ECLI:CZ:US:2006:1.US.152.03
sp. zn. I. ÚS 152/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti F. U., zastoupeného Mgr. Vratislavem Cimrem, advokátem v Praze, Podolská 1123/1a, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 29.3.2002, sp.zn. 6 T 63/2001, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10.7.2002, sp.zn. 9 To 254/2002, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.12.2002, sp.zn. 7 Tdo 1014/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 29.3.2002, sp.zn. 6 T 63/2001, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle ust. §250 odst. 1, 2 tr. zákona, kterého se měl dopustit tím, že jako jednatel obchodní společnosti Z.T.K.P. a současně vedoucí pobočky obchodní společnosti Euroleasing Prag, a.s., vyhotovil tři padělky faktur na neexistující zboží od dodavatele Technology Company, s.r.o., pro odběratele společnost Euroleasing Prag, a.s., a tyto předložil společnosti k proplacení na základě leasingových smluv. Vyplacením na fakturách uvedených částek měl tak společnosti Euroleasing Prag, a.s., způsobit škodu ve výši 350.155,40 Kč.
Podle stěžovatele jeho jednání nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu, neboť neměl v úmyslu inkasovanou částku nevrátit. Jeho úmyslem bylo (po dohodě s ředitelem společnosti Euroleasing Prag, a.s., ing. F.) uvedeným jednáním získat půjčku, kterou chtěl splácet a kterou také, včetně úroků, splatil. Z půjčených prostředků uhradil akontaci a poté měsíčními splátkami, které obsahovaly jak příslušné navýšení, tak DPH, půjčku splácel. Soud I. stupně došel k závěru, že stěžovatel uhradil jak akontaci, tak veškeré splátky, včetně navýšení o 159.203,- Kč. Soudy však považovaly za škodu celou finanční částku, kterou měl stěžovatel na základě předložených faktur získat (po odečtení akontace), s tím, že následnými splátkami již jen hradil vzniklou škodu. Takový právní názor je však v rozporu se stanoviskem Nejvyššího soudu sp.zn. 5 Tz 272/2001 (www. nsoud.cz), podle něhož u leasingových smluv škoda způsobená takovým činem představuje hodnotu předmětu leasingu snížená o čisté splátky pořizovací ceny leasingu. Podle stěžovatele nebyla společnosti Euroleasing Prag, a.s., způsobena žádná škoda, nemůže se proto v jeho případě jednat o uvedený trestný čin podvodu. Obecné soudy toto stanovisko neaplikovaly a nijak to nezdůvodnily. Podle stěžovatele jde o projev "jurisdikční libovůle" ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 470/97 (www.judikatura.cz) a jedná se tedy o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel dále uvedl, že Nejvyšší soud odmítl podané dovolání s tím, že vytýká soudům toliko nesprávná skutková zjištění. To je však prý hrubé zkreslení obsahu podaného dovolání, neboť stěžovatel nezpochybňoval skutková zjištění obecných soudů, ale poukazoval na jejich nesprávné právní hodnocení.
Stěžovatel rovněž namítl, že v průběhu celého líčení nebyla ze strany poškozeného přesně vyčíslena, resp. dokladována, škoda. V únoru 2001 byl na společnost Euroleasing Prag, a.s., prohlášen konkurz a ani správce konkurzní podstaty nebyl schopen předložit potřebné doklady ke stanovení výše škody. Způsob, jakým soud dospěl k vyčíslení škody, nerespektuje zásadu presumpce neviny, neboť soud posuzoval důkazy pouze v neprospěch stěžovatele a vycházel přitom z pouhých předpokladů. Škoda však má být přesně vyčíslena a její způsobení žalovaným nade vší pochybnost prokázáno. V pochybnostech o skutečné výši škody měl soud - podle stěžovatele - jeho jednání posuzovat jen dle základní skutkové podstaty jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zákona, na který se vztahuje amnestie presidenta republiky ze dne 3.2.1998 a trestní stíhání mělo být proto zastaveno.
Podle mínění stěžovatele bylo možné na jeho čin také pohlížet jako na jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu podle §255 tr. zákona, tedy jako na trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku. V napadených rozhodnutích však podobná úvaha schází a v tomto směru nebylo prováděno žádné dokazování a proto je toto rozhodnutí nesprávné a v rozporu s §2 odst. 5 tr. řádu a §125 tr. řádu.
Stěžovatel uzavřel, že postupem obecných soudů byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny, a proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 6 T 63/2001, vedený u Okresního soudu v Kladně. Zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 29.3.2002, čj. 6 T 63/2001-783, byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1,2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců podmíněně na zkušební dobu dvou let. Uvedeného trestného činu se měl dopustit tím, že jako jednatel společnosti Z.T.K.P., s.r.o., se sídlem Libušín, okres Kladno, a zároveň vedoucí pobočky obchodní společnosti Euroleasing Prag, a.s., v Kladně, v úmyslu získat peníze v hotovosti vyhotovil tři padělky faktur na neexistující zboží a to s uvedením dodavatele Technology, s.r.o., Jablonec nad Nisou, odběratele Euroleasing Prag, a.s., předložil je k proplacení obchodní společnosti Euroleasing Prag, a.s. Předmětné faktury byly proplaceny jednak přímo stěžovateli, jednak na účet V. K., který je později stěžovateli předal. Společnosti Euroleasing Prag, a.s., tak vznikla škoda 350.155,40,-Kč.
Stěžovatel v průběhu řízení potvrdil, že to byl on, kdo vyhotovil tři padělané faktury, kde jako dodavatele zboží, které neexistovalo, uvedl firmu Technology Jablonec nad Nisou a jako odběratele firmu Euroleasing, a.s. Následně pak uzavřel tři leasingové smlouvy mezi společností Euroleasing Prag, a.s., a společností Z.T.K.P., které podepsal V. K., druhý jednatel firmy Z.T.K.P. Tento postup však byl údajně předem dohodnut s ředitelem firmy Euroleasing Prag, a.s., ing. F.. Stěžovatel totiž od společnosti Euroleasing Prag, a.s., požadoval půjčku, na kterou však tato společnost neměla dostatek prostředků. Fingovaný leasing měl získání peněz umožnit. Stěžovatel dále uvedl, že uhradil všechny dohodnuté leasingové splátky, včetně navýšení a úroků, nechtěl nikoho poškodit a nikoho také nepoškodil. Ing. F., jako svědek, však popřel, že by se stěžovatelem o půjčce jednal. Na skutečnost, že leasingové smlouvy jsou zfalšovány, se přišlo náhodou, při kontrole jiných smluv uzavřených stěžovatelem. Prvý soud uvedl, že je nepochybné, že stěžovatel (obžalovaný) vyhotovil tři padělané faktury, tedy se dopustil jednání, které uvádělo v omyl jiného. Dle názoru soudu poté, co obžalovaný vybral peníze za fiktivní zboží z účtů a zaplatil akontace na leasingové smlouvy, získal okamžitě na úkor společnosti Euroleasing Prag, a.s., finanční prostředky v hodnotě 350.155,40,- Kč, které by jinak k dispozici neměl. Celý další postup obžalovaného byl jen náhradou škody a obžalovaný v okamžiku, kdy peníze přebíral, nemohl vědět, zda škodu uhradí.
Stěžovatel napadl uvedený rozsudek odvoláním, ve kterém namítal, že v jeho případě nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu podvodu, protože vždy deklaroval úmysl vypůjčenou částku vrátit, což také učinil. Nebylo prokázáno, že by společnosti Euroleasing Prag, a.s., způsobil nějakou škodu. Soud nevyslechl navrhovaného svědka S. a zamítl požadavek obhajoby na předložení originálních dokladů účetnictví společnosti Euroleasing Prag, a.s. Protože nebylo možné doložit výši vzniklé škody, měl soud posuzovat jednání stěžovatele podle §250 odst. 1 tr. zákona. Na takto kvalifikované jednání by se vztahovala amnestie presidenta republiky ze dne 3.2.1998. V průběhu trestního řízení byl několikrát podán návrh na změnu právní kvalifikace jednání stěžovatele z trestného činu podvodu na trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 tr. zákona, leč soud se prý tímto návrhem nezabýval.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10.7.2002, čj. 9 To 254/2002-814, odvolání stěžovatele zamítl. Uvedl, že okresní soud učinil úplná a správná skutková zjištění, která mají oporu ve výsledcích dokazování provedeného v souladu s procesními předpisy. Provedené důkazy zhodnotil v souladu se zákonnými požadavky §2 odst. 6 tr. řádu a skutkové závěry též v odůvodnění rozsudku podrobně, jasně a přesvědčivě popsal. Jeho úvahám, kterými se při hodnocení důkazů řídil, nelze vytknout žádnou zjevnou nesprávnost nebo nelogičnost. Námitky uvedené v odvolání jsou prý jen opakováním a rozvinutím v průběhu řízení uplatněné obhajoby, se kterou se nalézací soud náležitě vypořádal. Úmysl obžalovaného směřoval k tomu, aby na podkladě nepravdivých údajů získal od společnosti Euroleasing Prag, a.s., finanční hotovost, která by mu jinak poskytnuta nebyla. Soud postupoval správně i při zjištění výše škody. Nepochybil, jestliže za škodu považoval celou částku, kterou obžalovaný získal na podkladě padělaných faktur (po odečtení zaplacené akontace), neboť tuto částku by mu poškozená společnost neposkytla ani kdyby ji ujistil, že ji bude splácet. Výše způsobené škody jasně vyplývá nejen z obsahu předložených leasingových smluv, ale i z listinných dokladů založených ve spise. Ani námitky směřující k porušení procesních předpisů odvolací soud neshledal důvodnými.
Usnesení Krajského soudu v Praze napadl stěžovatel dovoláním podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve kterém opakoval námitky vznesené v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně; zejména namítal, že získané prostředky považoval po dohodě s ing. F. za půjčku, kterou chtěl od počátku vrátit. Soud však jeho obhajobě neuvěřil. Dále namítal, že dosud není k dispozici účetní dokumentace společnosti Euroleasing Prag, a.s., a nebyla přesně vyčíslena vzniklá škoda, čímž bylo zasaženo do zásady presumpce neviny; soud měl v pochybnostech o výši škody kvalifikovat jednání stěžovatele jen podle základní skutkové podstaty jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zákona. Napadl i věrohodnost výpovědi svědka ing. F., ze které soud vycházel. Poukázal rovněž na stanovisko Nejvyššího soudu sp.zn. 5 Tz 272/2001.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 11.12.2002, čj. 7 Tdo 1014/2002-850, dovolání odmítl s poukazem na to, že uplatněný dovolací důvod je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle tohoto ustanovení lze namítat, že zjištěný skutkový stav byl chybně posouzen jako trestný čin, ačkoliv zjištěný skutek nevykazuje znaky žádného trestného činu, anebo je možné namítat, že zjištěný skutek měl být správně posouzen jako jiný trestný čin. V žádném případě nelze napadat nesprávnost samotného zjištění skutkového stavu. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel sice formálně namítá, že zjištěný skutek nebyl správně právně posouzen, obsahově však své námitky vůči správnosti právního posouzení nesměřuje, neboť odvolacímu soudu vytýká nesprávná skutková zjištění, včetně neúplného a nesprávného hodnocení provedených důkazů (námitkou proti vyčíslení způsobené škody, námitkou proti výpovědi svědka ing. F.). Tvrzení, že soud měl v pochybnostech o skutečné výši škody jednání stěžovatele posuzovat jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zákona, tedy podle základní skutkové podstaty trestného činu, ve své podstatě opět směřuje proti skutkovému zjištění soudu, že svým jednáním škodu ve stanovené výši způsobil.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti stěžovatele vyplývá, že směřuje především proti údajnému nesprávnému právnímu hodnocení jeho jednání. Nepopírá, že vyhotovil tři falešné faktury popsané v rozsudku. Jeho úmyslem však údajně nebylo způsobit společnosti Euroleasing Prag, a.s., škodu, ale získat půjčku, kterou chtěl splácet a také ji splatil.
K této námitce Ústavní soud poukazuje na obsah spisu, který je uveden v části II. tohoto rozhodnutí. Z jeho rekapitulace vyplývá, že stěžovatel v úmyslu získat peníze v hotovosti vyhotovil tři padělky faktur na neexistující zboží s uvedením dodavatele firmy Technology, s.r.o., Jablonec nad Nisou, a odběratele Euroleasing Prag, a.s., a následně způsobem v rozsudku popsaným peníze převzal. Získal tedy na podkladě nepravdivých údajů finanční hotovost, která by mu jinak (podle svědectví ředitele společnosti Euroleasing Prag, a.s., ing. F.) poskytnuta nebyla. Je tedy zřejmé, že majetek firmy Euroleasing Prag, a.s., byl jednáním stěžovatele snížen. Jak soud nalézací, tak soud odvolací se uvedenou stěžovatelovou námitkou zabývaly, prováděly v tomto směru dokazování a vyvodily z nich odpovídající právní závěry. Ze spisu je zřejmé, že hodnotily všechny provedené důkazy a své rozhodnutí odůvodnily způsobem uvedeným v §2 odst. 6 tr. řádu, tedy ústavně konformním způsobem.
Pokud stěžovatel poukazuje na to, že nebyla správně zjištěna výše jím způsobené škody a dovolává se přitom stanoviska Nejvyššího soudu sp.zn. 5 Tz 272/2001, které obecné soudy nevzaly v úvahu, čímž se měly dopustit "jurisdikční libovůle", Ústavní soud konstatuje, že uvedený rozsudek Nejvyššího soudu se týká výše škody způsobené leasingové společnosti, jestliže předmětem trestného činu je věc pronajatá na základě platné leasingové smlouvy. V posuzované věci však byla situace jiná, neboť stěžovatel - jak vyplynulo i z výpovědi svědků F. a E. - uzavíral leasingové smlouvy na neexistující předměty, na jejichž odběr zfalšoval faktury. Proto nebylo namístě vycházet při vyčíslování škody z hodnoty předmětu leasingu sníženou o částku akontace a uhrazených leasingových splátek (jak praví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu). I stěžovatel připouští, že celá transakce měla jen zastřít tvrzenou půjčku. Ostatně námitku týkající se údajného nerespektování uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu při určování výše škody vznesl nikoli před procesními soudy, ale až v rámci svého dovolání a později v ústavní stížnosti. Jestliže tedy obecné soudy k uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu při rozhodování nepřihlédly a za škodu považovaly částku, kterou stěžovatel původně získal, postupovaly ústavně korektním způsobem a do stěžovatelova základního práva nezasáhly.
Stěžovatel dále namítal, že obhajoba napadla nesprávnost právní kvalifikace jeho jednání, které mělo být posuzováno jako porušování povinností při správě cizího majetku, nikoliv jako podvod. Ze spisu vyplývá, že soud I. stupně se rozsáhle zabýval žalovaným skutkem, v odůvodnění svého rozsudku uvedl, z jakých důkazů při rozhodování vycházel a proč z provedeného dokazování vyvodil uvedené právní závěry a jednání stěžovatele kvalifikoval jako podvod. Za tohoto stavu mu nelze vytýkat, že se v odůvodnění rozsudku dále podrobně nezabýval otázkou, zda nejde o jiný trestný čin. Odvolací soud se pak s těmito závěry ztotožnil. Proto Ústavní soud tuto námitku nepovažuje za relevantní.
Stěžovatel konečně brojil proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu a tvrdil, že nezpochybňoval skutková zjištění obecných soudů, ale jejich nesprávné právní hodnocení. Zde Ústavní soud poukazuje na argumentaci obsaženou v odůvodnění citovaného usnesení - se kterou se ztotožňuje - ze které vyplývá, že stěžovatel sice formálně namítal nesprávné právní posouzení skutkového stavu, avšak ve skutečnosti soudům vytýkal nesprávná skutková zjištění, zejména nesprávné a neúplné hodnocení provedených důkazů, především pokud se týká výše způsobené škody. Ani tuto stěžovatelovu námitku proto nelze akceptovat.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, a mezi právními závěry soudů a jejich skutkovým zjištěním nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou jasná, logická a přesvědčivá a z ústavněprávního hlediska plně přijatelná.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení stěžovatelových základních práv, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu