ECLI:CZ:US:2006:1.US.200.06
sp. zn. I. ÚS 200/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 21. června 2006 v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Jiřího Nykodýma a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti M. D., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem Dlouhá 31/63, Teplice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2005, č. j. 2 Afs 16/2003 - 63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě stanovené §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující ostatní formální náležitosti podání dle zákona o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku, neboť má za to, že citovaným rozsudkem bylo zasaženo do jeho základních práv garantovaných čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše citovaným rozsudkem zamítl Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2003, č. j. 15 Ca 168/01 - 39, kterým byly zamítnuty žaloby stěžovatele proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2001, č. j. 3941/110/00, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru č. 990001246 Finančního úřadu v Teplicích ze dne 22. 11. 1999, č. j. 120231/99/210911/5010, o dodatečném stanovení daně z příjmů fyzických osob za rok 1995 ve výši 399.966 Kč, ze dne 9. 3. 2001, č. j. 3941-1/110/00, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru č. 990001247 Finančního úřadu v Teplicích ze dne 22. 11. 1999, č. j. 120247/99/210911/5010, o dodatečném stanovení daně z příjmů fyzických osob za rok 1996 ve výši 513.720 Kč, ze dne 9. 3. 2001, č. j. 3941-2/110/00, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru č. 990001237 Finančního úřadu v Teplicích ze dne 22. 11. 1999, č. j. 119619/99/210911/5010, o dodatečném stanovení daně z příjmů fyzických osob za rok 1997 ve výši 724.760 Kč a ze dne 9. 3. 2001, č. j. 3941-3/110/00, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru č. 990001238 Finančního úřadu v Teplicích ze dne 22. 11. 1999, č. j. 119629/99/210911/5010, o dodatečném stanovení daně z příjmů fyzických osob za rok 1998 ve výši 533.436 Kč.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti nesouhlasil s posouzením jeho námitek kasačním soudem. Stěžovatel argumentoval, že odvolací orgán - Finanční ředitelství v Ústí nad Labem - nezkoumal řádně dodržení zákonných podmínek pro tu část řízení, která předcházela použití způsobu stanovení daně podle pomůcek. Dále pak stěžovatel namítal, že správce daně mu jednak nesdělil pochybnosti o správnosti, pravdivosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání, jednak mu výzvou omezil nepřípustně dobu pro odpověď na výzvu, a dále mu pak nedovolil nahlédnout do pomůcek. Stěžovatel tvrdil, že správce daně mu určil daňovou povinnost podle pomůcek v řádu statisíců a pomůcky, na základě kterých k tomu dospěl, mu však bezdůvodně odmítl ukázat. Stěžovatel namítal, že správce daně nepostupoval tak, jak mu ukládá §46 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Nesprávnost postupu kasačního soudu pak stěžovatel spatřoval v tom, že kasační soud, stejně jako soud I. stupně, nezkoumal, zda při stanovení daně podle pomůcek postupoval správce daně podle §46 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, resp. že jeho další námitky odmítl jako nepřípustné. Stěžovatel se domníval, že výše popsaná pochybení měla za následek porušení jeho základních práv garantovaných čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a proto navrhoval, aby Ústavní soud v záhlaví citovaný rozsudek svým nálezem zrušil.
Ústavní soud po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, které se kryjí zcela s námitkami uplatněnými již v kasační stížnosti, a po posouzení obsahu předloženého spisového materiálu Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, jakož i spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem vedeného pod sp. zn. 15 Ca 168/01, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel založil svou ústavní stížnost především na tvrzení, že správce daně postupoval v rozporu se zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZoSDP"), když mu dodatečně stanovil daň z příjmů podle pomůcek, přičemž mu také odmítl zpřístupnit tu část spisu, v níž je použití pomůcek zdokumentováno.
Ústavní soud k tomu uvádí, že kritérium přechodu od dokazování ke stanovení daňové povinnosti podle pomůcek je spojeno se skutečností, že daňový subjekt není s to unést důkazní břemeno, tj. není schopen na podporu svých tvrzení obsažených v daňovém přiznání předložit relevantní důkazy. Tato podmínka je podle Ústavního soudu dostatečně určitá k tomu, aby byl daňový subjekt a priori schopen předvídat, zda je schopen na podporu svých tvrzení předložit relevantní důkazy.
Ústavní soud po seznámení se s konkrétními skutkovými okolnostmi případu shledal, že postup správce daně byl zcela v souladu se zákonem o správě daní a poplatků. Jak Ústavní soud zjistil, správce daně daňovou kontrolou prověřoval ztrátu, kterou stěžovatel vyčíslil ve svém daňovém přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 1995 a 1996 a dále prověřoval daň z příjmů fyzických osob za rok 1997 a 1998, kterou stěžovatel ve svém daňovém přiznání vyčíslil ve výši 0 Kč. Pokud jde o rok 1995 a 1996, stěžovatel k výzvě správce daně nepředložil účetnictví ani jiný důkazní prostředek, čímž nesplnil svoji zákonnou povinnost a znemožnil správci daně provedení daňové kontroly a stanovení daňové povinnosti dokazováním. Stejně tak stěžovatel k výzvě správce daně nepředložil jakýkoliv důkaz o původech příjmů, které mu byly vyplaceny určitými subjekty, s jejichž totožností byl stěžovatel seznámen, za zdaňovací období roku 1997 a 1998.
Jak již bylo výše uvedeno, podle §31 odst. 5 ZoSDP se přechod na stanovení daně podle pomůcek váže na situaci, kdy daňový subjekt nesplní při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností. Přechod na pomůcky tedy není vázán na neplnění jakékoliv povinnosti, ale jen zákonné povinnosti týkající se dokazování. Stěžovatel v daňovém řízení ani v řízení před obecnými soudy neprokázal a nepředložil nic, co by vyvracelo závěr správce daně, že stěžovatel nesplnil svoji zákonnou povinnost dle zákona o správě daní a poplatků. Nejvyšší správní soud, stejně jako předchozí orgány veřejné moci, proto nepochybily, pokud shledaly použití pomůcek jako oprávněný postup správce daně.
Rovněž pak nelze kasačnímu soudu vytknout, pokud se věcně nezabýval námitkou stěžovatele stran porušení §46 odst. 3 ZoSDP, totiž, že správce daně nepřihlédl ke zjištěným okolnostem, z nichž plynou pro daňový subjekt výhody. Ústavní soud se již ve své judikatuře vyjádřil, že v přezkumném řízení, v němž se posuzuje pouze splnění podmínek pro stanovení daně podle pomůcek, je třeba se zabývat i naplněním §46 odst. 3 ZoSDP (srov. např. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 273/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 28, č. 131, str. 125). Jinak řečeno, přezkumné orgány včetně správních soudů jsou povinny zkoumat, jak se správce daně s uplatněním výhod plynoucích pro daňový subjekt vypořádal, ovšem nikoli z úřední povinnosti, ale na základě kvalifikované námitky daňového subjektu. Z odůvodnění napadeného rozsudku kasačního soudu, jakož i spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem vedeného pod sp. zn. 15 Ca 168/01, vyplývá, že stěžovatel tuto námitku v předchozím řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem neuplatnil a učinil tak teprve v kasační stížnosti. Podle ust. §75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumává správní soud napadené rozhodnutí správního orgánu pouze v mezích žalobních bodů. Pokud proto stěžovatel tuto námitku neuplatnil v řízení před soudem prvního stupně a učinil tak až v kasační stížnosti jako mimořádném opravném prostředku, jednalo se o tvrzení nové, s nímž se nižší soud neměl příležitost vypořádat. Jinými slovy, stěžovatel, jde-li o tuto námitku, vlastně nevyčerpal předchozí procesní prostředky a Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo než tento kasační důvod posoudit jako nepřípustný (§104 odst. 4 s. ř. s.). Nejedná se tedy ze strany Nejvyššího správního soudu o svévolné či libovolné odmítnutí zabývat se námitkou stěžovatele, nýbrž o situaci, kdy stěžovatel neuplatnil tuto námitku v předchozím řízení a jako novou skutečnost ji předložil až v řízení před Nejvyšším správním soudem. K tomu lze dodat, že podobný závěr by vůči takové námitce stěžovatele přijal rovněž Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, pokud by ji neuplatnil v předchozích řízeních.
Ústavní soud proto s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena ústavně zaručená základní práva, jak stěžovatel tvrdil v ústavní stížnosti.
S ohledem na to Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2006
Ivana Janů
předsedkyně senátu