ECLI:CZ:US:2006:1.US.151.04
sp. zn. I. ÚS 151/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele L.R., zastoupeného advokátem JUDr. V.U., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1393/2003, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2003, sp. zn. 3 To 169/02, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 4 T 7/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1393/2003, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2003, sp. zn. 3 To 169/02, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 4 T 7/2002. Uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl uznán vinným, že poté, co dne 29. 5. 2001 kolem 13.00 hod. v P. nabídl odsouzený J.V. pracovníku Policie ČR, vystupujícímu pod jménem H., 10 milionů padělaných USD nejprve za 30 %, posléze za 20 % nominální hodnoty, dne 14. 6. 2001 kolem 11 hod. v restauraci P., mu spolu s J.V. nabídl jako vzorek 18.000 USD v nominální hodnotě 716.130 Kč ve stodolarových bankovkách za částku 144.000 Kč a předal mu na ukázku jednu stodolarovou bankovku a dne 15. 6. 2001 po 12.00 hod. na parkovišti F. mu prodal zbývajících 179 kusů padělaných stodolarových bankovek za částku 144.000 Kč, přičemž v zápětí byl na místě zadržen pracovníky Policie ČR. Tím podle napadeného rozsudku spáchal trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona a byl mu za použití §35 odst. 2 tr. zákona uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací odvolání stěžovatele usnesením ze dne 23. 5. 2003, sp. zn. 3 To 169/02, zamítl a poté Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání usnesením ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1393/2003, odmítl, neboť stěžovatel uplatnil fakticky námitky skutkové, které žádný dovolací důvod nenaplňují.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že soudy v dané věci pochybily v tom, že shledaly zákonným postup Policie ČR při předstíraném převodu věci podle tehdy platné úpravy podle §34 písm. c) zák. č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů. V posuzované věci bylo podle stěžovatele podstatné, že policista - svědek P.P., poté, co obdržel od pracovníků P. příslušné telefonní číslo s instrukcemi, zavolal J.V. (a to 28. 5. 2001), se kterým se následně druhý den sešel, přičemž spolu jednali o možnosti koupě padělaných USD (pozn.: tento svědek se V. představil jako "H."). Tato jednání skončila bez konkrétního závěru, prý však nesporně s tím, že se oslovený J.V. sám policistovi znovu neozval. Podle výpovědi svědka P.P. pak až 12. 6. 2001 sice sám znovu V. zavolal; to však tak, že když chtěl vymazat ze svého mobilu V. číslo, toto číslo jen tak prozvonil. Teprve tímto způsobem se domluvili na schůzce, z níž vyplynula další část jednání, do kterého se zapojil i stěžovatel; ten z uvedeného dovozuje, že policie postupovala z vlastní iniciativy a sama jednání vytipované osoby podněcovala nebo vytvořila podmínky k naplnění určitých znaků skutkové podstaty trestného činu, které by pachatel bez jejího přispění nenaplnil. V posuzované věci to byl podle stěžovatele policista, který 12. 6. 2001 ze své aktivity vyprovokoval vlastním zavoláním J.V. k určitému jednání, do kterého byl zapojen i stěžovatel. Policie tak údajně nepřípustným zásahem do skutkového děje ovlivnila jeho jednání bez spolehlivého závěru, že by bez této aktivity, tedy provokace, byl sám stěžovatel odhodlán spáchat trestný čin a že by tak byl učinil i bez aktivního vyzvání policisty.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel protestuje proti výslechu utajeného svědka. V tomto směru především uvedl, že zákonem legitimovaná možnost zastírání skutečně totožnosti policejních agentů a jejich příslušnosti k policejním složkám neznamená, že je lze v trestním řízení bez dalšího vyslechnout jako tzv. anonymní svědky, tedy aniž by byla obviněnému známa jejich skutečná totožnost a vazby na policejní složky. Dalším důležitým aspektem práva na spravedlivý proces, který je třeba respektovat i ve vztahu k svědectví policejních agentů, je to, že uznání viny obviněného nesmí být založeno výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědi utajených svědků. V závěru ústavní stížnosti pak stěžovatel zpochybnil názor Nejvyššího soudu, který jeho dovolání odmítl s tím, že nejsou splněny podmínky uvedené v ust. §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle názoru stěžovatele je tento výklad citovaného ustanovení restriktivní a odporující smyslu mimořádného opravného prostředku.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním pořádkem České republiky [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poté, co se seznámil s napadenými rozhodnutími a příslušným spisovým materiálem, Ústavní soud shledal, že obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení práva na obhajobu a soudy dostatečně přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia ve věci shromážděných podkladů, zejména těchto rozhodnutí samotných, žádné pochybnosti.
Pokud jde o konkrétní námitky stěžovatele (srov. shora), Ústavní soud usuzuje, že žádná z nich není způsobilá založit - ve světle okolností zkoumané věci - opodstatněnost ústavní stížnosti. Co se týče stěžejní námitky, že v daném případě to byl samotný policista, jenž svojí aktivitou vyprovokoval J.V. k určitému jednání, do kterého byl zapojen i stěžovatel, Ústavní soud konstatuje, že po přezkoumání věci neshledal nic zásadního, co by jej vedlo k podpoře tohoto názoru. Poukaz na nález sp. zn. III. ÚS 597/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 97) je nepřípadný, jelikož skutkové okolnosti daných případů byly značně odlišné. Jak vyplývá ze spisového materiálu a zejména z odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, tento soud se uvedenou námitkou (údajnou policejní provokací) dostatečným způsobem zabýval. Uvedl přitom především, že z důkazů podrobně popsaných v odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně jasně plyne prvotní aktivita nyní již odsouzených spoluobviněných V. a U., a nepochybně i dalších nezjištěných osob. Výpovědi svědka P. není důvodu nevěřit, jelikož není osamocená, ale odpovídá zjištěnému skutkovému stavu, zejména, že trestná činnost již existovala a policie ji tedy nemusela vyprovokovat; pouze na základě svých poznatků vyslala svého člověka, aby předstíral, že padělky koupí. Jednalo se o převod věci formou předstírané koupě podle tehdy platné úpravy §34c zákona č. 283/1991 Sb., o policii. Postupuje-li předstírající jako normální kupující, tedy vyjednává o podmínkách koupě, nikoho k trestné činnosti neprovokuje. Opačný výklad by podle názoru vrchního soudu znamenal popření institutu předstíraného převodu, který byl ostatně v dokonalejší podobě převzat i do platného trestního řádu v ust. §158c.
K další námitce (směřující proti okolnostem výpovědi utajeného svědka, policisty pracujícího na útvaru pro boj s organizovaným zločinem) lze uvést, že podle rozsudku Městského soudu v Praze svědek vypovídal jako utajený, jelikož soud prvního stupně ve vztahu k jeho osobě shledal naplnění podmínek §55 odst. 2 trestního řádu. Pokud stěžovatel o této souvislosti namítá, že uznání viny obviněného nesmí být založeno výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědi utajených svědků, Ústavní soud dovozuje, že ač byla výpověď utajeného svědka pro daný případ jistě důležitá, zjevně nebyla jediným usvědčujícím důkazem, nebo důkazem, který by bylo možno označit za naprosto a výlučně stěžejní, vedoucí k odsouzení stěžovatele. Ve věci existují i výpovědi dalších obžalovaných, svědků i řada listinných důkazů, jak je dostatečně zřejmé z řádného odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze str. 9, 10.
Pokud stěžovatel polemizuje se závěrem Nejvyššího soudu, který shledal, že ve věci nejsou splněny podmínky uvedené v ust. §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a jeho dovolání proto odmítl, lze sice - obecně vzato - do jisté míry souhlasit s názorem, že výklad uvedeného ustanovení Nejvyšším soudem bývá mnohdy nepřiměřeně restriktivní (srov. např. i stěžovatelem zmíněný nález sp. zn. IV. ÚS 565/02, zřejmě omylem citovaný jako IV. ÚS 535/02, srov. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 113). V daném případě však byla situace jiná. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení mj. konstatoval, že oba soudy (prvního stupně i odvolací) jasně uvedly, že se nejednalo o policejní provokaci, ale o jednání, které se vyznačovalo prvotní aktivitou spoluobviněných J.V. a V.U. Námitku obviněného nelze tedy hodnotit jinak než jako námitku skutkovou, protože v podstatě směřuje proti tomuto zjištění. Obviněný - podle Nejvyššího soudu - dále nesouhlasil s procesním postupem soudu prvního stupně, byl-li svědek P.P. vyslýchán za podmínek §55 odst. 2 tr. ř., tedy jako svědek, jehož totožnost byla utajena. Namítl-li tedy stěžovatel v této souvislosti, že došlo k vadné aplikaci ustanovení §55 odst. 2 tr. ř., jde zřetelně o výhradu směřující proti nesprávné aplikaci předpisů procesních, nikoliv hmotněprávních (pozn.: jak ustanovení §265 odst. 1 písm. g) tr. řádu předpokládá). Je tedy podle Nejvyššího soudu evidentní, že obviněný dovolání založil na skutkových námitkách, jimiž se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, však žádnou konkrétní námitku neuplatnil.
S uvedenými závěry se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavní stížnost zjevně spočívá v pouhé polemice stěžovatele s řádně zdůvodněnými právními závěry soudů, který své námitky proti postupu a závěrům obecných soudů opakuje i před Ústavním soudem. Soudní řízení jako celek však podle Ústavního soudu proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným zejména v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a napadená rozhodnutí je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic skutečně podstatného vytknout.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2006
František Duchoň v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu