ECLI:CZ:US:2006:1.US.198.06
sp. zn. I. ÚS 198/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2006 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Lenkou Maryškovou, advokátkou se sídlem Lindnerova 2, Praha 8, proti usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 10. 2. 2006, sp. zn. ZT 1077/2005, a proti usnesení orgánu Policie ČR, OŘ Praha III, Služba kriminální policie a vyšetřování, ze dne 7. 12. 2005, ČTS: ORIII-8134/SKPV-OHK3-2005-39, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, neboť se domníval, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základního práva garantovaného čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše citovaným usnesením policejního orgánu bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání a současně sděleno i obvinění pro skutek, v němž je spatřován trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, 3 tr. zák.
Proti citovanému usnesení policejního orgánu si stěžovatel podal stížnost, kterou státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 výše citovaným usnesením zamítl jako nedůvodnou dle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítal, že napadené usnesení policejního orgánu postrádá uvedení subjektivní stránky trestného činu a ani v tomto směru nejsou v napadeném usnesení uvedeny žádné skutkové okolnosti. Stěžovatel byl toho názoru, že v napadeném usnesení chybí podstatná náležitost, pročež je nelze považovat za zákonné sdělení obvinění podle ustanovení §160 odst. 1 tr. ř., a v čemž současně spatřoval zásah do jeho základního práva chráněného čl. 8 odst. 2 Listiny. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem obě napadená usnesení zrušil.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Mezi základní atributy ústavní stížnosti náleží mimo jiné také požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanoveních §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře vychází z názoru, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje.
Ústavní soud v dané věci připomíná, že z existující judikatury zřetelně vyplývala jeho zdrženlivost při zasahování do průběhu trestního řízení v jeho počátcích (v předsoudním stadiu), pokud v této fázi nedojde ke skutečnému zásahu do základních práv a svobod, který by nebylo možné odčinit jinak (např. vzetí do vazby, zatčení nebo zadržení dle §75 tr. ř.). Ústavní soud vždy vycházel z předpokladu, že jeho zásah do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení je jinak považován za nepřípustný.
Takový postup Ústavního soudu byl korigován nálezem ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 30, nález č. 105, str. 471, v němž připustil přezkum usnesení státního zástupce týkajícího se stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Ani v tomto případě se Ústavní soud neodchýlil od dosavadní judikatury, pokud jde o materiální hodnocení důvodnosti (opodstatněnosti) zahájení trestního stíhání, které ústavněprávnímu přezkumu nepodrobil. V citovaném nálezu vyslovil Ústavní soud výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou lze uplatnit pouze tehdy, pokud usnesení státního zástupce je založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup totiž svědčí o denegationis iustitiae a o libovůli v rozhodování, což jsou natolik flagrantní zásahy do práva na soudní a jinou právní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, které odůvodňují, aby Ústavní soud netrval na uplatnění zásady subsidiarity.
Ústavní soud se tedy ani po tomto nálezu necítí nadále být povolán k přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody zahájení trestního stíhání (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 554/03, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 32, usnesení č. 4, str. 467).
Jak již ostatně Ústavní soud v minulosti konstatoval, trestní řízení představuje kontinuální proces zjišťování, poznávání a hodnocení skutečností, na nichž je posléze vystavěno meritorní rozhodnutí. Přípravné řízení, jakožto první fáze trestního řízení, má ve vztahu k řízení před soudem předběžný charakter. Jeho úkolem je zjistit, zda podezření z trestné činnosti proti určité osobě je do té míry odůvodněno, aby byla podána obžaloba či zda je tu důvod pro jiné rozhodnutí (jiný postup).
Skutečnosti uváděné stěžovatelem v projednávané ústavní stížnosti, o které opírá základní argumenty svědčící o nezákonnosti trestního stíhání, budou tedy nadále předmětem zkoumání orgánů činných v trestním řízení a bylo by předčasné, pokud by je v této fázi hodnotil Ústavní soud.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo soudci zpravodaji než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2006
Eliška Wagnerová, v.r.
soudce zpravodaj