovládáno projednací zásadou, má tento důkaz, jak již bylo uvedeno, podpůrnou povahu, a možnost prokázat jeho pomocí rozhodné skutečnosti závisí zejména na ochotě účastníka řízení ve věci vypovídat. Ve sporném řízení není proto žádný důvod k tomu, aby byl účastník řízení de facto "nucen" vypovídat proti své vůli. To, že se rozhodne nevypovídat, má případný dopad na jeho nároky, tzn. že jeho tvrzení nebudou v řízení prokázána. Proto podle názoru předsedy Poslanecké sněmovny napadená slova nejsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, protože právo na spravedlivý proces porušeno není. Na základě výše uvedeného se proto domnívá, že toto ustanoveni není v rozporu ani s čl. 36 Listiny ani s čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
K návrhu na zrušení §226 odst. 1 o. s. ř. uvedl, že je ustanovením, jež zcela odpovídá kasačnímu principu, kterým se odvolací řízení upravené v o. s. ř. řídí. Kasační princip je obecným principem civilního procesu, který je využíván i v mnohých ostatních státech Evropy. Jde o institut tradiční, zhruba v dnešní podobě se s ním lze setkat již na konci 19. století a u nás byl uplatňován v dnešních intencích i přibližně celé století dvacáté. Právo na spravedlivý proces, jak namítá navrhovatel, tím není dotčeno, neboť při zachování kasačního principu je rozhodnutí podrobeno přezkumu. Proto k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny nedochází. I v rámci řízení o odvolání se soud prvního stupně při svém rozhodování řídí a je vázán zákonem, a to o. s. ř., který samozřejmě reflektuje i principy mezinárodních smluv a úmluv, kterými je Česká republika vázána.
Zákon č. 30/2000 Sb. byl schválen po řádně provedeném normotvorném procesu, podepsali jej příslušní ústavní činitelé a byl vyhlášen ve Sbírce zákonů. Zákonodárný sbor jednal přitom v přesvědčení, že zákon je v souladu s Ústavou České republiky a Listinou.
Na základě výše uvedených skutečností uvedl, že zastává názor, že ustanovení §131 odst. 1 věty první část "a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut" a §226 odst. 1 o. s. ř. jsou v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Je tedy věcí Ústavního soudu, aby podání navrhovatele posoudil a vydal příslušný nález.
K žádosti Ústavního soudu se rovněž vyjádřil předseda Senátu Parlamentu České republiky JUDr. Petr Pithart, v požadované lhůtě podle §69 odst. 1 a v souladu s §30 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ustanovení §131 odst. 1 o. s. ř. i napadané ustanovení §226 odst. 1 o. s. ř. byla ve stávající podobě zařazena do o. s. ř. novelou účinnou dne 1. 1. 2001. Dle vyjádření byl citovaný zákon přijat v souladu s ústavním pořádkem a právním řádem České republiky. Projednávání předmětného návrhu zákona ve všech uvedených orgánech Senátu se odehrávalo u vědomí, že se jednalo o významnou a rozsáhlou materii kodexového charakteru, která obsahovala mj. celou řadu systémových změn.
Senát předlohu projednal především s přesvědčením, že právní předpis zajistí efektivnější průchod spravedlnosti a umocní ochranu práv osob v civilním řízení. Z naznačených důvodů proto v orgánech Senátu dominovala debata o principech a systémových změnách návrhu zákona (ostatně samotná třicetidenní ústavní lhůta pro projednání návrhu zákona v Senátu v takových případech detailní posouzení rozsáhlých norem ani neumožňuje), přičemž ve velké většině příspěvků byl návrh hodnocen co do věcné i technické stránky jako kvalitní a tvůrcům bylo mnohokrát vysloveno uznání za jejich počin. Jisté výhrady nebo spíše náměty k zamyšlení byly předkládány v souvislosti se zvýšeným formalismem v civilním řízení (koncentrace řízení), vedoucím až k případným nepříznivým právním důsledkům pro strany sporu, a s tím související problematikou bezplatné právní pomoci. Diskusní příspěvky se týkaly i principu neúplné apelace v odvolacím řízení a problematiky doručování.
Z výše uvedeného vyplývá, že Senát návrh zákona projednal v mezích své ústavní pravomoci a v postavení vymezeném mu v legislativním procesu Ústavou, přičemž neshledal protiústavními návrh zákona ani jeho části a schválil ho ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Dále se Senát jako účastník řízení, obdobně tak jako učinila Poslanecká sněmovna, vyjádřil k obsahu napadených ustanovení o. s. ř., které považuje za ústavně souladné. Závěrem ponechal zcela na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost návrhu na zrušení napadených ustanovení.
Ministerstvo spravedlnosti ve svém vyjádření uvádí, že §131 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že důkaz výslechem účastníků může soud ve sporném řízení nařídit, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut. Důkaz výslechem účastníků je tedy považován za důkaz podpůrný, jenž má své místo tam, kde skutečnost, která je předmětem důkazního řízení, nelze prokázat provedením jiného důkazu. Tato povaha důkazu výslechem účastníků vyplývá ze zkušenosti, že sdělení účastníka, který před soudem hájí svoji věc, nebývá objektivní. Zmíněná skutečnost se odráží i v ustanovení §126 odst. 1 o. s. ř., který stanoví, že svědek musí vypovědět pravdu a nic nezamlčovat, zatímco v případě výslechu účastníků řízení zákon stanoví, že účastníci mají vypovědět pravdu a nic nezamlčovat. Totéž reflektuje trestní zákon v §175 (trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku), podle nějž se trestného činu může dopustit svědek nebo znalec, který před soudem uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, nebo takovou okolnost zamlčí, nikoliv však účastník řízení vypovídající v rámci výslechu účastníka. Lze mít za to, že za těchto okolností zákon správně stanoví, že soud může nařídit důkaz výslechem účastníků pouze tehdy, pokud s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut, a že tedy účastník nemá být k tomuto výslechu nijak donucován.
K ustanovení §226 odst. 1 o. s. ř., které stanoví, že v případě, kdy bylo rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu.
Zákon obsahuje toto ustanovení z toho důvodu, aby bylo zajištěno, že právní závěry odvolacího soudu budou respektovány a nové rozhodnutí je nepomine; tímto způsobem se realizuje zásada dvojinstančnosti řízení. Soud druhého stupně v odvolacím řízení rozhodnutí soudu prvního soudu buďto potvrdí (je-li věcně správné) nebo je změní, a nejsou-li dány podmínky ani pro jedno z těchto rozhodnutí, rozhodnutí zruší a vrátí soudu prvního stupně k novému projednání.
Aby takový postup měl nějaký smysl a aby u soudů prvního stupně, jimž byla věc vrácena, nedocházelo vždy k rozhodnutím, jež by nebyla konformní s rozhodnutím soudu druhého stupně v téže věci (což by mohlo vést k nekonečnému prodlužování soudního řízení a popíralo by to výše zmíněnou zásadu dvojinstančnosti), je třeba zákonem stanovit vázanost právním názorem vysloveným odvolacím soudem.
Vázanost soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu neznamená, že by nové rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo přezkoumatelné či že by ustanovením §226 odst. 1 o. s. ř. bylo vyloučeno přezkoumání jeho rozhodnutí. Do rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto v téže věci po zrušení rozhodnutí soudem druhého stupně, lze podat opět odvolání.
Ministerstvo spravedlnosti závěrem vyslovilo návrh, aby obě výše uvedená ustanovení občanského soudního řádu byla ponechána v platnosti.
Navrhovatel i oba účastníci řízení vyslovili souhlas s tím, aby Ústavní soud upustil od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání upuštěno.
III.
Při zahájení řízení před Ústavním soudem věc připadla jako soudci zpravodaji JUDr. Evě Zarembové, ale vzhledem k tomu, že funkční období dne 9. listopadu 2003 skončilo (ve smyslu ustanovení čl. 84 odst. 1 Ústavy), bylo třeba neskončenou věc přidělit jinému soudci zpravodaji. V souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu ze dne 28. ledna 2004 č. j. Org. 13/04 na období od 1. ledna 2004 do 31. prosince 2004 stanoveným na základě pravidel rozdělení agendy a rozhodnutím předsedy Ústavního soudu č. j. Org. 12/04 ze dne 28. ledna 2004, jímž se změnil rozvrh práce č. j. Org. 3/04 ze dne 18. prosince 2003 v čl. I bodu 2, plenární agenda neskončená bývalou soudkyní Ústavního soudu JUDr. Evou Zarembovou byla přidělena JUDr. Pavlu Rychetskému jako soudci zpravodaji.
Ústavní soud usnesením ze dne 23. března 2004 (č. j. Pl. ÚS 37/03-35) řízení ve věci ke dni 30. březnu 2004 přerušil (§63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §109 o. s. ř.) neboť počet soudců Ústavního soudu klesl pod dvanáct. Podle ustanovení §11 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plénum je složeno ze všech soudců. Ústava ve svém čl. 84 odst. 1 přitom stanoví, že soudců Ústavního soudu je patnáct. Přechodné ustanovení §149 zákona o Ústavním soudu stanovilo, že Ústavní soud jako celek se ujme činnosti složením slibu dvanáctého soudce, nikoliv tedy jedenáctého nebo desátého, a to bez ohledu na skutečnost, že kvorum pro jednání a rozhodování pléna je ustanovením §11 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanoveno na deset soudců. Poklesem počtu soudců na jedenáct tak nastává právně analogická situace, jež nastala při zahájení historicky prvního Ústavního soudu po přijetí Ústavy České republiky (§149 zákona o Ústavním soudu). Takto početně oslabené plénum Ústavního soudu nemůže plně uplatnit své kompetence (§144 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Rovněž jednání a rozhodování Ústavního soudu v plenárních věcech při nedostatečném počtu soudců by ve svém důsledku bylo zajisté zpochybňováno, byť by kvorum pro jednání pléna bylo při projednání jednotlivých věcí formálně naplněno. Je-li totiž podle ustanovení §13 zákona o Ústavním soudu k přijetí rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a), g) a h) a čl. 87 odst. 2 Ústavy nebo rozhodnutí přijímaného na základě právního názoru, který se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, potřeba devíti hlasů přítomných soudců, znamená to, že v situaci, která nastane dnem 30. března 2004, stačí k nepřijetí rozhodnutí hlasy pouhých tří soudců za předpokladu, že se všichni jmenovaní soudci pléna zúčastní, ve srovnání s hlasy sedmi soudců za plného, Ústavou předpokládaného stavu. Proto, vedeno zájmem na zachování korektnosti a spravedlnosti řízení a snahou neohrozit výkon ochrany ústavnosti v České republice, plénum Ústavního soudu shledalo v nedostatečném obsazení Ústavního soudu překážku řízení v plenárních věcech a podle §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §109 o. s. ř. řízení přerušilo.
Usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 22. června 2004 (č. j. Pl. ÚS 37/03-41) bylo rozhodnuto, že Ústavní soud pokračuje v řízení v plenárních věcech, jež byla ke 30. březnu 2004 přerušena. Dne 16. června 2004 prezident republiky se souhlasem Senátu Parlamentu České republiky jmenoval soudkyní Ústavního soudu JUDr. Michaelu Židlickou. Jejím jmenováním pak počet soudců Ústavního soudu vzrostl opět na dvanáct, čímž odpadl důvod pro přerušení řízení ve výše uvedených věcech.
IV.
Ústavní soud v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů posuzuje obsah zákona podle kritéria obsaženého v ustanovení §68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, tedy z hlediska jeho souladu s ústavními zákony. Dříve než přistoupil k vlastnímu meritornímu projednání návrhu, přezkoumal rovněž ve shodě se svou povinností plynoucí z citovaného ustanovení (in fine), zda byly splněny formální podmínky přijetí zákona a zda napadený zákon byl přijat v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.
V tomto případě z těsnopisecké zprávy z 19. schůze Poslanecké sněmovny konané dne 9. prosince 1999 vyplývá, že Poslanecká sněmovna většinou 164 hlasů ze 187 přítomných, přičemž 1 hlas byl proti a 22 poslanců se hlasování zdrželo, schválila návrh zákona (usnesení č. 670). Z těsnopisecké zprávy z 15. schůze Senátu Parlamentu České republiky konané dne 12. ledna 2000 je zřejmé, že ke schválení došlo většinou 68 hlasů ze 72 přítomných, kdy se 4 senátoři zdrželi hlasování a žádný nebyl proti (usnesení č. 249). Zákon byl doručen k podepsání dne 19. ledna 2000 prezidentu republiky, jímž byl podepsán dne 8. února 2000. Dne 23. února 2000 byl zákon vyhlášen ve Sbírce zákonů v částce 11 pod číslem 30/2000 Sb.
Zákon č. 30/2000 Sb. byl schválen po řádně provedeném normotvorném procesu, podepsali jej příslušní ústavní činitelé a byl vyhlášen ve Sbírce zákonů. Z těchto okolností Ústavní soud dovozuje, že napadený zákon č. 30/2000 Sb. byl přijat a vydán ústavně předepsaným způsobem a v mezích Ústavou stanovené kompetence, při dodržování kvor stanovených v čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy a ve smyslu ustanovení §68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Proto se jím mohl Ústavní soud zabývat meritorně. Za těchto okolností bylo na plénu Ústavního soudu, aby posoudilo a rozhodlo, zda napadená ustanovení jsou v rozporu s ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy].
V.
Část ustanovení §131 odst. 1 o. s. ř.
K ustanovení §131 odst. 1 o. s. ř. slovům "a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut" navrhovatel "dospívá k závěru, že tato část zákonného ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem, který soud vykládá ve smyslu článku 1 a 112 odst. 1 Ústavy". Konkrétně uvádí rozpor s čl. 36 Listiny (usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb.) a s čl. 6 odst. 1 Úmluvy (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.), které zakotvují právo na spravedlivý proces. Podle názoru navrhovatele brání dotčená část ustanovení §131 odst. 1 o. s. ř. straně soudního sporu (v konkrétní cause žalovanému) seznámit se s podstatným důkazem ve věci, klást žalobci otázky a vyjádřit se k výpovědi žalobce, a tím se příčí právu na spravedlivý proces tak, jak ho garantuje čl. 36 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy; dle názoru navrhovatele ve smyslu čl. 10 Ústavy by Ústavní soud měl dát přednost mezinárodní smlouvě před zákonem.
Podáním napadené ustanovení §131 odst. 1 bylo do o. s. ř. "vráceno" zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (část první čl. I bod 173 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Ustanovení §131 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že soud může nařídit důkaz výslechem účastníka, jsou-li současně splněny dvě podmínky. Za prvé: nelze-li dokazovanou skutečnost prokázat jinak, a za druhé: souhlasí-li s tím účastník, který má být vyslechnut. To celé neplatí pro tzv. řízení nesporná a v řízení o rozvod manželství, která jsou ve sféře dokazování ovládána - na rozdíl od kontradiktorních řízení - vyšetřovací zásadou; v případě rozvodu proto, že jde o rozhodování specifického právního poměru.
K odmítnutí tvrzení navrhovatele o protiústavnosti ustanovení §131 odst. 1 o. s. ř. v části vyjádřené slovy "a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut" vedou Ústavní soud, jak blíže rozvedeno dále, dva zásadní argumenty. Argument první se odvíjí od klíčové zásady, dle níž sporné občanské soudní řízení vychází ze zásady projednací. Argument druhý je obsažen v důsledku plynoucím z citovaného ustanovení §131 o. s. ř., v souladu s nímž je úspěch procesní strany podmíněn povinností tvrzení a na ni navazující povinností důkazní a jim odpovídajícími koreláty v podobě břemene tvrzení a břemene důkazního. Z této zásady potom plyne - zejména a tím spíše v situaci, kdy případně nastane procesní stav non liquet - ten důsledek, že každá procesní strana je povinna, není-li právním předpisem stanoveno jinak, dokazovat skutečnosti odpovídající znakům právní normy, která je této straně příznivá a které se dovolává. Pokud se jí to nepodaří, projeví se to tím, že je nucena strpět nepříznivé procesní důsledky v podobě neúspěchu v soudním sporu. Z takto naznačené argumentace vyplývá, že napadená část ustanovení §131 odst. 1 o. s. ř. vyjádřená slovy "a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut" není v rozporu s ústavním pořádkem, jak je rozvedeno dále [k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 364/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 27, nález č. 100; nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 208/2000, Sbírka rozhodnutí, svazek 29, nález č. 16]. Má-li navíc soud anebo protistrana ve sporu pochybnosti o existenci nebo totožnosti účastníka řízení, dává jí o. s. ř. k dispozici celou řadu jiných procesních prostředků, jak si totožnost účastníka ověřit - např. požadavkem na to, aby plná moc zvoleného právního zástupce byla ověřena.
Důkaz účastnickou výpovědí znalo již tradiční procesní právo a rovněž i teorie. Výslech účastníka řízení byl a je posuzován jako podpůrný důkaz, který má své místo tam, kde skutečnost, jež má být předmětem důkazního řízeni, nelze prokázat provedením jiného důkazu. Zákon č. 30/2000 Sb. z této teorie vychází a bere v úvahu to, že ve sporném řízení, které je ovládáno projednací zásadou, má tento důkaz, jak již bylo uvedeno, podpůrnou povahu, a možnost prokázat jeho pomocí rozhodné skutečnosti závisí zejména na ochotě účastníka řízení ve věci vypovídat. Ve sporném řízení není proto žádný důvod k tomu, aby byl účastník řízení de facto "nucen" proti své vůli vypovídat. To, že se rozhodne nevypovídat, má případný dopad na jeho nároky, tzn. jeho tvrzení nebudou v řízení prokázána.
Výslech účastníka řízení je nezbytné rozlišovat od tvrzení účastníka, které může být součástí žaloby nebo jeho jiného podání soudu, nebo může být součástí ústního vyjádření při jednání. Proto z o. s. ř. jednoznačně vyplývá, že i když účastník řízení nesouhlasí s provedením důkazu svou výpovědí, je povinen splnit svou povinnost tvrzení. Výslech účastníka řízení má sloužit k tomu, aby jeho provedením byl soud přesvědčen o pravdivosti skutkových tvrzení, které účastník řízení má zájem dokazovat. Důkaz výslechem účastníka řízeni tak není určen k tomu, aby teprve při něm uváděl účastník řízení svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, naopak předpokládá, že potřebná tvrzení již byla přednesena a nyní tato tvrzení mají být prokázána. Jedná se v podstatě o poslední možnost, která účastníkovi řízeni zůstává, pokud nelze jeho tvrzení prokázat jinak. Navíc o výslechu účastníka řízení by měl tedy soud rozhodnout tehdy, kdy bude přesně vědět, které skutečnosti mají být tímto důkazem prokázány. Nemělo by proto přicházet v úvahu, aby teprve výslechem účastníka řízení byla doplňována neúplná či chybějící skutková zjištění.
Proto podle názoru Ústavního soudu napadená část ustanovení §131 odst. 1 o. s. ř. vyjádřená slovy "a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut" není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, protože právo na spravedlivý proces porušeno není, neboť v rámci tohoto spravedlivého procesu má každý právo se seznámit s každým důkazem, dokladem či tvrzením předloženým u soudu a má právo se k němu vyjádřit. Tím, že účastník řízení nedá souhlas ke svému výslechu, nejsou dotčena práva protistrany, je to pouze k tíži žalobce, který provedení svého výslechu odepřel, neboť se vystavuje riziku, že jeho tvrzení v řízení nebudou prokázána. Ústavní soud se otázkou provádění a hodnocení důkazů v civilním soudním řízení z hlediska ústavní zásady spravedlivého procesu opakovaně zabýval, srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 10. Na základě výše uvedeného se proto domnívá, že toto ustanoveni není v rozporu ani s čl. 36 Listiny ani s čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Účel takového důkazního prostředku je spatřován v tom, že výslechem účastníka řízení by měl soud nabýt přesvědčení o pravdivosti skutkových tvrzení, na jejichž prokázání má účastník řízení zájem.
Dikce ustanovení §131 odst. 1 o. s. ř. navrátila výslechu (výpovědi) účastníků tradiční místo v systému důkazních prostředků, tj. místo podpůrného prostředku, kdy nelze materiální pravdu ve sporu prokázat jinak. Část textu ustanovení ve slovech "a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut" pak jen jaksi zdůrazňuje psychologický aspekt této subsidiarity. Již prvorepublikoví civilní procesualisté postřehli, že "tento pramen (výpověď či výslech účastníka) není vždy nejčistší", a nabádali "používat ho jen s největší opatrností". Doporučovalo se sahat k němu až tehdy "když byly vyčerpány všechny ostatní, v tom kterém sporu vůbec po ruce jsoucí průvodní prostředky, ale nevedly k cíli, soudci nezjednaly žádoucího přesvědčení" (Hora, V.: Československé civilní právo procesní, díl I., Praha, Všehrd 1926, str. 365).
Problematickou se evidentně vždy jevila subjektivní stránka důkazního prostředku. Vyslýchaný účastník jako osoba přímo zainteresovaná na výsledku sporu nemůže - z psychologického hlediska - být totiž dokonale objektivním pramenem poznání pro soud. Z této premisy vyplynul i logicky správný právní důsledek, nemožnost sankcionovat účastníka, který poskytl nepravdivé svědectví. Přesto se civilní právo procesní nikdy nechtělo výslechu účastníka jako důkazního prostředku vzdát, neboť představoval pro soud poslední možnost, že by jistá skutečnost mohla být prokázána.
Až éra "socialistického zákonodárství", založená na odlišné koncepci materiální pravdy, postavila výslech účastníka - spíše z ideologických než doktrinárních důvodů - do jedné řady s ostatními důkazními prostředky. I v tehdy platném znění §131 lze vysledovat, že legalita je více chtěná, než teoreticky uspokojivě zdůvodněná. Zatímco ostatní ustanovení týkající se důkazních prostředků si všímají stránky realizace dokazování použitím takových prostředků, u výslechu účastníků je stále explicitně vyjádřena možnost soudu i jen připustit provádění důkazu tímto prostředkem.
Novela o. s. ř. (zákon č. 30/2000 Sb.) srozumitelně a jasně vymezila legálními prostředky význam a postavení výslechu účastníka v procesu dokazování. Namítaná část ustanovení ve slovech "a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut" odráží a implikuje právě prevalenci onoho psychologického prvku, způsobilého sehrát svou roli v procesu zjišťování materiální pravdy. A proto právo tento důkazní prostředek posouvá až na samou hranici jeho přípustnosti v rámci soudního řízení tím, že rozhodnutí o nařízení tohoto důkazního prostředku ponechá v dispozici účastníka. Ani takový postup však není bezobsažný, neboť odmítnutí souhlasu účastníka se svým výslechem má svou vypovídací hodnotu a nepochybně ovlivňuje různé stránky procesu (ekonomiku řízení, spolehlivost základu pro rozhodování apod).
Vyjdeme-li z předpokladu, že by mohl být proti vůli nařízen a proveden výslech coby "poslední a jediná záchrana" k prokázání materiální pravdy, je teoreticky diskutabilní, zda by taková výpověď mohla být určujícím kritériem pro míru jistoty umožňující soudci vydat rozhodnutí ve věci. Na druhou stranu si lze představit ze stávající dikce §125 o. s. ř., že výslech účastníka nebude pro kontradiktorní soudní řízení upraven vůbec. Při takové představě však nelze spolehlivě dovozovat, že by byl proces spravedlivějším.
Jestliže navrhovatel tvrdí, že "souhlas účastníka s nařízením svého výslechu brání druhé straně seznámit se s podstatným důkazem ve věci, klást žalobci otázky a vyjadřovat se k výpovědi žalobce, a tím se příčí právu na spravedlivý proces", potom nezohledňuje základní materiální náplň principu "fair trial" ani význam výslechu účastníka pro zjištění materiální pravdy.
Jak již Ústavní soud několikrát ve svých nálezech judikoval, hovoří-li se o právu na spravedlivý proces, resp. o jeho obsahu, rozumí se tím "rovnost zbraní" účastníků soudního řízení, nárok na osobní účast a ústní jednání, dále právo na dodržování určitých pravidel v oblasti pořizování a hodnocení důkazů apod. (např. sp. zn. Pl. ÚS 3/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 27, nález č. 105; vyhlášen pod č. 405/2002 Sb.). Takto je chápán spravedlivý proces ústavně garantovaný čl. 36 Listiny i čl. 6 Úmluvy.
Ústavní garance spravedlivého procesu má zajistit rovnost příležitostí, nemůže však ingerovat až do problematiky důkazní nouze a jejích nepříznivých důsledků pro některou ze stran sporu. Úmluva i Listina nepochybně chrání právo vyjádřit se ke všem prováděným, tzn. již nařízeným důkazům. Jistě by bylo protiústavní, kdyby soud neumožnil účastníku seznámit se s důkazem či vyjádřit se k výpovědi svědka. To je však jiná rovina ústavní ochrany, rovina rovného zacházení s účastníky řízení. Z nastíněného pohledu je neopodstatněné očekávat, že ústavní normy budou chránit možnost nařízení podpůrného - a jak shora vysvětleno - "ne vždy nejčistšího pramene" pro zjišťování materiální pravdy. Zásada spravedlivého procesu nemůže nahrazovat odpovědnost stran za unesení břemene důkazního, a pokud zákonodárce podmínil nařízení výslechu účastníka jeho souhlasem, neučinil tak proto, aby znemožnil průchod spravedlnosti, ale přispěl k její maximální objektivitě.
Nelze přisvědčit tvrzení navrhovatele, že napadená část zákonného ustanovení §131 odst. 1 o. s. ř. věty první "a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut" je v rozporu s ústavním pořádkem, takže není důvod tuto část ustanovení zrušit pro rozpor s čl. 36 Listiny a s čl. 6 Úmluvy.
Ustanovení §226 odst. 1 o. s. ř.
Jestliže v předchozí části tohoto nálezu je princip spravedlivého procesu v jistém smyslu konfrontován s principem objektivního zjišťování materiální pravdy, pak §226 odst. 1 o. s. ř. je jeho ústavně konformním provedením v zákoně. Podle tohoto ustanovení je soud prvního stupně vázán právním názorem soudu odvolacího, pokud bylo prvoinstanční rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. Nejde v právní teorii o nic jiného než o důsledné naplnění pravidla instančního postupu, jehož účelem je minimalizovat možnost vadného rozhodnutí a chyb, kterých by se snad soud v rozhodování nebo spíš v rozhodnutí ve věci dopustil. Causa remota ustanovení §226 odst. 1 proto spočívá v zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků, tj. tak, jak to požaduje i §1 o. s. ř. To, že je kladen důraz na spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků a tedy na kvalitu rozhodnutí, lze dedukovat i z nadpisu části čtvrté o. s. ř. Titul "Opravné prostředky" představuje v jistém směru "vyšší hodnotu", než kdyby se část jmenovala například "řízení v druhém stupni". Opravné řízení je v České republice založeno na principu kasačním, který je doplněn, resp. modifikován principem apelačním tak, aby bylo možné využít výhody obou.
Tím, že český právní řád připouští ve stanovených případech opravné prostředky a korekce původního rozhodnutí, dbá nejen na zájmy účastníků, ale zároveň přiznává soudům sociologický a psychologický rozměr. I soud - příznačněji soudce - může udělat chybu, která však nesmí v důsledku absence právních nástrojů vést k porušení lidského práva chráněného v hlavě páté Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Hierarchicky vybudovaná organizace obecných soudů tvoří celek přístupný účastníkům až do svého nejvyššího článku. Má-li tento systém garantovat právo na soudní ochranu, musí být tělesem funkčním. Proto mají jednotlivé stupně soudní soustavy při rozhodování ve věci svou nezaměnitelnou roli. V řízení o opravných prostředcích zákonodárce svěřil soudům úlohu přezkoumat věc po stránce skutkové i právní (princip neúplné apelace). Tomu také odpovídá škála právních prostředků včetně kasace původního rozhodnutí. Ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně smí odvolací soud přistoupit, nemůže-li sám rozhodnutí změnit nebo potvrdit, leč až v nejzazším případě, kdy vady nemůže zhojit sám. V občanském soudním řízení je na jisto postaveno, že druhoinstanční soud nesmí proces protahovat, ale nemůže ani nahrazovat nezaměnitelnou činnost nižšího soudu. Ustanovení §226 odst. 1 o. s. ř. má zajistit, aby soud prvního stupně nejen seznal, proč má soud odvolací jeho rozsudek za vadný, ale i čeho se má při dalším postupu vyvarovat. To je právě smysl institutu vázanosti právním názorem. V žádném případě nebrání ustanovení §226 odst. 1 o. s. ř. soudu nižšího stupně, aby na základě nových skutečností dospěl i ke stejným závěrům; vede ho však závazně k tomu, aby neopakoval předchozí nedostatky.
Pochybuje-li navrhovatel o ústavnosti principu právní vázanosti ve smyslu §226 odst. 1 o. s. ř., pochybuje vlastně o celé koncepci odvolání, jak je "nastolena" v civilním procesu, a pochybuje de facto o prvoinstančních rozhodnutích a úloze svěřené nejnižším obecným soudům vůbec. Právní názor vyššího soudu, jehož úkolem je přezkoumat rozhodnutí, které se jeví být pochybným a které za vadné posléze i označí, nelze v zájmu ochrany účastníků nerespektovat, podobně jako nelze z principiálních důvodů opominout totožnou vazbu mezi soudem odvolacím a soudem dovolacím (§243d o. s. ř.). Analogicky nelze (v extenzivním pojetí "opravného" řízení) přehlédnout ani pozici Ústavního soudu, jehož rozhodnutí jsou závazná pro obecné soudy.
Direktivu zakotvenou pro soud prvního stupně v §226 odst. 1 o. s. ř., která spočívá v povinnosti být vázán právním názorem odvolacího soudu v případě, že tento soud prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil zpět k dalšímu řízení, shledává navrhovatel protiústavní, když tvrdí "V případě, že by soud prvního stupně postupoval dle uvedeného (dle §226 odst. 1 o. s. ř. - závazného) právního názoru, by byl porušen čl. 6 odst. 1 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť by nešlo o rozhodnutí spravedlivé.". Dále - bez bližšího odůvodnění a souvislosti - navrhovatel dochází k závěru, že by aplikací předmětného ustanovení došlo k porušení práva (žalovaného) na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a toto dává do souvislostí i s čl. 36 odst. 2 a čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, podle kterého má každá osoba právo pokojně užívat svůj majetek a nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Ustanovení §226 odst. 1 o. s. ř. bylo ve stávající podobě zařazeno do o. s. ř. s účinností od 1. 1. 2001 novelou (zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), která změnila i napadané ustanovení §226 odst. 1 o. s. ř. (část první čl. I bod 311).
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem navrhovatele, že by mělo být zrušeno ustanovení §226 odst. 1 o. s. ř., které je ustanovením zcela odpovídajícím kasačnímu principu, kterým se řídí odvolací řízení upravené v o. s. ř. Pokud by mělo být zrušeno, pak by toto samo odvolací řízeni ztrácelo smysl. Jedná se o ustanovení, které je po celou dobu existence o. s. ř. aplikováno bez jakýchkoli problémů. V této souvislosti je třeba upozornit, že kasační princip je obecným principem civilního procesu, který je využíván i v mnohých ostatních státech Evropy. Jde o institut tradiční, zhruba v dnešní podobě se s ním lze setkat již na konci 19. století a u nás byl uplatňován zhruba v dnešních intencích i celé století dvacáté.
K výčtu argumentů ve prospěch zachování stávající dikce §226 odst. 1 o. s. ř. lze doplnit, že i popisovaný institut je tradičním, praxí prověřeným a dosud ústavně nezpochybnitelným stavebním kamenem civilního procesu.
Ze shora vylíčeného vyplývá, že vázanost soudu nižšího stupně právním názorem soudu vyššího je provedením ústavního principu práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, jeho integrální součástí, nikoli překážkou.
Právo na spravedlivý proces, jak namítá navrhovatel, napadenými ustanoveními není dotčeno, neboť přezkoumání rozhodnutí tím není vyloučeno. Proto k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny nedochází. I v rámci řízení o odvolání se obecný soud při svém rozhodování řídí a je vázán zákonem, a to o. s. ř., který samozřejmě reflektuje i principy mezinárodních smluv a úmluv, kterými je Česká republika vázána. Ústavní soud se domnívá, že přístup k výkladu dané problematiky použitý navrhovatelem lze považovat za neúměrně extenzivní výklad právní normy a účelový.
Úkolem Ústavního soudu bylo posoudit, zda napadený zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním pořádkem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy].
Za daného stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že navrhovatel nepředložil takové argumenty, které by odůvodňovaly závěr, že §131 odst. 1 věta první část "a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut" a §226 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jsou protiústavní, a proto nemohl napadená ustanovení zákona zrušit.
Namítaný rozpor procesních ustanovení o. s. ř. s hmotnými ústavně zaručenými právy zakotvenými v čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (ústavně zaručeným právem na vlastnictví a ochranu tohoto majetku a právem na pokojné užívání majetku, dle nichž žádná osoba nemůže být zbavena svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva) pro vlastní podstatu namítané procesní otázky zcela vybočuje z rámce daného povahou mezí citovaných procesních ustanovení. Tento rozpor by mohl mít právní relevanci v případě rozhodnutí pouze v souvislosti s námitkami upínajícími se k meritu věci.
S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené ustanovení části §131 odst. 1 věty první vyjádřené slovy "a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut" a §226 odst. 1 "Bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu." zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, není v rozporu s ústavním pořádkem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ve smyslu čl. 1 a čl. 112 odst. 1 Ústavy. Ústavní soud proto návrh podaný navrhovatelem (podle §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) podle §70 odst. 2 citovaného zákona zamítl.