ECLI:CZ:US:2006:1.US.274.05
sp. zn. I. ÚS 274/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. S. N., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti trestnímu příkazu Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 27. 2. 2004, čj. 3 T 21/2004 - 30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se L. S. N. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného trestního příkazu Okresního soudu ve Frýdku - Místku (dále též "okresní soud") pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")a čl. 90 Ústavy ČR a navrhl, aby Ústavní soud přikázal okresnímu soudu projednat věcně odpor proti trestnímu příkazu a nařídit ve věci hlavní líčení.
Stěžovatel současně požádal o přednostní projednání ústavní stížnosti podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Označeným trestním příkazem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ") a odsouzen k trestu vyhoštění z území České republiky v trvání čtyř let. Stíhaného skutku se dopustil tím, že od 14. 1. 2003 do 16. 1. 2004 pobýval v České republice přesto, že mu bylo rozhodnutím Policie ČR, Služby cizinecké a pohraniční policie, ze dne 14. 12. 2002, s právní mocí dne 20. 12. 2002, uloženo správní vyhoštění s platností na dobu tří let. Lhůta k vycestování z území České republiky byla ohraničena dnem 13. 1. 2003.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že okresní soud měl projednat odpor podaný jeho obhájcem. Práva odporu proti označenému trestnímu příkazu se totiž vzdal až poté, co byl poučen tlumočníkem, že když se práva odporu vzdá, nabude trestní příkaz právní moci a bude propuštěn. V tomto směru poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 200/2000 a sp. zn. I. ÚS 291/96.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a spisu okresního soudu, sp. zn. 3 T 21/2004, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jedná se o důsledek zásady subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahu Ústavního soudu.
Z obsahu spisu a z protokolu sepsaného u okresního soudu dne 21. 3. 2005 nevyplývá, že by okresní soud v projednávané věci postupoval v rozporu se zákonem a že by stěžovatele poučil shora uvedeným způsobem. Stěžovatel byl, na základě příkazu k zatčení, předveden Policií ČR k okresnímu soudu, kde byl před započetím výslechu řádně poučen, mj. i podle §33 odst. 1, 2 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), o možnosti zvolit si obhájce nebo požádat o bezplatnou obhajobu. Ani jedné z těchto možností nevyužil. Následně mu byl tzv. krátkou cestou doručen návrh na potrestání a shora označený trestní příkaz, spolu s provedenými překlady do jazyka vietnamského. Po prostudování trestního příkazu a po poučení o právu podat proti němu odpor stěžovatel prohlásil, aniž by byl k tomu okresním soudem vyzván, že se vzdává práva odporu proti němu. Tímto prohlášením současně vyloučil, aby odpor v jeho prospěch podaly ostatní oprávněné osoby (§314g odst. 1 TrŘ). Po celou dobu byl u jednání okresního soudu přítomen také soudní tlumočník jazyka vietnamského.
Jak již bylo uvedeno, s ohledem na zásadu subsidiarity a minimalizace zásahů, je možno v řízení před Ústavním soudem projednat jen ty věci, v nichž stěžovatelé vyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jestliže se stěžovatel, i přes řádné poučení o významu odporu, práva odporu výslovně vzdal, a to i ve vztahu k ostatním oprávněným osobám, tj. i ve vztahu k následně zvolenému obhájci, nevyčerpal tak všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a svým postupem se zbavil možnosti projednání své věci v řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Avšak naplnění žádné z podmínek, uvedených v označeném ustanovení, v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
V části, v níž se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud přikázal okresnímu soudu věcně projednat odpor proti trestnímu příkazu a nařídit ve věci hlavní líčení, byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť se jedná o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud, jako orgán soudní moci stojící mimo hierarchii obecných soudů, jemuž nepřísluší zasahovat, mimo svou zákonem stanovenou pravomoc, do činnosti obecných soudů, příslušný.
Nálezy Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 200/2000 a sp. zn. I. ÚS 291/96, na něž stěžovatel odkázal, na projednávanou věc nedopadají. Posledně označený nález řešil situaci, v té době zákonem výslovně neupravenou, zda se může obviněný vzdát práva odporu. Tento problém, s účinností od 1. 1. 2002, najisto postavila novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb., neboť v ustanovení §314g odst. 1 TrŘ upravila možnost obviněného vzdát se práva odporu, a to i ve vztahu k osobám oprávněným podat odpor v jeho prospěch. Nález sp. zn. III. ÚS 200/2000 řešil situaci, kdy stěžovatel byl obecným soudem vyzván k vyjádření, zda se vzdává práva odporu, aniž by byl řádně poučen o důsledcích takového úkonu a v návaznosti na to o právu na právní pomoc.
Po posouzení naléhavosti věci, v návaznosti na ostatní případy, které právě Ústavní soud řeší, a po zvážení všech okolností neshledal Ústavní soud důvod pro přednostní projednání ústavní stížnosti ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu, o které stěžovatel žádal.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se jedná o návrh, který soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e), písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný a jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2006
František Duchoň
soudce Ústavního soudu