ECLI:CZ:US:2006:1.US.306.06.1
sp. zn. I. ÚS 306/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. M. B., zast. JUDr. Martinem Kopeckým, advokátem, sídlem Revoluční 24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.2.2006, č.j. 33 Odo 1175/2004-132, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.3.2004, č.j. 25 Co 469/2003-114, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11.12.2002, č.j. 8 C 27/2000-64, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Bytového podniku Prahy 1, s.p., v likvidaci, sídlem Jindřišská 5/901, Praha 1, zast. JUDr. Tomášem Holasem, advokátem, sídlem Pařížská 28, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu z důvodů, které formuloval v dalších částech návrhu. V nich se soustředil na popis průběhu soudního sporu, v němž se vedlejší účastník žalobou domáhal po stěžovateli zaplacení dlužného nájemného za II. čtvrtletí 1999 a nedoplatku z vyúčtování služeb za rok 1998, přičemž se odvolával na uzavřenou nájemní smlouvu týkající se nebytových prostor v Praze 1. Uvedl, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") vyhodnotil nájemní smlouvu jako neplatný právní úkon, proto vedlejší účastník změnil žalobní požadavek na nárok z titulu bezdůvodného obohacení, aniž by byl proveden jediný důkaz svědčící tomu, že by snad stěžovatel ve II. čtvrtletí 1999 prostory užíval, nebo že by bránil vedlejšímu účastníkovi, aby je mohl užívat; ten ve skutečnosti o užívání prostor žádný zájem neprojevoval. Aniž by bylo prokázáno a ze strany vedlejšího účastníka uneseno důkazní břemeno, že stěžovatel prostory skutečně užíval, soud I. stupně žalobě vyhověl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit požadovanou částku. Dále stěžovatel upozornil na obsah svědecké výpovědi, z níž mělo vyplynout, že nebytové prostory neužíval. Ani z protokolu o převzetí nebytového prostoru ze dne 29.6.1999 neplyne, že by vedlejší účastník neměl možnost sám tyto prostory užívat (stěžovatel tento protokol údajně považoval za listinu, která prokazuje rozdíly ve stavu prostor - zhodnocení - od roku 1990). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") se rovněž přiklonil k závěru, že stěžovatel uvedené prostory měl užívat až do 30.6.1999, když pod užívání se zahrnuje i stav, kdy nebytové prostory jsou prázdné, avšak jejich vlastník s nimi nemá možnost nakládat proto, že mu je osoba, která je drží, nepředala. S tímto názorem polemizuje, protože prostory byly prázdné, nikdo je neužíval a vedlejšímu účastníkovi v užívání nikdo, tedy ani stěžovatel, nebránil. Proti rozsudku městského soudu se stěžovatel marně bránil dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl. Také dovolací soud vyšel z toho, že stěžovatel se měl chovat jako nájemce nebytových prostor, neboť s nimi nakládal (pronajímal je bez souhlasu pronajímatele třetím subjektům) a vedlejšímu účastníkovi je fyzicky předal až dne 29.6.1999. Také tento závěr stěžovatel považuje za chybný, přisouzením žalovaného nároku zasáhly soudy do jeho práv tak intenzivním způsobem, že se - podle jeho názoru - jedná o zásah do základních práv a svobod, mj. ve smyslu čl. 2 odst. 3 a čl. 81 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Na závěr návrhu stěžovatel žádá, aby Ústavní soud zrušil jak napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak i v záhlaví uvedený rozsudek městského soudu a rozsudek obvodního soudu.
Relevantní znění příslušných článků Listiny a Úmluvy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 2 odst. 3:
Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
Čl. 81:
Soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud, s přihlédnutím k obsahovému vymezení stěžovatelových námitek, které jsou zcela totožné s těmi, jež uplatnil v dovolání, pro stručnost plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Názor stěžovatele, že napadeným rozhodnutím byla porušena jím tvrzená ústavní práva, nesdílí, návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti nezformuloval.
Městský soud trvá na svých závěrech uvedených v odůvodnění svého rozsudku a je přesvědčen, že nezasáhl do stěžovatelových základních práv a svobod ve smyslu čl. 2 odst. 3 a čl. 81 Ústavy. S odkazem na obsah spisu a na odůvodnění rozsudku navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti nevyhověl.
Obvodní soud se k ústavní stížnosti, ač řádně vyzván, nevyjádřil.
Podle názoru vedlejšího účastníka nedošlo napadenými rozsudky k porušení žádného ze základních práv stěžovatele, když stěžovatel napadá skutková zjištění soudů a hodnocení důkazů provedených soudy, přičemž vůbec neuvádí, jakým způsobem a jaká základní práva a svobody by měla být porušena. Tak se stěžovatel pouze snaží zpochybnit zjištění obvodního soudu potvrzená městským soudem. Upozornil, že jednotlivá tvrzení byla a jsou vzájemné rozporná a zřejmě nepravdivá; užívání předmětných nebytových prostor stěžovatelem v rozhodné době zcela nepochybně vyplynulo z jeho úkonů a dále i z jeho výpovědí před soudy. Vedlejší účastník proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Ústavní soud z těchto vyjádření nevycházel, neboť nic nového nepřinášely.
Ze spisu obvodního soudu sp.zn. 8 C 27/2000 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník se žalobu ze dne 15.2.2000 domáhal vůči stěžovateli zaplacení částky 83 612,- Kč s příslušenstvím, jednak jako dlužného nájemného za užívání nebytových prostor, jednak jako nedoplatku z vyúčtování služeb. Stěžovatel vznášel námitku nepříslušnosti soudu, navíc uplatňoval vlastní pohledávku za provedení rekonstrukčních prací, později namítl neplatnost smlouvy z důvodu chybějícího souhlasu obvodního úřadu. V průběhu výslechu uvedl, že prostory přestal užívat v roce 1996, nájem skončil k 30.6.1999, proti výši požadovaných částek neměl námitek, opakovaně uplatňoval k započtení svoji pohledávku k zaplacení nákladů za jím provedenou rekonstrukci. Po řadě jednání zaměřených na dokazování tvrzení účastníků řízení (např. ohledně stavebních úprav, užívání nebytových prostor stěžovatelem, výši obvyklého nájemného) obvodní soud žalobě vyhověl v plném rozsahu (vyjma dílčí části příslušenství). Přitom vyšel ze závěru, že nájemní smlouva je absolutně neplatná, že však stěžovatel nebytové prostory užíval, tj. měl do nich přístup, měl od nich klíče a dokonce je zřejmě bez souhlasu pronajímatele podnajímal dalším subjektům. Z tohoto důvodu se soud zabýval otázkou výše bezdůvodného obohacení stěžovatele spočívající ve finančním ekvivalentu toho, co by vedlejší účastník, kdyby prostory pronajal, za tento pronájem za žalované období obdržel, a podle znaleckého posudku zjistil, že by to bylo 213 111,70 Kč. Protože vedlejší účastník žalobní návrh nezměnil, rozhodl, že co do zažalované částky je žalobní návrh plně opodstatněn. K námitce započtení nákladů na investice soud uzavřel, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že by on sám takové náklady uskutečnil. Proti rozsudku stěžovatel podal odvolání založené především na tvrzení o nesprávném skutkovém zjištění týkajícím se užívání předmětných nebytových prostor, zčásti též na hodnocení důkazů o existenci jeho pohledávky v důsledku jejich rekonstrukce. Městský soud shledal, že odvolání není důvodné; jako lichou označil námitku, že se stěžovatel nemohl obohatit, protože nebytové prostory neužíval, neboť jako užívání je třeba posuzovat i stav, kdy on sám fyzicky předmětné prostory neužíval proto, že s jeho souhlasem tyto prostory užíval jiný subjekt. Neuznal ani námitku o jeho věcné aktivní legitimaci k započtení pohledávek, když se ztotožnil se závěrem, že stěžovatel nepředložil žádný doklad o tom, že provedenou rekonstrukci zaplatil ze svých prostředků. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním z důvodu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, Nejvyšší soud ho jako nepřípustné odmítl. Zpochybnění správnosti právního závěru odvolacího soudu, že se stěžovatel na úkor vedlejšího účastníka bezdůvodně obohatil, nehodnotil jako otázku činící rozsudek zásadně právně významným, protože se odvolací soud neodchýlil od již ustálené rozhodovací praxe a vyřešil ji v souladu s hmotným právem; k tomu Nejvyšší soud doplnil vysvětlení, že i na základě neplatné nájemní smlouvy pronajímatel přenechává pod dojmem platnosti smlouvy užívací právo k věci a nájemce je přijímá, čímž získává majetkový prospěch spočívající v užívacím právu k věci, za něž by byl - při platnosti nájemní smlouvy - povinen poskytnout úplatu ve formě nájemného. K obecnému závěru dodal, že stěžovatel se po celé rozhodné období choval jako nájemce nebytový prostor a vedlejšímu účastníkovi je fyzicky předal až dne 29.6.1999; teprve poté měl vedlejší účastník možnost s nimi disponovat.
Po seznámení s listinnými podklady a spisem obvodního soudu Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel tím, že ústavní stížnost je obsahově zcela shodná s dovoláním, staví Ústavní soud do role čtvrté instance. K původnímu textu dovolání totiž připojil pouze tvrzení o porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 81 Ústavy, toto tvrzení však není relevantní, protože jde o ustanovení, z nichž žádná subjektivní práva neplynou. I přesto, že sám stěžovatel porušení některého ze základních práv nekonkretizuje, hodnotil Ústavní soud ústavnost napadených rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno. Obecné soudy se v průběhu sporu jeho obranou vůči žalobě velmi zevrubně zabývaly, vytvořily mu prostor pro předkládání skutkových tvrzení a pro navrhování důkazů. Napadená rozhodnutí jsou náležitě a logicky odůvodněna, vypořádala se se stěžovatelovou právní argumentací a v žádném případě nejsou v rozporu se skutkovým stavem věci. Je na stěžovateli, aby vzal na vědomí, že až do předání nebytových prostor vedlejšímu účastníkovi stále vystupoval jako osoba, které svědčí užívání těchto prostor, jejich užitnou hodnotu realizoval buď přímo, či přenecháváním jiným subjektům, a měl dostatek možností, aby právní vztah s vedlejším účastníkem narovnal, v opačném případě tak nese i nepříznivé majetkové důsledky svého chování.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2006
František Duchoň,
předseda senátu