ECLI:CZ:US:2006:1.US.262.06
sp. zn. I. ÚS 262/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Rychetského a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele EKOCHAB s.r.o., se sídlem Dolní Chabry, Praha 8, Bílenecké nám. 14, zastoupeného JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem, se sídlem v Praha 1, Revoluční 24, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. listopadu 2005, č. j. 2 As 38/2005-132, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2005, č. j. 6 Ca 186/2004-90, rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu Praha, oddělení ochrany vod, č. j. 1/OV/14509/03, ze dne 3. prosince 2003, rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, č. j. 500/483/501 11/04, ze dne 2. června 2004, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek (po odstranění vad podání dne 22. května 2006, 11. srpna 2006) ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojil stěžovatel proti pravomocnému rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti označenému rozsudku Městského soudu v Praze, který nevyhověl jeho žalobě proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí. Tímto rozhodnutím Ministerstvo životního prostředí k odvolání stěžovatele změnilo rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu Praha, odd. ochrany vod, o uložení opatření k nápravě závadného stavu způsobeného vypouštěním odpadních vod a neprováděním pravidelného monitoringu jakosti vod.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jeho stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků, stěžovatel tvrdil, že k porušení jeho základního práva došlo tím, že obecné soudy neposkytly ochranu jeho práv proti nezákonně uloženým povinnostem správními orgány státu a tím došlo k závažnému zásahu do jeho ústavně chráněných práv a svobod.
Stěžovatelova argumentace směřuje pouze do tvrzeného porušení předpisů podústavního práva a netvrdí, že došlo k zásahu do jeho ústavně chráněných práv a to do hmotně právního předpisu [zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vodní zákon"), zákon č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů] i procesních předpisů [zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s.ř.s.")]. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že obecné soudy zasáhly do jeho práv ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy a poukazuje na čl. 81 Ústavy, jímž je zaručeno, že soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy, aniž by uvedl v čem spatřuje porušení jeho ústavně zaručených práv.
Stěžovatel uvádí v podstatě tři námitky, jimiž namítá nedostatečnou identifikaci pozemků ve správních rozhodnutích, což vede k nicotnosti správních rozhodnutí. Druhá námitka stěžovatele spočívá v tvrzení, že stěžovatel závadný stav nezpůsobil, a třetí námitkou je tvrzení, že závadný stav způsobily jiné subjekty, které jej měly odstranit a na stěžovatele nepřešla taková povinnost.
Stěžovatel tvrdil, že výše označenými rozhodnutími byl zkrácen na svých ústavně zaručených právech, proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí napadená v Ústavní stížnosti svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze (6 Ca 186/2004) a dále vyzval účastníky řízení Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud, (dle ustanovení §42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze předsedkyní senátu JUDr. Karlou Cháberovou (§30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) a to tak, že soud v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Dále uvedl, že dle jeho názoru žalobu stěžovatele soud zamítl v souladu s příslušnými právními předpisy, stěžovatele jako vlastníka pozemků, z nichž vytéká voda kvalifikovaná jako splašková, je třeba považovat za původce, kterému se ukládá v souladu se zákonem opatření k nápravě. Dále účastník řízení uvedl, že ústavní stížnost se nejeví jako důvodná a k porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 81 Ústavy dle názoru soudu nedošlo a současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání (§44 odst. 2 zákona
o Ústavním soudu).
Předseda senátu Nejvyššího správního soudu JUDr.Vojtěch Šimíček (§30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) uvedl, že dle jeho názoru tvrzení stěžovatele uplatněná v ústavní stížnosti jsou totožná s těmi, která uváděl v kasační stížnosti před soudem, s nimiž se soud plně vypořádal. V podstatném rozsahu opakoval argumentaci rozvedenou v napadeném rozhodnutí a navrhl, aby Ústavní soud stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou, popřípadě zamítl jako nedůvodnou, přičemž souhlasil, aby tak soud učinil bez ústního jednání.
Při posuzování důvodnosti návrhu Ústavní soud vyšel ze spisového materiálu, napadených rozhodnutí a z řízení, jež jim předcházelo, tak jako i z argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti. Ústavní soud zaslal stěžovateli vyjádření obecných soudů, jenž vydaly napadená rozhodnutí, na vědomí. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a proto senát Ústavního soudu rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením, kterým návrh odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
III.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t. j. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z obsahu připojeného spisu obecných soudů je zřejmé, že stěžovatel se žalobou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení správního rozhodnutí Ministerstva životního prostředí č.j. 500/483/501 11/04 ze dne 2. června 2004. Tímto rozhodnutím obecný soud k odvolání stěžovatele změnil rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu Praha, oddělení ochrany vod č.j. 1/OV/14509/03 ze dne 3. prosince 2003, kterým byla stěžovateli uložena opatření k nápravě závadného stavu způsobeného vypouštěním odpadních vod a neprováděním pravidelného monitoringu jakosti vod.
Stěžovatel podal kasační stížnost proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2005 (6 Ca 186/2004-90), kterou Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 30. listopadu 2005 (2 As 38/2005-132), neboť dospěl k závěru, že není důvodná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl námitku, že nedostatečná identifikace pozemků, na kterých byl způsoben závadný stav, ve správních rozhodnutích, vede k jejich nicotnosti, k nimž měly přihlédnout obecné soudy z úřední povinnosti a měly rozhodnutí zrušit. Nejvyšší správní soud se s námitkou vypořádal v souladu s ustanovením §109 odst. 4 s.ř.s., podle nějž nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil až v kasační stížnosti. Tuto námitku to jednak vylučuje z věcného přezkumu a jednak to nasvědčuje určité účelovosti, neboť ve správním řízení neměl stěžovatel pochybnost o tom, kterých pozemků se jím napadené správní řízení týká. Ostatně námitky stěžovatele směřující výlučně proti nedostatečné identifikaci pozemků nelze v řízení před Ústavním soudem přezkoumat, neboť se jedná o nová tvrzení, která stěžovatel v odvolacím řízení nevznesl, tzv. "nova", jež mohla být uplatněna v předchozím řízení, nemohou být vznášena až v řízení u Ústavního soudu (nova ex post), proto není možné se jimi meritorně zabývat v řízení o ústavní stížnosti, (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 359/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., vydání 1., č. 95, Praha 1998).
Pokud stěžovatel argumentuje v ústavní stížnosti nicotností správního aktu, je třeba připomenout, že nicotnost správního rozhodnutí způsobují pouze jeho nejzávažnější vady. Totéž zdůraznil Ústavní soud se ve svém usnesení ze dne 5. května 2004 sp. zn. II. ÚS 770/02, (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu svazek 33, usnesení č. 28, str. 495). Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na ustálenou judikaturu obecných soudů, pokud jde o pravomoc soudů k přezkumu správních rozhodnutí, např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 11/2000: "Mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný.". V ostatních případech se tedy uplatňuje tzv. presumpce správnosti správního aktu. V českém právním řádu pak obecné vymezení vad, které způsobují nulitu (nicotnost) správního aktu, není, je třeba je dovozovat především z judikatorních závěrů a podpůrně z teorie správního práva. Judikatura i teorie při tom shodně uvádějí, že o paakt, jako správní akt, který nevyvolává jím zamýšlené účinky, jde tehdy, jsou-li jeho vady zásadní a zřejmé, že na něj "nelze hledět" jako na správní akt. Na prvním místě je nicotnost správního aktu dovozována tam, kde akt vydal správní orgán absolutně věcně nepříslušný (příp. orgán instančně postavený na nižším stupni, než orgán, kterému rozhodnutí příslušelo). Nicotnost správního aktu by pak (dle dalších závěrů odborné literatury, př. Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 5. vydání, C. H. Beck 2003, str. 136 an., Průcha P.: Správní právo. Obecná část. 3. vydání, Masarykova univerzita v Brně 1999, str. 227 an., viz rovněž závěry in: Hoetzel. J.: Československé správní právo. Část všeobecná. Melantrich 1934, str. 268 an.) mohla nastat v důsledku stěžovatelem namítaného nedostatku právního podkladu. I zde je však třeba přihlédnout k tomu, o jaký nedostatek právního podkladu jde. Vzhledem k tomu, že se musí jednat o vadu naprosto zásadní a zřejmou, půjde o situaci, kdy právní podklad pro vydání správního aktu neexistuje vůbec (např. byl-li správní akt vydán na základě zrušeného právního předpisu, apod.), nikoliv pak tehdy, spatřuje-li stěžovatelka v právním podkladu vady.
Z obsahu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti je zřejmé, že obecný soud se vypořádal i s dalšími námitkami stěžovatele, jež jsou totožné s námitkami v ústavní stížnosti. Námitkou, že stěžovatel nezpůsobil závadný stav zejména ne čerpáním bioplynu a třetí námitkou stěžovatele, že závadný stav způsobily jiné subjekty, které jej měly odstranit, když na stěžovatele žádná taková povinnost nepřešla, se vypořádal v odůvodnění rozsudku jedinou komplexní úvahou, z níž jednoznačně plyne, kdo měl být v daném případě pokládán za původce závadného stavu ve smyslu §42 odst. 1 zákona o vodách.
Ústavní soud se navíc s takovým hodnocením Nejvyššího správního soudu ztotožňuje; ten při hledání osoby, která je původcem ve smyslu vodního zákona a v důsledku toho nese odpovědnost za nedovolené vypouštění odpadních vod, tak dovodil, že již proto jí mohou být uložena opatření k nápravě. V souladu s dosavadní správní judikaturou označil stěžovatele jako osobu, která porušila povinnost k ochraně povrchových nebo podzemních vod, což vyplývá ze vztahu stěžovatele jako vlastníka pozemků, neboť je to ten, který má nejtěsnější vztah k dějům na pozemku se odehrávajícím. V daném případě nebyl přítomen jiný subjekt, který by mohl být považován za původce ve smyslu vodního zákona, jehož vztah by byl ke škodlivému následku těsnější; jde o podnikatelskou činnost, která by škodlivý následek způsobila nebo o jiný těsnější vztah, například o vlastnictví skládky tam, kde je skládka samostatnou právní věcí.
Ústavní soud má za to, že v daném případě z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, jakou úvahou byl soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvod pro aplikaci ustanovení vodního zákona a náhrady nákladů řízení dle §224 odst.1 a 2, §142 odst. 1 o.s.ř. Ústavní soud v takovém postupu obecného soudu nespatřuje porušení základního práva stěžovatele.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecný soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelem namítanému porušení základního práva ve smyslu čl. 2 odst. 3 Listiny, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona
o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. října 2006
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu