ECLI:CZ:US:2006:1.US.165.06
sp. zn. I. ÚS 165/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 10. dubna 2006 v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti Z. D., zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou se sídlem Urbánkova 3360, Praha 4, proti usnesení Obvodního státního zástupce pro Prahu 3 ze dne 2. 1. 2006, sp. zn. ZT 589/2005, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. Nt 1305/2006, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností splňující i ostatní formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných usnesení, neboť má zato, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody garantované ustanoveními čl. 90 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 odst. 1, 2, 3 a 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V záhlaví citovaným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti výše citovanému usnesení Obvodního státního zástupce pro Prahu 3, kterým byl stěžovatel ponechán i nadále ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. ř. Dále stížnostní soud rozhodl, že nepřijímá slib stěžovatele ani záruku jeho právní zástupkyně Kláry Slámové a jeho družky R. Č. jako náhradu vazebního důvodu podle §67 písm. c) tr. ř.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti uvedl, že uvalení vazby v jeho případě je nepřiměřeným opatřením a ve svém důsledku i opatřením neproporcionálním vzhledem k jeho ústavně zaručeným právům a svobodám, a to zejména s ohledem na skutečnost, že je osobou netrestanou, starší a vážně nemocnou. Stěžovatel má dále zato, že napadená rozhodnutí jsou s ohledem na jejich závažnost nedostatečně odůvodněná. Dále stěžovatel poukázal na nesprávné odůvodnění vazebního důvodu dle §67 písm. c) tr. ř., kdy obvodní státní zástupce v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl "...že by v trestné činnosti mohl pokračovat", přičemž ze zákona vyplývá, že musí existovat důvodná obava, že "obviněný bude opakovat trestnou činnost". Stěžovatel v postupu orgánů činných v trestním řízení spatřuje porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 odst. 1, 2, 3 a 5 a čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, a proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem v záhlaví citovaná usnesení zrušil.
Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je stíhán pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že od léta r. 2004 měl opakovaně na různých místech České republiky prodávat drogu pervitin nejméně šesti osobám. Stěžovatel byl vzat do vazby dne 4. 10. 2005 z důvodů uvedených v §67 písm. b) a c) tr. ř. Jak dále Ústavní soud zjistil z napadených rozhodnutí, stěžovatel byl ponechán i nadále ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. ř. Stížnostní soud důvody pro tuto tzv. předstižnou vazbu spatřoval v tom, že stěžovatel byl v době páchání trestné činnosti nezaměstnaný a neměl žádný oficielní příjem, což dle soudu oprávněně vyvolává obavu, že v případě jeho propuštění z vazby na svobodu by mohlo dojít k opakování trestné činnosti. Stížnostní soud dále poukázal na rozsah trestné činnosti, kvalifikovaný způsobe jejího provádění a motivaci jednání stěžovatele, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí zohlednil i zdravotní stav stěžovatele, fakt, že nebyl ještě nikdy trestán, a také se zabýval nabídnutými zárukami.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
V konkrétní věci, resp. v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, resp. obecných soudů, je Ústavní soud oprávněn zasáhnout tehdy, shledá-li, že takové rozhodnutí o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. Ústavní soud si je ovšem vědom toho, že to jsou především orgány činné v trestním řízení, resp. obecné soudy, které jsou povolány k výkladu zákonných znaků "konkrétních skutečností" vztahujících se k důvodům vazby, a které při důkladné znalosti skutkových okolností jakož i důkazní situace mají povinnost v každém stádiu trestního řízení posoudit, zda je další trvání vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak.
Ohledně institutu vazby, resp. právního obsahu vazby jako takové, se Ústavní soud již v minulosti ve své judikatuře vyjádřil, že obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Takové omezení za podmínky presumpce neviny slouží orgánům činným v trestním řízení uskutečnit a ukončit toto řízení, jehož primárním účelem přitom není jenom "spravedlivé potrestání pachatele", ale i "fair proces" (srov. Pl. ÚS 4/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., Praha, C. H. Beck 1995, str. 57
Ústavní soud po prostudování výše citovaných rozhodnutí shledal, že mezi skutkovými zjištěními o osobě stěžovatele a právními závěry orgánů činných v trestním řízení stran tzv. vazby předstižné neexistuje extrémní rozpor, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Všechny skutečnosti objektivní povahy, tj. skutečnosti nasvědčující spáchaní trestného činu, pro nějž bylo zahájeno trestní stíhání, rozsah trestné činnosti, sociální poměry a zdravotní stav stěžovatele atd. orgány činné v trestním řízení náležitě vyhodnotily a právní názory, k nimž dospěly, se Ústavnímu soudu jeví jako přiléhavé. Na toto zjištění nemůže mít vliv ani skutečnost, že obvodní státní zástupce v odůvodnění svého rozhodnutí opravdu použil zákonný termín, který již trestní řád s důvodem vazby dle §67 písm. c) tr. ř. nespojuje. V daném případě se však Ústavnímu soudu jeví současné trvání omezení osobní svobody stěžovatele z důvodu dle §67 písm. c) tr. ř. přípustným z pohledu ústavněprávních kautel obsažených v trestním řízení, tj. že omezení osobní svobody stěžovatele odůvodněné dle §67 písm. c) tr. ř. je ve vztahu proporcionality k ústavně konformnímu veřejnému zájmu na účinném stíhání trestné činnosti. K tomu Ústavní soud připomíná i ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které je "pokračování omezení osobní svobody ospravedlněno pouze tehdy, existují-li specifické indikace skutečné potřeby veřejného zájmu, které, nehledě na presumpci neviny, převáží princip respektování osobní svobody" (srov. např. rozhodnutí ve věci Letellier proti Francii ze dne 26. 6. 1991, nebo Muller proti Francii ze dne 17. 3. 1997, nebo Ječius proti Litvě ze dne 31. 7. 2000).
Ústavní soud nad výše uvedené upozorňuje, že orgány činné v trestním řízení budou muset při dalším rozhodování v dané věci pečlivě zvážit, zda další trvání stěžovatelovy vazby je nezbytné z pohledu výše citovaného principu proporcionality. Orgány činné v trestním řízení by měly při dalším rozhodování vzít do úvahy nejen samotné trvání trestního řízní, ale také stěžovatelovu předchozí nezkušenost s omezením osobní svobody a především i sociální poměry osob nabízejících záruky ve vztahu k možnému opakování trestné činnosti. K tomu Ústavní soud připomíná, že "každý zákonem předvídaný zásah do základních práv je třeba odůvodnit tak, aby z odůvodnění vyplýval účel, pro který je základní právo (v daném případě osobní svoboda) omezováno, přičemž účel omezení Listina buď u některých základních práv výslovně vymezuje (např. udržení veřejného pořádku, ochrana zdraví, mravnosti, veřejné bezpečnosti) anebo předvídá, že účel omezení vymezí zákonodárce v zákonu, na jehož vydání odkazuje. Přitom ponechává prima facie diskreci při výběru účelů zákonodárci. To je také případ čl. 8 odst. 2, odst. 5 Listiny, které předvídají úpravu účelu omezení osobní svobody vazbou stanovenou trestním řádem. V daném případě jde o ustanovení §67 a §71 odst. 6 tr. ř., které vymezují účel legitimního omezení osobní svobody. Jako v případě každého omezení základního práva, tak i v tomto případě je třeba trvat na tom, že jednak musí být z odůvodnění napadeného rozhodnutí řádnost postupu při omezování osobní svobody seznatelná, a to ve smyslu zdůvodnění aplikovatelnosti ustanovení trestního řádu, na jejichž základě má být osobní svoboda omezena v návaznosti na zjištěný skutkový stav, a dále musí soud v odůvodnění zdůvodnit, že jde o omezení osobní svobody, které je, opět v návaznosti na zjištěný skutkový stav, přiměřené." (nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 689/05, www.usoud.cz)
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než ustavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu