ECLI:CZ:US:2006:1.US.178.06
sp. zn. I. ÚS 178/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Ivany Janů a Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti R. Z., zastoupeného JUDr. Gabrielou Aberlovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 2a, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2004 sp. zn. 12 Co 255/2004 a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. prosince 2005 sp. zn. 29 Odo 211/2005, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, a společnosti HANZELLI, a. s., zastoupené JUDr. Petrem Turoněm, advokátem, jako vedlejším účastníkem, takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, podanou včas a ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů] domáhá, s odvoláním na porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy ČR, zrušení obou v záhlaví citovaných rozhodnutí. V ústavní stížnosti uvádí, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. prosince 2003 č. j. 22 C 92/2003-74 byla žalované ve sporu (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem) uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 131.364 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení (jako původní plnění stěžovatele žalované z neplatné smlouvy o sdružení, k níž stěžovatel v roce 1999 přistoupil). K odvolání žalované však Městský soud v Praze stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Byť stejně jako soud prvostupňový shledal smlouvu o sdružení uzavřenou mezi žalovanou a stěžovatelem neplatnou, nárok stěžovatele zároveň posoudil jako promlčený (jeho právní názor stran aplikace ust. §107 odst. 3 obč. zák. byl od názoru nalézacího soudu odlišný, k žalovanou uplatněné námitce promlčení přihlédl). Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR rovněž stížností napadeným rozsudkem, jímž dovolání zamítl. ztotožnil se přitom s právním názorem odvolacího soudu, pokud jde o aplikaci ust. §107 obč. zák. na posuzovanou věc. Dále se však zabýval pouze přípustností dovolání, již však nikoliv možností, zda se v daném případě nemohlo jednat o úmyslné bezdůvodné obohacení k tíži stěžovatele. V postupu obecných soudů stěžovatel spatřuje dotčení svého práva domáhat se ochrany svých práv u soudu. Za zjištění skutečností v žalobě popsaných (stěžovatel přistoupil ke smlouvě o sdružení, z níž však evidentně profitovaly jiné osoby a měl tedy právo domáhat se, aby mu byly vráceny jím marně vynaložené prostředky, z nichž profitovali jiní účastníci sdružení) soudy neposkytly ochranu jeho právům a zabývaly se více promlčením jeho práv než tím, zda zde byla možnost úmyslného jednání ze strany žalované za účelem stěžovatele poškodit.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení, jakož i vedlejšího účastníka. Městský soud v Praze odmítl tvrzení, že by v řízení došlo k porušení práva stěžovatele domáhat se ochrany svých práv u soudu, najmě když stěžovatel nespatřuje porušení svých práv v postupu soudu, ale v jeho rozhodnutí, a to jen z toho důvodu, že vyznělo v jeho neprospěch. Navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Rovněž Nejvyšší soud ČR popřel, že by jeho postupem byl stěžovatel dotčen na svých ústavně zaručených právech. Namítá-li stěžovatel, že se dovolací soud nezabýval otázkou, zda se v daném případě nemohlo jednat o úmyslné bezdůvodné obohacení k tíži stěžovatele, lze odkázat na obsahové vymezen dovolacích důvodů v podaném dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), včetně souhlasu stěžovatele se závěry soudu prvního stupně. Nejvyšší soud ČR zdůraznil, že řešení takové otázky nebylo dovoláním nastoleno, proto ani dovolací soud v důvodech napadeného rozhodnutí v tomto směru ničeho neuvedl. Uvedenou výhradu navíc shledává účelovou a nedůvodnou; vzhledem k okolnostem dané věci a důvodu vzniku bezdůvodného obohacení pak rozhodně nepatřičnou. Proto navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastník vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud i soud dovolací se dostatečně zabývaly ochranou práv stěžovatele a svým postupem stěžovatele nikterak nepoškodily. S vysloveným právním názorem odvolacího soudu, jakož i soudu dovolacího, se ztotožňuje a ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Navrhl zároveň, aby mu Ústavní soud vůči stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem ve výši 7.556,50 Kč.
Vyjádření Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a vedlejšího účastníka řízení bylo zasláno právnímu zástupci stěžovatele k eventuální replice, na tato vyjádření z jeho strany již reagováno nebylo.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatele přezkoumal.
Především je třeba konstatovat, že podaná stížnost zcela postrádá ústavněprávní rovinu. Z obsahu stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání stížností napadených rozhodnutí, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Ústavní stížnost, spočívající v polemice
s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu jako
v dovolání, staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy ČR zjevně nepřísluší.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi vedené řízení, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod.
Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal, že by byla napadená rozhodnutí založena na právním názoru, který není ústavně konformní, a to ani vzhledem k tvrzenému porušení čl. 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele, jestliže rozhodnutí soudu neodpovídalo jeho názorům, spočívá-li podstata ústavní stížnosti toliko v polemice s právními závěry obecných soudů.
Dle názoru Ústavního soudu tak postupovaly obecné soudy ústavně konformním způsobem a svým postupem nikterak nezasáhly do základních práv stěžovatele; z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 22 C 92/2003 vyplývá, že provedly dokazování, které plně odpovídalo požadavkům práva na spravedlivý proces, přičemž dostály všem právům účastníků řízení, a v rámci nezávislého soudního rozhodování
na zjištěný skutkový stav zcela konformním způsobem aplikovaly příslušná ustanovení platného práva. Na odůvodnění obou stížností napadených rozhodnutí v tomto ohledu postačí proto pouze odkázat.
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud nevyhověl návrhu vedlejšího účastníka na náhradu nákladů řízení. Z hlediska konstantní judikatury Ústavního soudu dle ust. §62 odst. 3 zákona
o Ústavním soudu je pravidlem úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky nebo vedlejšími účastníky. Náhradu nákladů ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu pak lze uložit pouze v odůvodněných případech, např. jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základních práv vyvolal
(viz. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 53/97, publikovaný ve Sbírce nálezů
a usnesení, sv. 13, n. č. 26, C. H. Beck, Praha 1999, str. 196). Ústavní soud neshledal, že by v daném případě byly dány podmínky pro uplatnění tohoto, jinak výjimečného postupu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 8. srpna 2006
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu