ECLI:CZ:US:2006:1.US.251.06
sp. zn. I. ÚS 251/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Města Strakonice, se sídlem ve Strakonicích, Velké náměstí 2, zastoupeného JUDr. Josefem Šťastným, advokátem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR č.j. 21 Cdo 1190/2005-341 ze dne 9. 2. 2006 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 5 Co 2401/2004-308 ze dne 19. 11. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR č.j. 21 Cdo 1190/2005-341 ze dne 9. 2. 2006, jímž bylo zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 5 Co 2401/2004-308 ze dne 19. 11. 2004, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích č.j. 7 C 295/2003-272 ze dne 19. 7. 2004 tak, že bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru, které "dal" žalobkyni Ing. H. R. dne 21. 10. 2003, je neplatné. Označeným rozsudkem soudu I. stupně byla žaloba o určení neplatnosti uvedeného právního úkonu zamítnuta. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že odvolací soud, ač zcela změnil rozhodnutí soudu I. stupně, neprojednával věc v jeho přítomnosti a nedal mu tak možnost vyjádřit se k prováděným důkazům a argumentovat ve prospěch legálnosti svého postupu. Dále namítal, že odvolací soud i dovolací soud rozhodly na základě subjektivního výkladu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce a tím porušení pracovní kázně ze strany žalobkyně v podstatě zhojily. Proti přesvědčení stěžovatele i soudu I. stupně uvedené soudy dospěly k závěru, že žalobkyně neporušila pracovní kázeň v takové intenzitě, kterou předvídá ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí dovolacího soudu a odvolacího soudu zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 7 C 295/2003 vedený u Okresního soudu ve Strakonicích. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž byla podána žaloba o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které z důvodu §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce dal své zaměstnankyni Ing. H. R.. Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem č.j. 7 C 295/2003-272 ze dne 19. 7. 2004 žalobu zamítl. V odůvodnění rozebral porušení pracovní kázně, které bylo důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, a dospěl k závěru, že ve svém souhrnu vytváří dostatečný podklad pro uvedený postup zaměstnavatele-stěžovatele.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem č.j. 5 Co 2401/2004-308 ze dne 19. 11. 2004 změnil rozsudek soudu I. stupně a určil, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. V odůvodnění uvedl, že vycházel ze stejných skutkových zjištění jako soud I. stupně, neboť je považuje za správná a úplná. Neztotožnil se však s právním posouzením věci; podle jeho názoru nebyly splněny podmínky okamžitého zrušení pracovního poměru podle §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, neboť žalobkyně svým jednáním nenaplnila pojem "porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem". Konstatoval, že jí vytýkaná jednání jsou sice porušením pracovní kázně, nikoliv však takové intenzity, která je požadována pro okamžité zrušení pracovního poměru.
Pokud jde o procesní námitku uplatněnou v ústavní stížnosti, tj., že krajský soud věc projednal bez přítomnosti stěžovatele, ze spisu se zjišťuje, že stěžovatel byl k jednání odvolacího soudu obeslán cestou svého právního zástupce JUDr. Josefa Šťastného, kterému bylo předvolání doručeno dne 10. 11. 2004, tedy 9 dnů před soudním jednáním (č.l. 300b revers). Jednání odvolacího soudu se advokát žalovaného-stěžovatele zúčastnil (č.l. 304); ten neuvedl, že by stěžovatel chtěl být osobně přítomen, a ze spisu nevyplývá, že by to požadoval sám stěžovatel.
Dovolání stěžovatele bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR č.j. 21 Cdo 1190/2005-341 ze dne 9. 2. 2006 zamítnuto. Dovolací soud se velmi podrobně zabýval posouzením charakteru porušení pracovní kázně, jehož se žalobkyně dopustila a dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo správné. Ve vztahu k dovolacím námitkám - jež jsou v obecné rovině uplatněny i v ústavní stížnosti - dovolací soud uvedl, že ani soud I. stupně ani soud odvolací neměly pochybnosti o tom, že žalobkyně svým jednáním pracovní kázeň porušila. Stěžovatel však podle názoru dovolacího soudu přehlížel, že samotné porušení pracovní kázně ještě neznamená, že je vždy dán důvod okamžitého zrušení pracovního poměru podle §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V ústavní stížnosti jsou v podstatě uplatněny dvě námitky. První z nich poukazuje na porušení ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, které prý bylo způsobeno tím, že odvolací soud jednal v nepřítomnosti stěžovatele a nedal mu tak možnost se k věci vyjádřit. Jak vyplývá z výše uvedené rekapitulace soudního spisu, stěžovatel byl cestou svého právního zástupce k jednání řádně obeslán, před jednáním se neomluvil a nepožádal o odročení s tím, že chce být jednání osobně přítomen. Při ústním jednání dne 19. 11. 2004 byl přítomen jeho právní zástupce, který to nepožadoval ani nepředložil soudu žádnou písemnost, z níž by vyplývalo, že stěžovatel trvá na osobní účasti při ústním jednání. Jestliže se vyjde ze skutečnosti, že stěžovatel udělil svému právnímu zástupci neomezenou plnou moc ke svému zastupování, pak nelze odvolacímu soudu vytýkat, že ve věci jednal a rozhodl. Proto Ústavní soud v této skutečnosti nespatřuje porušení práva na spravedlivý proces z hlediska práva stěžovatele být přítomen při projednávání své věci.
Druhá námitka směřuje proti právnímu posouzení věci, jak bylo provedeno odvolacím a dovolacím soudem. Ústavní soud ani této námitce nepřisvědčil. Odvolací soud vycházel z řádně zjištěného skutkového stavu, provedeného soudem I. stupně, tento zjištěný skutkový stav posoudil a vyhodnotil v hranicích vyplývajících z ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Následně se pak i dovolací soud velmi podrobně zabýval rozborem institutu okamžitého zrušení pracovního poměru a poukázal na jeho základní profilující rysy. Ústavní soud nemá žádné výhrady k jejich závěrům; posouzení intenzity porušení pracovní kázně je zásadně otázkou samostatného posouzení obecným soudem, který musí vzít v úvahu všechny okolnosti, za nichž bylo vytýkané chování realizováno. Pokud obecné soudy (zde odvolací a dovolací soud) postupovaly na základě zjištěného skutkového stavu, své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnily a nelze dovozovat ani svévoli ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry, pak není na místě vytýkat soudům porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ani v tomto směru. V předmětné věci se jednalo o aplikaci jednoduchého práva, kterou obecné soudy realizovaly ústavně konformním způsobem, jenž je plně přijatelný i pro Ústavní soud.
Za tohoto stavu je zjevné, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2006
František Duchoň
předseda senátu