ECLI:CZ:US:2006:1.US.239.06.1
sp. zn. I. ÚS 239/06
Usnesení
Ústavní soud v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Pavla Rychetského, ve věci stěžovatele R. N., zastoupeného JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem Urbánkova 3360, Praha 4, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. února 2006 č.j. 11 To 18/2006-490 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. srpna 2005 č.j. 14 T 329/2003-459, rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, přičemž namítá, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a svobody, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále práva vyplývající z čl. 2 odst. 2, čl. 4 a čl. 8 odst. 1, 2 Listiny a právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní stížností brojí stěžovatel toliko proti výroku o vině trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. Zásadní uplatněnou námitkou je nesouhlas stěžovatele se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, a to především výpovědi poškozené. Stěžovatel podstatné části této výpovědi i obsahu trestního oznámení podaného poškozenou (stěžovatelem mylně považovaného za protokol o podání vysvětlení) doslovně cituje, podrobně je rozebírá a upozorňuje na rozpory týkající se popisu místa a způsobu spáchání trestného činu znásilnění. Nabízí vlastní hodnocení výpovědi poškozené a namítá, že soudy pochybily, pokud své závěry opřely pouze o tuto nevěrohodnou a opakovaně měněnou výpověď, přičemž se dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou, že mezi ním a poškozenou došlo pouze k dobrovolnému pohlavnímu styku. Porušení ústavních kautel spatřuje stěžovatel dále v tom, že odůvodnění odsuzujícího rozsudku nesplňuje zákonné náležitosti.
V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby napadená rozhodnutí obecných soudů byla Ústavním soudem zrušena.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení. Okresní soud Praha-západ v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého posledního odsuzujícího rozsudku a na usnesení soudu odvolacího. Krajský soud v Praze uvedl, že ústavní stížnost stěžovatele nepokládá za důvodnou, neboť k porušení jeho ústavně zaručených práv nedošlo. Konstatoval, že jako soud odvolací z podnětu odvolání stěžovatele opakovaně rušil odsuzující rozsudky soudu prvního stupně a vedl tento soud k tomu, aby ve svém rozhodnutí vycházel jen z řádně provedených
a v souladu se zákonnými zásadami zhodnocených důkazů, kterýmžto požadavkům napadený rozsudek ze dne 25. 8. 2005 plně vyhovuje. Oba účastníci vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
K prověření námitek stěžovatele si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 14 T 329/2003, ze kterého zjistil následující:
Stěžovatel byl opakovaně rozsudky Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 14 T 329/2003 ze dne 19. 1. 2004, 24. 9. 2004 a 9. 2. 2005 uznán (mimo jiné) vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. Všechny citované rozsudky byly k odvolání těžovatele - pokud se jedná o výrok o vině trestným činem znásilnění a výrok o trestu - zrušeny a věc opakovaně vrácena nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí (usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2004 sp. zn. 11 To 143/2004, ze dne 25. 11. 2004 sp. zn. 11 To 420/2004 a ze dne 30. 6. 2005 sp. zn. 11 To 232/2005).
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 8. 2005 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině a za tento trestný čin a trestné činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem téhož soudu ze dne 24. 9. 2004 (ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. 11 To 420/2004) mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a trest vyhoštění z České republiky na dobu neurčitou.
Stěžovatel ústavní stížností brojí téměř výlučně proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a proti skutkovému zjištění těmito soudy z provedených důkazů vyvozenému, přičemž jádrem námitek navrhovatele jsou jeho výhrady vůči pravdivosti a věrohodnosti výpovědi poškozené.
Ústavní soud proto především konstatuje, že pokud jde o otázku hodnocení důkazů, je v tomto případě nucen potvrdit stanovisko opakovaně vyjádřené v ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy) není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem a rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy, což je v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny).
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by na úkor stěžovatele soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat úvahy soudu, jimiž se řídil při hodnocení povedených důkazů a činit odlišné skutkové závěry. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou vyvozená skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95). Na druhé straně je však Ústavní soud nejen oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Bylo proto nutné zhodnotit, zda v dané věci jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů spočívající v přezkumu skutkových zjištění a přehodnocení provedeného dokazování.
V této souvislosti Ústavní soud především zdůrazňuje, že veškeré námitky odůvodňující ústavní stížnost uplatnil stěžovatel již v průběhu trestního řízení, v rámci své obhajoby a zejména v opravných prostředcích, argumentace ústavní stížnosti je totožná s námitkami, které stěžovatel rozvedl opakovaně v odvoláních.
Odvolací soud v posuzované věci celkem třikráte zrušil rozsudek nalézacího soudu, a to pro nedostatečné odůvodnění skutkových závěrů vyvozených tímto soudem, dále vytkl chybějící popis konkrétní formy násilí či pohrůžky bezprostředního násilí ze strany stěžovatele, uložil provést opakovaný výslech poškozené a důsledně zhodnotit důkazy způsobem uloženým ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž zdůraznil i to, že při hodnocení důkazů nelze vycházet z trestního oznámení poškozené, které není důkazem použitelným v řízení před soudem. Soud prvního stupně dle pokynu odvolacího soudu dokazování doplnil a v posledním odsuzujícím rozsudku vyhodnotil všechny provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu. Věnoval pozornost určitým rozdílům ve výpovědích poškozené a s těmito se vypořádal, přičemž se zabýval i věrohodností poškozené, rozvedl, jakými úvahami se řídil při posuzování její výpovědi a o které části této výpovědi - v návaznosti na další ve věci provedené důkazy - svá skutková zjištění opřel. Odstranil nejasnosti týkající se zejména způsobu, jakým došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění, specifikoval průběh skutkového děje a uvedl, na základě jakých skutečností neuvěřil výpovědi stěžovatele. Odvolací soud se v usnesení napadeném ústavní stížností vypořádal se všemi námitkami uplatněnými stěžovatelem v odvolání. Konstatoval, že provedené důkazy jsou zcela postačující pro spolehlivé rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v odvolání opětovně namítal nevěrohodnost poškozené, soud druhého stupně, ač se ztotožnil se závěry soudu nalézacího, se podrobně zabýval posouzením věrohodnosti poškozené a vysvětlením některých nesrovnalostí v jejích výpovědích, a to se závěrem, že o pravdivosti její výpovědi nejsou pochybnosti. Stěžovatel v odvolání namítal rovněž absenci pohrůžky bezprostředního násilí ve zjištěném skutku, odvolací soud proto věnoval patřičnou pozornost i naplnění tohoto znaku skutkové podstaty trestného činu podle §241 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti v podstatě konstatoval, že znaky skutkové podstaty citovaného trestného činu stěžovatel naplnil již tím, že poškozenou pohrůžkou pálením cigaretou donutil k jiné (orální) formě sexuálního styku, takže skutečnost, že formulace výhrůžky v popisu dalšího jednání stěžovatele pohrůžku bezprostředního násilí neobsahuje, je pro kvalifikaci jeho jednání nerozhodná. Se všemi konkrétními námitkami týkajícími se hodnocení důkazů opakovanými v ústavní stížnosti se odvolací soud vyčerpávajícím způsobem vypořádal a Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné se jimi zabývat a na odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Praze odkazuje.
Ústavní soud v této souvislosti poukazuje i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov.- Barbera, Messequé a Tabardo, 1988). Rovněž z principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů.
Ústavní soud konstatuje, že soudy obou stupňů dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů upínající se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování. Neztotožňuje se ani s námitkou stěžovatele, že odůvodnění posledního odsuzujícího rozsudku je nedostatečné. Ze shora rozvedeného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že tato odůvodnění jsou v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř.
Věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém nebylo shledáno porušení zásad trestního řízení, které by dosahovalo intenzity zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Obecné soudy věnovaly předmětné věci náležitou pozornost a umožnily stěžovateli uplatnit všechna jeho základní procesní práva při jednání před soudem. Podrobný rozbor a hodnocení rozporů v důkazech je obsažen v odůvodnění celkem čtyř rozsudků a tří zrušovacích usnesení odvolacího soudu. Pokud se proto nyní stěžovatel domáhá jiného hodnocení důkazů provedených v řízení před soudem, aniž bylo prokázáno porušení jeho základních ústavních práv, Ústavní soud z hlediska výše uvedeného vymezení svých kompetencí a poslání neshledal důvod zpochybňovat skutkové a právní závěry, k nimž obecné soudy v tomto řízení dospěly. Nezjistil žádné takové vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu do právního stavu, který byl zjednán pravomocným rozhodnutím obecného soudu. Ústavní soud nadále zastává názor vyjádřený v ustálené judikatuře, že jen tehdy, jsou-li závěry obecného soudu v extrémním rozporu s tím, co z provedeného dokazování vyplývá, nemůže nechat tuto skutečnost bez povšimnutí, což však v dané věci zjištěno nebylo.
Ústavní soud uzavírá, že právo stěžovatele na spravedlivý proces v projednávané věci zasaženo nebylo, jeho trestní stíhání bylo vedeno z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Stejně tak nebylo porušeno právo stěžovatele na to, aby jeho trestní věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, který také rozhodl o oprávněnosti trestního obvinění proti němu vznesenému. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatele garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nebylo zjištěno ani porušení dalších ústavně zaručených práv namítané stěžovatelem, ani zásah do jiných práv či svobod garantovaných Ústavou, Listinou a Úmluvou.
Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 2. října 2006
František Duchoň v. r.
předseda senátu