ECLI:CZ:US:2006:1.US.108.06
sp. zn. I. ÚS 108/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti Ing. J. T., zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem v České Lípě, Mariánská 531, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 28. 12. 2005, 4 KZn 60/2003-28, a usnesení policejního komisaře Policie ČR, Okresního ředitelství SKPV Česká Lípa ze dne 27. 6. 2005, ČTS: ORLC-769/OHK-15-2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 27. 2. 2006 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí, jimiž bylo odloženo trestní oznámení stěžovatele na Ing. S. Z. ve věci odcizení zařízení prodejny a zboží ze skladu papírnictví v hodnotě 440.413 Kč, resp. byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení policejního komisaře o odložení trestního oznámení.
Podle stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho základní práva zaručená čl. 3 odst. 3, čl. 11, čl. 36 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Porušení těchto základních práv spatřoval stěžovatel v tom, že se orgány činné v trestním řízení odmítly věcí dále zabývat, když dospěly k závěru, že v dané věci nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak, resp. že se svou podstatou jedná o obchodně právní spor, který je třeba řešit před obecnými soudy.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Přitom podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je skutečnost, že stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí nejen řádné a mimořádné opravné prostředky, ale i jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud předně konstatuje, že z žádných ustanovení garantujících na ústavní úrovni základní práva jednotlivce nelze dovodit právo fyzické či právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, resp. aby oznamované jednání bylo kvalifikováno jako určitý trestný čin. Jak již Ústavní soud judikoval, "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán" (usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 345).
Z obsahu napadených rozhodnutí, jakož i ze samotné ústavní stížnosti lze dovodit, že motivem stěžovatele k podání trestního oznámení byla zjevně ochrana majetkových práv obchodní společnosti ZETT, spol. s r. o. To dokládá také sám stěžovatel, když v odložení trestního oznámení spatřuje porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny. Pokud stěžovatel zvolil k ochraně vlastnického práva prostředek v podobě trestního oznámení, zjevně nevyčerpal další procesní prostředky, které zákon k ochraně tohoto práva poskytuje. Ochrany vlastnického práva lze podle Ústavního soudu dosáhnout prostřednictvím procesních prostředků před obecnými soudy, jak je má na mysli ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jinak řečeno, tvrzené majetkové nároky mohl stěžovatel, ať už sám či v pozici statutárního zástupce obchodní společnosti ZETT, spol. s r. o., totiž uplatňovat prostřednictvím žaloby u obecných soudů, což před podáním ústavní stížnosti zjevně neučinil.
Ústavní soud k tomu dále pro úplnost poznamenává, že již v minulosti judikoval, že "trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, které má soukromoprávní základ, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Je však nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoliv přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře. Ústavní soud k tomu dodává, že je v právním státě nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny" (nález sp. zn. I. ÚS 4/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 32, nález č. 42, str. 405).
K stěžovatelově námitce stran porušení čl. 38 odst. 2 Listiny Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel je bezpochyby nositelem tohoto základního práva i v případě, kdy orgány činné v trestním řízení přezkoumávají trestní oznámení, nicméně v případě, kdy k ochraně práva použije prostředek zjevně neadekvátní, nemůže se ochrany tohoto procesního základního práva v řízení o takovém prostředku dovolávat. Tvrzení týkající se porušení čl. 36 odst. 3 Listiny, který garantuje právo na náhradu škody za nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup, pak považuje Ústavní soud v daném kontextu za zcela irelevantní.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2006
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj