ECLI:CZ:US:2006:1.US.137.06
sp. zn. I. ÚS 137/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. dubna 2006 v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. M. K., zastoupeného JUDr. Davidem Lejčkem, advokátem se sídlem E. Peškové 15, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2005, č. j. 30 Cdo 2260/2005-222, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2005, č. j. 1 Co 276/2004-198 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2004, č. j. 34 C 4/2001-186, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných ve věci sporu o ochranu osobnosti, v němž měl postavení strany žalované. Tvrdil, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti postrádající bližší ústavněprávní argumentaci tvrdil, že k porušení jeho práva mělo dojít tím, že Vrchní soud v Praze zamítl návrh na doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem, a to v situaci kdy znalec z oboru kriminalistika, specializace jazyková expertíza, dospěl pouze k pravděpodobnému (nikoli zcela jednoznačnému) závěru o tom, že autorem anonymního dopisu difamujícího obsahu je stěžovatel. Takový postup je dle stěžovatele v rozporu s běžnou soudní praxí. Nejvyšší soud ČR pak porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces tím, že odmítl jeho dovolání, ačkoli podle přesvědčení stěžovatele byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., neboť Městský soud v Praze změnil názor až poté, co jej k tomu zavázal Vrchní soud v Praze.
Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2005, č. j. 1 Co 276/2004-198 Ústavní soud zjistil, že vrchní soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2004, č. j. 34 C 4/2001-186, kterým byla stěžovateli uložena povinnost omluvit se oběma žalobcům za nepravdivé informace uvedené v anonymním dopise ze dne 26. 9. 2000, a to doporučeným dopisem. Stěžovatel v řízení setrvale tvrdil, že není autorem předmětného anonymu, a v odvolání požadoval vyhotovení revizního znaleckého posudku. Avšak Vrchní soud v Praze odvolání neshledal důvodným.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2005, č. j. 30 Cdo 2260/2005-222 Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl, neboť nebyly naplněny podmínky ust. §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Podle dovolacího soudu nešlo o situaci, kdy by prvostupňový soud byl povinen vycházet z názoru druhostupňového soudu do té míry, že by takový názor byl jedině a výhradně určující pro rozhodnutí ve věci. A nebyly naplněny ani podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovoláním nastolená otázka (zda je možno určit autorství písemnosti pouze na základě jediného znaleckého posudku a neurčitými závěry), byla uplatněna na základě námitek odvíjejících důvodnost dovolání od skutkových okolností případu. Takový dovolací důvod, jehož uplatněním byl dovolací soud vázán, nebylo možno akceptovat z hlediska předpokladů přípustnosti dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03 in Sb. n. u., sv. 33, str.371 ).
Protože námitky stěžovatele uváděné v ústavní stížnosti se týkaly aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy, hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly normy jednoduchého práva, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými zjištěními.
Vrchní soud v Praze své rozhodnutí odůvodnil a pokud stěžovatel namítá, že porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že nevyhotovil revizní znalecký posudek, pak Ústavní soud konstatuje, že argumenty vrchního soudu uvedené v jeho rozhodnutí nejsou libovolné, tj. pohybují se v rámci možného skutkového a právního posouzení věci z hlediska obyčejného práva, a proto není prostor pro zásah Ústavního soudu. Ostatně stěžovatel sám uvedl, že soud se opřel o pravděpodobnostně formulovaný závěr znalce, což je i podle zkušeností Ústavního soudu poměrně obvyklá procesní situace, která bez dalšího nezakládá nutnost vyhotovovat revizní znalecký posudek, zvláště když je dost dobře možné, že bude získáno vyjádření, pohybující se opět jen v rovině pravděpodobnosti. Pokud obecný soud opře svůj závěr o pravděpodobnostně formulovaný závěr a svůj postup náležitě odůvodní, nelze v takovém postupu shledávat porušení práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel brojil rovněž proti postupu Nejvyššího soudu ČR, který dovolání odmítl, ačkoli dovolání bylo podle stěžovatele přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Tuto námitku, kterou stěžovatel blíže nerozvádí, nemůže Ústavní soud považovat bez dalšího za opodstatněnou. Nejvyšší soud ČR posuzoval přípustnost dovolání jen z hlediska naplnění podmínek ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pokud ale dovolací soud kvalifikoval námitky stěžovatele jako námitky bezezbytku skutkové, nelze se s tímto závěrem ztotožnit. Podle názoru Ústavního soudu ČR stěžovatel formuloval otázku právní, byť se jednalo o otázku aplikace procesních ustanovení, avšak toto dílčí zjištění nemůže být důvodem pro zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, neboť jak výše uvedeno, Ústavní soud ČR přezkoumal i dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, které však shledal rozhodnutím neporušujícím právo stěžovatele na spravedlivý proces. Zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR by proto bylo jen formální.
Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových základních práv, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 5. dubna 2006
František Duchoň
předseda senátu