ECLI:CZ:US:2006:1.US.224.06
sp. zn. I. ÚS 224/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti E. S., zastoupené JUDr. Josefem Machem, advokátem v Praze, Budečská 974/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.1.2006, sp.zn. 6 Tdo 1610/2005, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3.5.2005, sp.zn. 61 To 149/2005, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20.1.2005, sp.zn. 39 T 111/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji o následující důvody:
Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 byla stěžovatelka uznána vinnou spácháním trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru podle §249a odst. 2 tr. zákona, jehož se dopustila tím, že dne 15.11.2003 uzavřela přívod vody do bytu č. 8 oprávněného nájemce Ing. P. R., v Praze 7, čímž znemožnila dočasné řádné užívání tohoto bytu; dodávka vody byla obnovena až dne 5.12.2003. Pro toto jednání byla odsouzena k peněžitému trestu ve výměře 30.000,- Kč s tím, že pro případ nevykonání tohoto trestu v soudem stanovené lhůtě jí byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 týdnů.
Odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze napadeným usnesením zamítl. V řízení před soudem I. stupně neshledal žádné procesní vady a obhajobu stěžovatelky považovat za účelovou. K odvolacím námitkám stěžovatelky městký soud uvedl, že soud I. stupně podrobně ve svém rozsudku rozvedl, které důkazy byly provedeny, které považuje za věrohodné a z jakých důkazů při svých závěrech o vině stěžovatelky vycházel. Označil za nepravdivé tvrzení stěžovatelky, že soud vycházel v podstatě jen z výpovědi svědkyně JUDr. A.
Stěžovatelka napadla usnesení městského soudu dovoláním, jež Nejvyšší soud odmítl, neboť stěžovatelka prý v prvé části dovolání napadala správnost skutkových zjištění soudu II. stupně, který vycházel bez výhrad ze zjištění soudu I. stupně. Nenapadala nesprávné právní posouzení skutku a proto Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným. Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda stěžovatelka naplnila svým jednáním znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zákona. Stěžovatelka totiž v dovolání mimo jiné namítala, že poškozený užíval předmětný byt na základě neplatné nájemní smlouvy, a že tudíž nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu. Podle Nejvyššího soudu však ust. §249a odst. 2 tr. zákona neváže trestní odpovědnost na existenci nájmu, ale chrání užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou. Oprávněnost poškozeného užívat předmětný byt nebyla v řízení zpochybněna. Právní argumentace obsažená v dovolání prý nebyla relevantní a nebyl tedy důvod pro zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí.
Podle stěžovatelky výše uvedeným postupem všech soudů došlo k porušení jejího základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť soudy nesprávně aplikovaly zásadu volného hodnocení důkazů. Soudy I. a II. stupně vycházely jen z výpovědi svědkyně JUDr. A., kterou posoudily jako důvěryhodnou. Skutek, pro nějž stěžovatelka byla uznána vinnou, prý nebyl jinými důkazy prokázán. Ve výpovědi poškozeného R. jsou rozpory, se kterými se soudy nevypořádaly. Soudy se rovněž nevypořádaly s výpovědí svědka K., ze které vyplynulo, že v době, kdy byl přívod vody (který se nacházel v jeho bytě) uzavřen, byl mimo Prahu a nebylo tedy možné, aby stěžovatelka zastavila přívod vody.
Pokud jde o poškozeného Ing. P. R., smlouva, na jejímž základě předmětný byt užíval, je podle stěžovatelky neplatná, neboť k jejímu uzavření nedali souhlas ostatní spoluvlastníci domu. Předmětný byt v době uzavření smlouvy fakticky neexistoval, teprve měl být z nebytových prostor vystavěn. Rovněž nájemné nebylo řádným způsobem sjednáno. Proto nemohlo poškozenému vzniknout nájemní právo k předmětnému bytu. Z toho plyne, že poškozený užíval byt neoprávněně. Ust. §249a odst. 2 tr. zákona chrání práva osoby oprávněné užívat dům, byt či nebytový prostor. Jestliže oprávnění k užívání bytu neexistovalo, nemohla být naplněna ani objektivní stránka zažalovaného trestného činu.
Stěžovatelka proto uzavřela, že napadenými rozhodnutími všech soudů byla zasažena její základní práva podle čl. 8 odst. 2 věta prvá, čl. 39 a čl. 40 Listiny a navrhla jejich zrušení.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 39 T 111/2004, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 7. Zjistil - jak již stěžovatelka uvedla - že Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 20.1.2005, čj. 39 T 111/2004-98, uznal stěžovatelku vinnou, že dne 15.11.2003 v blíže nezjištěné odpolední době uzavřela přívod vody do bytu č. 8 oprávněného nájemce ing. P. R. v Praze 7, čímž mu znemožnila dočasné užívání jeho bytu; dodávka vody byla obnovena až dne 5.12.2003 v dopoledních hodinách K. H. Stěžovatelka tedy oprávněné osobě v užívání bytu neoprávněně bránila, čímž spáchala trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zákona a byla odsouzena k peněžitému trestu ve výměře 30.000,- Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl tento trest vykonán, k náhradnímu trestu odnětí svobody na dobu 3 týdnů.
Obvodní soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že se obžalovaná sice k předmětnému skutku nedoznala, leč soud shledal z výpovědi svědkyně JUDr. A., že jedině obžalovaná je osobou, která mohla uzavřít přívod vody do předmětného bytu. V její něprospěch svědčí i výpovědi dalších svědků [H., K., S. (manžela obžalované), V., M. a Ing. P. R.]. Toto jednání soud kvalifikoval v souladu s podanou obžalobou jako trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru, neboť shledal, že byl porušen zájem na nerušeném užívání bytu oprávněnou osobou ing. P. R., který měl k bytu uzavřenou "dohodu o nájmu o užívání" předmětného bytu, kde si "odbydloval" nájem, poněvadž byt zřídil vlastní rekonstrukcí. Cílem jednání obžalované bylo, aby se nájemce ing. P. R. se svým synem z bytu odstěhovali, což stěžovatelka v hlavním líčení nepopírala.
Odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze usnesením ze dne 3.5.2005, čj. 61 To 149/2005-115, zamítl. Uvedl, že v řízení, které předcházelo napadenému rozsudku, nezjistil žádné podstatné vady, a že obvodní soud dodržel všechna procesní ustanovení, včetně těch, která zabezpečují práva obžalované na obhajobu a na potřebné objasnění věci. V hlavním líčení byly provedeny všechny potřebné důkazy a obvodní soud při jejich hodnocení postupoval podle příslušných ustanovení trestního řádu. Skutková zjištění obvodního soudu jsou správná a úplná a v souladu s provednými důkazy. I když obžalovaná popřela, že by se předmětného jednání dopustila, obvodní soud nepochybil, jestliže její obhajobu vyhodnotil jako účelovou. Soud oprávněně vycházel z výpovědi svědkyně JUDr. A., která podrobně popsala telefonický hovor s obžalovanou, týkající se bytu R., ve kterém netekla voda, v němž jí obžalovaná sdělila, že ona je tou osobou, která otočila kohoutkem vody a "protože není vlastníkem domu, je zvědavá, co si s takovou informací svědkyně počne". Tato výpověď koresponduje s výpověďmi dalších svědků a okolnostmi případu, takže není tedy pravdivé tvrzení obžalované, že to byla jen výpověď svědkyně JUDr. A., ze které soud vycházel. Z výpovědi svědka K. vyplývá, že to mohl být jedině někdo z rodiny S., kdo přívod vody zastavil, neboť měli klíč od jejich bytu, kde se uzávěr vody nacházel. Z výpovědi svědkyně V. plyne, že manžel obžalované byl v té době na horách, takže to nemohl být nikdo jiný než obžalovaná, kdo přívod vody uzavřel. Je zcela nepodstatné, že ve výpovědích svědků jsou jisté nesrovnalosti ohledně přítomnosti jednotlivých osob v době zprovoznění přívodu vody do bytu R., neboť nejde o takové rozpory, které by činily výpovědi svědků zcela nevěrohodné.
Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním z důvodu uvedeném v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 12.1.2006, čj. 6 Tdo 1610/2005-144, odmítl jako zjevně neopodstatněný [§265i odst. 1, písm. e) trestního řádu]. Uvedl, že uvedený dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. V posuzované věci však námitky v podstatné části směřují do oblasti skutkových zjištění. Soudům dovolatelka vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu věci. Dovolatelka také namítla, že podmínkou trestní odpovědnosti podle §249a odst. 2 tr. zákona je existence objektu trestného činu - nájemního práva svědčícího poškozeným, a namítla, že touto otázkou se odvolací soud nezabýval. Podle skutkových zjištění, která učinil soud I. stupně, byl ing. P. R. oprávněným nájemcem bytu č. 8. Měl k bytu uzavřenou dohodu o nájmu o užívání předmětného bytu, kde si "odbydloval" nájem, když byt zařídil vlastní rekonstrukcí. Městský soud v pozici odvolacího soudu skutková zjištění a právní závěry soudu I. stupně potvrdil, přičemž se zřetelem k obsahu odvolacích námitek důvodně nepovažoval za potřebné se k otázce objektu trestného činu blíže vyjadřovat. Dovolací soud doplnil, že sama obviněná v rámci své výpovědi při hlavním líčení u soudu I. stupně několikrát uvedla, že poškozený P. R. je oprávněn byt užívat, což nezpochybnila ani její obhájkyně. Je tedy zřejmé, že i stěžovatelka existenci objektu trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zákona potvrdila.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svých základních práv, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že svým podáním směřuje především proti hodnocení důkazů obecnými soudy a proti právním závěrům týkajícím se právního vztahu poškozeného ing. P. R. k předmětnému bytu. K této námitce Ústavní soud poukazuje na obsah spisu, který je uveden v části II. tohoto rozhodnutí. Z jeho rekapitulace vyplývá, že zejména soud I. stupně provedl všechny potřebné důkazy a zhodnotil je v souladu s ust. §2 odst. 6 tr. řádu, tedy všechny v souhrnu i každý jednotlivě. Při skutkových závěrech vycházel nejen z uváděné výpovědi JUDr. A., ale i z ostatních důkazů, zejména z výslechu svědka K. (č.l. 78) a svědkyně V. (č.l. 92), které ve svém souhrnu vedly k jeho závěru o vině stěžovatelky. Pokud jde o svědka Kopřivu, obecné soudy se jeho výpovědí zabývaly a poukázaly na to, že v době jeho nepřítomnosti měla do bytu Ing. R. přístup stěžovatelka, jejíž rodina měla od tohoto bytu klíče. Rozsudek obvodního soudu vyznívá jako logický a přesvědčivý, soud uvádí, jak provedené důkazy hodnotil a je tedy i ústavněprávně plně přijatelný.
Totéž platí i o napadeném rozsudku Městského soudu v Praze, který jako soud odvolací postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, neboť náležitě přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku i správnost postupu řízení, které mu předcházelo. Vypořádal se se všemi námitkami uvedenými v odvolání.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, ani v jeho rozhodnutí Ústavní soud neshledal rozpor s ústavním pořádkem. Stěžovatelka uplatnila dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tento důvod je dán, jak správně dovodil Nejvyšší soud, v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ústavní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích zaujal stanovisko, že uvedený dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale toliko proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz např. usnesení sp.zn. II. ÚS 279/03, usnesení sp.zn. IV. ÚS 449/03, www.judikatura.cz). Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a zjišťuje, zda je právní posouzení skutku v souladu se skutkovou podstatou trestného činu. Uplatněné dovolací námitky směřovaly přitom především proti skutkovým zjištěním, neboť stěžovatelka v podstatě namítala to, že předmětný skutek nespáchala. Jestliže tedy Nejvyšší soud dovolání v tomto bodu odmítl, postupoval způsobem ústavně konformním.
Pokud jde o druhou námitku stěžovatelky, týkající se neexistence objektu trestného činu, ani tu neshledal Ústavní soud v úvahách a závěrech Nejvyššího soudu protiústavnost. Nejvyšší soud se přiklonil k závěru obecných soudů, podle kterých objektem trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zákona je zájem na ochraně nerušeného užívání domu, bytu nebo nebytových prostor a k tomu, že objekt uvedeného trestného činu byl v posuzované věci dán. Obecné soudy - v souladu s obsahem spisu - dovodily, že ing. R. měl uzavřenou dohodu o nájmu bytu, což v podstatě potvrdila i stěžovatelka. Její námitky vznesené v ústavní stížnosti jsou výslovně formalistické a na správnosti a ústavněprávní konformitě napadených rozsudků nemohou nic změnit.
V předmětné věci tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces a mezi jejich skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury. Proto Ústavní soud uzavřel, že napadenými rozhodnutími k porušení stěžovatelčiných základních práv daných ústavním pořádkem zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2006
František Duchoň
předseda senátu