ECLI:CZ:US:2006:1.US.161.05
sp. zn. I. ÚS 161/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti J. S.,zastoupeného JUDr. Ivanem Brožem, advokátem se sídlem Střelecká 672, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.2.2004, sp. zn. 49 T 4/2003, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22.6.2004, sp. zn. 2 To 52/2004, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2004, sp. zn. 5 Tdo 1366/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 49 T 4/2003, byl stěžovatel uznán vinným pod body 1) a 2) výroku o vině trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 trestního zákona a neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 trestního zákona, pod bodem 3) výroku o vině pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2001. Za tyto trestné činy i za sbíhající se trestné činy porušování domovní svobody podle 238 odst. 1 trestního zákona, neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 trestního zákona a útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b), c) trestního zákona byl odsouzen podle §219 odst. 2 trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2001, za použití §35 odst. 2 trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let a pěti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. d) trestního zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 17. 6. 2002, sp. zn. 2 T 79/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §72 odst. 2 písm. a) trestního zákona bylo obviněnému uloženo ochranné sexuologické léčení, které vykoná ústavní formou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu a 229 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Stěžovatel - dle krajského soudu - spáchal trestný čin pod bodem 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně tím, že dne 22. 11. 2001 okolo 02.30 hodiny pronásledoval poškozenou P., která před ním začala utíkat, avšak upadla obličejem na živičnou vozovku, stěžovatel jí vulgárně nadával, pak jí sedl na záda, tloukl jí hlavou o silnici, bil ji pěstmi do hlavy a v úmyslu ji usmrtit ji rdousil oběma rukama a následně jí nasadil chvat, tzv. kravatu, přičemž poškozené silně vyvracel krk do strany, a svého jednání zanechal poté, co se na místo dostavil svědek J., přičemž uvedený způsob útoku mohl vést k ohrožení života poškozené, a tohoto jednání se stěžovatel dopustil přes tu skutečnost, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 3. 1994, sp. zn. 1 T 24/92, který nabyl právní moci dne 8. 6. 1994, mimo jiné odsouzen pro pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků a z výkonu tohoto trestu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. Pp 5/2001, a byla mu stanovena zkušební doba v trvání sedmi roků.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal stěžovatel odvolání, a to pouze proti výroku o vině pod bodem 3) napadeného rozsudku. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 2 To 52/2004, toto odvolání podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal stěžovatel dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve kterém napadl pouze výrok o vině pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného nenaplňují důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a nelze je podřadit ani pod jiné důvody dovolání uvedené v §265b trestního řádu, takže je podle ust. §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
II.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že směřuje toliko "proti jedinému skutku", který je uveden v rozsudku krajského soudu pod bodem 3), tj. proti odsouzení za pokus trestného činu vraždy. Namítá, že obecné soudy porušily jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (pozn.: správně čl. 6 odst. 1), podle kterého každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě projednána nezávislým a nestranným soudem. Podstatou takového pochybení je dle stěžovatele to, že soudy nehodnotily provedené důkazy objektivně, v jejich vzájemných souvislostech. Rozhodnutí soudů tak nemá oporu v provedených důkazech a ve svých důsledcích staví stěžovatele do situace, kdy byl odsouzen za čin, jenž je kvalifikován v rozporu s jeho skutečným úmyslem, který nikdy nesměřoval, a to ani v eventuální formě, k usmrcení druhé osoby. Soud první instance nevzal rovnocenně v úvahu důkazy, které mluvily ve prospěch stěžovatele, ale zabýval se pouze důkazy, jež byly "vytvořeny" pod dojmem předpojatého názoru soudu. Pominut prý v daném směru zůstává zejména znalecký posudek prof. MUDr. K., který v podstatě i po objektivní stránce zpochybnil možnost usmrcení poškozené v důsledku fyzického útoku ze strany stěžovatele. Podle jeho závěrů totiž úrazový děj byl sice nebezpečný, ovšem vlastní zranění nemělo charakter ani těžké újmy. Při absenci momentu překvapení, kdy poškozená již věděla, že na ni někdo útočí, čili nebylo možné vycházet z toho, že měla ochablé krční svaly, nešlo její hlavou prudce otočit a zlomit ji vaz. Soud neuvedl, proč se těmito důkazy nezabýval důsledně a nepřikládal jim váhu, byť tyto přitom jasně dokládaly sice nikoli nevinu stěžovatele, ale to, že čin, který spáchal, nebyl pokusem vraždy, ale že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako jiný, mírnější trestný čin. Dle stěžovatele tedy z jeho jednání, ke kterému se přiznal a které lze z provedených důkazů dokázat, je možné jednoznačně učinit závěr, že se mohl dopustit trestného činu ublížení na zdraví podle ust. §221 trestního zákona, nikoliv však pokusu vraždy, jak je mu dáváno za vinu.
III.
1) Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 91 Ústavy České republiky, dále jen "Ústavy"). Není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (srov. čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257), popř. pokud by obecný soud postupoval svévolně.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. ust. §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení otázky, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chránící práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
V této souvislosti lze konstatovat, že pod značnou částí argumentace předestřené v ústavní stížnosti lze v podstatě vidět spíše nesouhlasnou polemiku s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy s cílem změnit právní kvalifikaci trestného činu pokusu vraždy a v tomto směru tedy zvrátit rozhodnutí ve prospěch stěžovatele; to však samo o sobě staví Ústavní soud do role, která mu nepřísluší. V tomto duchu stěžovatel argumentuje kupříkladu tím, že soudy nehodnotily provedené důkazy objektivně, v jejich vzájemných souvislostech, že rozhodnutí soudů nemá oporu v provedených důkazech, že soud první instance nevzal rovnocenně v úvahu důkazy, které mluvily ve prospěch stěžovatele, ale že se zabýval pouze důkazy, které byly "vytvořeny" pod dojmem předpojatého názoru soudu apod.
Co do ústavní stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočující ze zásad spravedlivého procesu (pozn.: v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
2) V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. V ústavní stížnosti stěžovatel jen pokračuje v polemice s obecnými soudy, na úrovni jimi aplikovaného práva podústavního.
Je možné - z hlediska ústavněprávního - uvést, že krajský soud i vrchní soud (zejména z povahy věci krajský soud coby soud první instance) ohledně spáchání pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona (stran zbývajících trestných činů stěžovatel nic nesouhlasného nenamítal) opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy (výpovědi poškozené a svědků, lékařské zprávy, znalecké posudky), které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického, jestliže s ohledem ke způsobu útoku na poškozenou a k intenzitě útoku dovodily závěr o úmyslu stěžovatele usmrtit poškozenou. (Šlo zejména o střídání mechanismů rdoušení poškozené, které bylo znesnadněno jejím odporem, jakož i o skutečnost, že krk měla krytý silnou šálou, dále pak o vyvracení její hlavy do stran, čemuž poškozená odolávala též odporem, a též vyvracení hlavy nahoru a do strany v pozici úchopu poškozené v tzv. kravatě, čemuž poškozená rovněž vzdorovala; navíc v určitém okamžiku nepřerušil stěžovatel útok na poškozenou sám, nýbrž mu v dalším jednání bylo zabráněno zásahem svědka, který se na místo dostavil v průběhu zápasu.) Soudy se současně uspokojivě vypořádaly se stěžovatelem namítanými údajnými rozpory ve výpovědi poškozené a mezi výpovědí poškozené na jedné straně a svědků na straně druhé, stejně jako s namítanou rozporností mezi znaleckými posudky. Ostatně i kdyby byly napadené skutkové závěry kritizovatelné z hlediska jejich správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což z obsahu spisu dovodit nelze. Obecným soudům pak nelze vytýkat ani nedostatek přiléhavého odůvodnění rozhodnutí, která ve stěžovatelově věci vydaly.
Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud stěžovatel směřuje svou argumentaci do skutkové roviny (hodnocení důkazů obecných soudů) - s cílem dosáhnout tím změnu právní kvalifikace - jedná se v podstatě o argumentaci formální, tj. bez obsahového naplnění. Stěžovatel totiž v zásadě setrvává toliko u tvrzení obecného charakteru. Výjimku tvoří pouze jediná konkrétní námitka poukazující na znalecký posudek prof. MUDr. K., DrSc., a to v tom směru, že prý byl při hodnocení důkazů opominut, i když mluvil ve prospěch stěžovatele.
V této souvislosti je třeba poukázat na to, že otázkou hodnocení uvedeného znaleckého posudku se zabýval poměrně zevrubně již odvolací soud. Nebylo totiž možné přehlédnout, že znalec prof. MUDr. K., DrSc. neměl k dispozici informace, které měla zpracovatelka druhého znaleckého posudku MUDr. C. na základě účasti u rekonstrukce. Z toho lze dovodit logicky výhodnější výchozí pozici ohledně podkladů pro vypracování znaleckých posudků ve prospěch znalkyně MUDr. C.. Obdobné je možné uvést ve vztahu ke skutečnosti, že znalec prof. MUDr. K., DrSc. vzhledem ke svému zaměření - obor zdravotnictví, odvětví chirurgie - měl vytvořené užší podmínky (toliko z pohledu chirurgického) pro posuzování některých stránek věci, než MUDr. C., která je znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (táž navíc při svých závěrech spolupracovala s konzultantem z oboru neurologie - srov. odůvodnění rozsudku krajského soudu na s. 19). Jak konstatoval též vrchní soud, závěry prof. MUDr. K., DrSc. byly ovlivněny i formulací mu položených otázek, které se odvíjely zejména od poranění páteře poškozené. Lze tak považovat za dostatečně, logicky a přezkoumatelným způsobem odůvodněno, proč soudy při svých závěrech přihlížely spíše ke znaleckému posudku MUDr. C. (i když soudu prvního stupně lze v tomto směru vytknout určitou "laxnost", leč odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu byl tento, v jistém smyslu dílčí nedostatek, zhojen).
V této souvislosti je však namístě dodat, že ve zmíněných znaleckých posudcích nebyly zcela podstatné rozpory, jak správně konstatuje vrchní soud na str. 7 napadeného rozsudku; nelze dovozovat, že by znalecký posudek prof. MUDr. K., DrSc. svědčil pouze argumentaci stěžovatele o neexistenci jeho úmyslu poškozenou usmrtit. Z vyjádření znalce v doplnění původního znaleckého posudku (č.l. 19, 20 spisu) totiž vyplývá, že závažnější následek v podobě poranění páteře (zlomenina zubu čepovce nebo přetržení silného vazu), které by nakonec ke smrti poškozené mohlo, popř. muselo vést, nenastal v důsledku aktivního odporu napjetím krčních a křížových svalů stěžovatelky. V závěru potom znalec uzavřel, že "...ovšem nevylučuje, že při déle trvajícím násilí a ochablosti odporu, nebo při ztrátě vědomí napadené po úderech do hlavy, čí bez pomoci jiné osoby, která napadání přerušila, by nakonec závažnější zranění, jak bylo výše popsáno (pozn. zlomenina zubu čepovce nebo přetržení silného vazu), přece jen vzniklo." Z uvedeného tedy vyplývá, že znalec nevyloučil, že v případě, kdy by nenastaly okolnosti mimo vůli stěžovatele - tj. odpor poškozené, pomoc jiné osoby, ztráta vědomí poškozené - by útok stěžovatele nevedl k usmrcení stěžovatelky; takové vyjádření znalce tak nevylučuje úmysl stěžovatele usmrtit, nýbrž v této části naopak (spíše) není rozporný se závěry znalkyně MUDr. C. a podporuje závěry soudů o existenci úmyslu stěžovatele poškozenou usmrtit.
Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení věci - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádá prvky svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Proto jsou i z ústavněprávního hlediska plně přijatelná.
3) Pokud jde potom o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, nutno dodat, že ve vztahu k němu stěžovatel žádnou konkrétní argumentaci neuplatnil. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání odmítnuto podle ust. §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, aniž by bylo podrobeno věcnému přezkumu, tj. z formálních důvodů.
V této souvislosti je namístě z obecného hlediska uvést, že institut dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných rozhodnutí v trestních věcech neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje ani zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 651/02).
Pokud se jedná o výklad ust. §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, prováděný v rozhodovací praxi Nejvyšším soudem, je možné v obecné rovině připustit - i když to stěžovatel výslovně ani nenamítal - že interpretace tohoto ustanovení bývá mnohdy prováděna značně zužujícím způsobem. V daném případě však byla situace jiná. Z hlediska veškerých relevantních okolností zkoumané věci nelze postupu Nejvyššího soudu nic zásadního v tomto směru vytknout, neboť tento soud přesvědčivě dovodil, proč se stěžovatel ocitl v daném případě mimo rámec uvedeného zákonného dovolacího důvodu; vyložil, že se stěžovatel dovoláním domáhá, aby na základě jiného skutkového zjištění, byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán, a že se tedy snaží dosáhnout mírnější kvalifikace skutku na základě odlišného posouzení skutkového stavu věci. (Pozn. stěžovatel v dovolání v podstatě pouze obecně uvedl, že soudy údajně neprokázaly jeho úmysl usmrtit poškozenou, poukázal na to, že Krajský soud v Ostravě vycházel pouze z výpovědi poškozené a znaleckého posudku MUDr. C., přičemž se údajně blíže nezabýval znaleckým posudkem prof. MUDr. K., DrSc. a de facto jen na základě toho konstruoval závěr o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví dle ust. §222 odst. 1 trestního zákona namísto pokusu trestného činu vraždy.) Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je vždy povinen nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Pokud se tedy Nejvyšší soud námitkami stěžovatele uplatněnými v dovolání zabýval a svůj závěr, že tyto z hlediska obsahového neodpovídají dovolacím důvodům ve smyslu §265b trestního řádu, řádně zdůvodnil, a proto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, nelze mu v této konkrétní souzené věci - vzhledem k okolnostem zkoumaného případu - vytýkat z hlediska ústavně právního jakékoli pochybení.
4) Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která charakter řízení kontradiktorního nemá.
Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu