ECLI:CZ:US:2006:1.US.300.06.1
sp. zn. I. ÚS 300/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. K. zastoupeného JUDr. Františkem Váchou, advokátem, se sídlem Zenklova 8, 180 00 Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 9 To 533/2005, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 5. 2006, stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 9 To 533/2005 (dále jen "usnesení"), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvé instance, který jej uznal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon").
Stěžovatel v prvé řadě nesouhlasí se zamítnutím jeho návrhu na provedení rekonstrukce. Tvrdí, že protokol o ohledání místa činu, který měl soud k dispozici, nemá takovou vypovídací hodnotu, aby nebyla potřebná. Prokázala by, že útok nešel provést tak rychle a ze směru a stylem popsaným svědkem J. N. a rovněž ověřila možnost zabouchnutí pokladny a dosáhnutí na signalizační zařízení k přivolání bezpečnostní agentury ze strany obsluhy provozovny.
Dále upozornil, že závěry nalézacího soudy jsou založeny především na výpovědi poškozeného a naznačuje, že si mohl tvrzené přepadení vymyslet. Přitom v ústavní stížnosti obsáhle popisuje jednotlivé výpovědi svědků a drobné rozdíly mezi nimi. Zejména považuje za podezřelé, že ve dvou výpovědích poškozeného zaznamenaných rozdílnými osobami se opakují, byť v jiném sledu, téměř doslovné výroky. V této souvislosti upozorňuje, že podle publikace "Kriminální psychologie" od autorky Ludmily Čírtkové (Eurounion, 1998, Praha) "spíše lhář má tendenci zůstat i v líčení detailů konstantní a stereotypně se opakovat."
Je přesvědčen, že soudy obou stupňů porušily právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a nedostály ústavní povinnosti uložené jim čl. 90 a čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Přitom odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 95/97 a III. ÚS 464/99 s tím, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z čl. 36 odst. 1 Listiny) nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
Navrhnul, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Městský soud pouze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
Městské státní zastupitelství uvedlo jen to, že se mu napadené usnesení jeví v souladu se zákonem.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové skutečnosti nebo argumentaci.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, si Ústavní soud vyžádal od Obvodní soudu pro Prahu 1 spis sp. zn. 5 T 118/2005 (dále jen "spis"). Po studiu spisu a posouzení námitek stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že jeho ústavně zaručená práva porušena nebyla.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen Ústava]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení stěžovatelových základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se soudy dopustily libovůle v rozhodování.
V projednávané věci obecné soudy vyšly z konkrétních důkazních pramenů, včetně výpovědi poškozeného a svědků, protokolu o ohledání místa činu a pořízené fotodokumentace (viz zejména č. l. 136 spisu). Ústavní soud nezjistil, že by zjištění obecných soudů neměla podklad v provedeném dokazování a nemá, co by k jejich závěrům dodal.
Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Těmto požadavků v projednávané věci obecné soudy dostály, když neprovedení navrhovaných důkazů řádně odůvodnily - pokud jde o předmětnou rekonstrukci pak zejména dostatečností protokolu o ohledání místa činu a pořízené fotodokumentace (srovnej č. l. 137 spisu).
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně důkazy dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnul.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2006
František Duchoň, v.r. předseda senátu