ECLI:CZ:US:2006:1.US.32.06
sp. zn. I. ÚS 32/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti Ing. J. H., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem 28. října 5, Opava, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28.1.2005, č.j. 0 P 516/93-440, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.10.2005, č.j. 54 Co 396/2005-483, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jako "Listina") a čl. 90 Ústavy, právo na zákonnost zakotvené v čl. 2 odst. 2 a odst. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 2 Listiny, právo na rovnost před zákonem podle čl. 1 Listiny a právo na rovné postavení účastníka řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatel se domáhá zrušení obou napadených rozhodnutí.
V dané věci Obvodní soud pro Prahu 4 vydal v soudním řízení o zvýšení výživného v záhlaví citovaný rozsudek, kterým se výživné placené stěžovatelem jako otcem nezletilé - naposledy stanovené rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 21.5.1996, č.j. 0 P 516/93-105, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5.12.1996, č.j. 36 Co 89/96-127, částkou 1.000,- Kč měsíčně - počínaje dnem 1.9.2004 zvyšuje na částku 1.500,- Kč měsíčně. Dále Obvodní soud pro Prahu 4 citovaným rozsudkem rozhodl o nedoplatku na výživném.
K odvolání obou rodičů rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem o změně rozsudku soudu I. stupně tak, že výživné otce k nezletilé - stanovené rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21.5.1996, č.j. 0 P 516/93-105, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5.12.1996, č.j. 36 Co 89/96-127 - se s účinností od 1.9.2003 zvyšuje na 1.700,- Kč měsíčně, od 1.9.2004 na 2.200,- Kč měsíčně a účinností od 1.7.2005 snižuje na 1.900,- Kč měsíčně, které je otec povinen platit k rukám matky do 15. dne v měsíci předem. Dále rozhodl o nedoplatku na výživném.
II.
1) Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy k zjištění, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé (srov. např. III. ÚS 15/06).
V této souvislosti je na místě zdůraznit, že o nepřípustné ústavněprávní konsekvence - z hlediska námitek směřujících do přezkumu hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy - by mohlo jít toliko tehdy, jestliže soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§120 a násl. o.s.ř.), nebo pokud hodnocení důkazů a tomu odpovídající skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu); rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, jestliže odpovídající skutková zjištění soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily.
2) Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Soudy přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a je zřejmé, že tyto důkazy tvoří dostatečný podklad rozhodnutí ve věci. Obecné soudy respektovaly i kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace. Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal ani svévoli ani extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry a nezjistil, že by k závěrům obecných soudů nebylo možné v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí dojít. K tomu Ústavní soud uvádí následující.
3) Obecné soudy postupovaly dle ust. §99 odst. 1 věta první zákona o rodině, dle kterého změní-li se poměry, může soud i bez návrhu změnit dohody a soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé děti; v dané věci bylo řízení iniciováno matkou nezletilé podáním návrhu na zvýšení výživného. Soudy správně reflektovaly, že občanský soudní řád v souvislosti s úpravou rozsudků odsuzujících k plnění v budoucnu splatných dávek hovoří výslovně o podstatné změně okolností, které jsou rozhodující pro výši a další trvání dávek (ust. §163 odst. 1 věta první o.s.ř.) a zaměřily se tak na zkoumání toho, zda skutečně došlo v dané věci k podstatné změně poměrů. Oba soudy v tomto směru přiléhavě přistoupily ke srovnání poměrů v době posledního rozhodování (tj. v prosinci 1996) a poměrů v době rozhodování v dané věci. Následně pak dospěly k závěru, že k podstatné změně poměrů došlo.
4) Ve vztahu k poměrům nezletilé dcery stěžovatele, o jejíž výživné se jedná, považovaly soudy za podstatnou změnu poměrů, odpovídající zvýšení výživného, její nástup do 9. třídy základní školy, neboť uplynula doba více než šesti let od posledního rozhodování, za kterou potřeby dítěte výrazně vzrostly. Za další zásadní změnu v poměrech nezletilé potom spatřovaly její nástup na střední školu; lze přisvědčit názoru, že taková změna poměrů znamená vždy nárůst odůvodněných potřeb dítěte.
Ve vztahu ke stěžovateli - z pohledu podstatné změny jeho poměrů - soudy uvedly, že jeho faktický příjem výrazně vzrostl; přitom odvolací soud poukázal i na otcovy výdělkové schopnosti a možnosti, které jsou dány i jeho vzděláním a praxí. Současně soudy reflektovaly, že stěžovateli přibyla od posledního rozhodování vyživovací povinnost k jednomu dítěti (v době rozhodování obvodního soudu); během odvolacího řízení se mu narodilo další dítě, což mělo za následek vznik další vyživovací povinnosti. Stěžovateli tak vznikla částečná vyživovací povinnost i k manželce na mateřské dovolené, což odvolací soud zohlednil snížením výživného pro následující období.
Pokud jde o podstatnou změnu poměrů matky nezletilé, soudy zjistily, že matka je vedena na úřadu práce, pobírá pouze podporu v nezaměstnanosti a před tím, než se evidovala na úřadu práce jako nezaměstnaná, dosahovala nižšího příjmu než v době posledního rozhodování. Její majetkové poměry se však změnily s ohledem na výsledek dědického řízení, neboť získala kromě rekreační chalupy a bytu, který užívá s dcerkou, značnou finanční hotovost, ze které může po delší dobu uhrazovat své potřeby i výživné dcery.
5) Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy při svém rozhodování správně přistoupily k aplikaci ust. §96 odst. 1 věta první zákona o rodině, dle kterého při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného (který reflektovaly v kontextu s ust. §85 odst. 2 zákona o rodině). V tomto ustanovení jsou totiž obsažena základní kritéria pro stanovení rozsahu vyživovací povinnosti.
Z odůvodnění rozsudků obou stupňů vyplývá, že majetkové poměry stěžovatele soudy vzaly náležitým způsobem v úvahu; z obsahu soudního spisu lze vyvodit, že provedly dokazování řadou důkazů (zejména důkazy listinnými) ke zjištění příjmových a jiných majetkových poměrů stěžovatele; přitom nelze vznést námitku proti soudy užitému vůdčímu principu rozhodnutí v dané věci, který - co do určení výše výživného - vychází nikoli z fakticity, nýbrž potencionality příjmových poměrů obou rodičů (ust. §96 odst. 1 věta první přímo zakotvuje potencionalitu příjmů jako východiska pro určování výživného). V této souvislosti bylo proto zcela na místě, že soudy braly v úvahu, že otec-stěžovatel má vysokoškolské vzdělání a dlouholetou praxi v oboru, což potom zobrazily do reflexe o výši jeho potencionálního příjmu, jemuž neodpovídá výdělek, jaký skutečně dosahoval.
Současně je zřejmé, že soudy při svém rozhodování přihlédly i k dalším vyživovacím povinnostem stěžovatele, jakož i celkově k jeho schopnostem, možnostem a především k odůvodněným potřebám nezletilé, které přirozeně vzrostly v kontextu s jejím nástupem do devátého ročníku základní školy, resp. prvního ročníku střední školy. Nelze přitom nevidět, že obecné soudy při svém rozhodování měly správně na paměti především dominantní ustanovení Úmluvy o právech dítěte, a to jeho čl. 3, v jehož odstavci prvém se stanoví, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Stejně tak soudy reflektovaly i schopnosti, možnosti a majetkové poměry matky nezletilé. V této souvislosti Ústavní soud s odkazem na svou judikaturu uvádí, že v souladu se svými kompetencemi nepřezkoumává kritéria výživného stanovená v ustanovení §96 zákona o rodině (srov. např. II. ÚS 98/05). Je totiž pouze věcí obecných soudů, aby hlediska určení výživného zakotvená tímto ustanovením uváděly v život aplikací v souvislosti s jednotlivými individuálními případy. Posuzování otázky jejich naplnění je úlohou soudů obecných vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. K tomu Ústavní soud podotýká, že není a nemůže být v jeho pravomoci detailně přezkoumávat závěry obecných soudů, na základě kterých obecné soudy výživné pro nezletilé dítě stanoví. Ústavní soud v tomto kontextu navíc zdůrazňuje, že i kdyby odpovídající skutkové závěry soudu byly kritizovatelné z hlediska věcné správnosti, ústavněprávní dimenzi (jak bylo vyloženo) má zásadně jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů; to však- jak již Ústavní soud uvedl - shledáno nebylo.
III.
Nad rámec těchto úvah Ústavní soud - k tvrzení stěžovatele, že nastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich právními závěry - uvádí následující.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti - především - buď uvedl v bodech některá jednotlivá vykonaná skutková zjištění soudů - navíc izolovaně a s vytrhnutím z kontextu od dalších relevantních skutkových zjištění a tak od rozhodnutí jako celku - nebo dokonce konstruoval nová skutková zjištění či skutkové domněnky, byť tvrdí, že "mezi stěžovatelem a obecnými soudy panuje shoda co do výše uvedených skutkových zjištění." V tomto směru ovšem nelze plně o extrémním rozporu hovořit; pokud totiž dochází k rekapitulaci určitých skutkových soudů, pak nejde o konkrétní popis interakce mezi skutkovými zjištěními a z nich vyplývajícími právními závěry a absentuje rovněž obsahově argumentace, z níž by byl zřejmý rozpor v takové intenzitě, která zakládá protiústavní exces a je tedy extrémní.
Co se týče stěžovatelem uváděných (pouhých reprodukovaných) skutkových zjištění bez dalšího, lze poukázat příkladmo na tvrzení, že matce nevznikla žádná další vyživovací povinnost, že stěžovateli vzniklo několik vyživovacích povinností, že jeho rodina žije v nemovitosti o jedné místnosti (zde ovšem stěžovatel neuvádí přesně skutkové zjištění soudů, neboť dle tvrzení manželky stěžovatele ve zprávě Odboru sociálních věcí a zdravotnictví Městského úřadu Svitavy se daná nemovitost sestává z kuchyně, ta je spojena s dalším pokojem a stěžovatel má ještě pracovnu - s. 431 spisu) a na tvrzení, co matka nabyla z dědictví a další. I přes reflexi těchto skutkových zjištění Ústavní soud v dané věci extrémní rozpor neshledal.
Soudy vykonaná skutková zjištění uváděná stěžovatelem jsou pak místy doplňována o vlastní konstrukce, z nichž nelze dovodit, že by se opírala o obsah spisu a soudních rozhodnutích. V tomto směru lze poukázat např. na nedoložená tvrzení stěžovatele, že matka mohla dosahovat příjmu okolo 15.000,- Kč čistého měsíčně, že v posuzovaném období stěžovatel, resp. každé z jeho nezletilých dětí i jeho manželka spotřebovali cca 2.000,- Kč za měsíc, že výše příjmu stěžovatele odpovídá příjmu, který by byl stěžovatel schopen dosáhnout v okresu Svitavy a že matka nezletilé spotřebovala v posuzovaném období více než 1.000.000,- Kč a v průměru tak spotřebovávala přes 20.000,- Kč měsíčně.
Pokud stěžovatel dále uvádí, že již nebydlí v Praze a že odvozování možných výdělků z volných pracovních míst v Praze je tak absurdní, Ústavní soud konstatuje, že ani toto tvrzení stěžovatele neodpovídá obsahu spisu. Městský soud totiž opírá svůj názor, že příjem otce neodpovídá jeho výdělkovým možnostem a schopnostem toliko o závěr, že by tento příjem mohl odpovídat průměrnému platu, tedy částce přibližně 15.000,- Kč čistého měsíčně, takže neodvozuje jeho možný výdělek z volných pracovních míst v Praze. Ani v tomto směru tedy nelze dát stěžovateli za pravdu
Pokud se stěžovatel dovolával změny poměrů na straně matky, šlo z části o nedoložené tvrzení (srov. výše), z části o námitky, jimiž se obecné soudy zabývaly a ve svých rozhodnutích je dostatečně a přesvědčivě reflektovaly.
Co se týče námitky stěžovatele, že obecné soudy nezohlednily ust. §96 odst. 2 zákona o rodině, podle kterého výživné (resp. jeho část) nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy, Ústavní soud konstatuje, že se jedná o legální podmínku, která musí být splněna při rozhodování o jakémkoli nároku na výživné dle zákona o rodině; přitom se předpokládá - pokud je to které výživné přiznáno - že jeho přiznání nebránil požadavek jeho souladu s dobrými mravy. V dané věci není důvod se domnívat, že by stanovené výživné bylo v rozporu s dobrými mravy; ostatně stěžovatel ani neuvedl žádnou konkrétní argumentaci, proč by tomu mělo být jinak.
Stěžovatel dodal, že soudy nepřihlédly k ust. §85 odst. 2 věta druhá zákona o rodině, podle kterého děti mají právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Zde Ústavní soud dovozuje, že tímto ustanovením je založeno právo dítěte a nelze z něj zásadně vyvozovat právo rodiče, tím spíše pak v duchu argumentace stěžovatele "na stejnou životní úroveň jako dítě". Tomu svědčí jak výklad jazykový, tak i výklad systematický (systematické umístění tohoto předpisu do ustanovení týkajícího se toliko vyživovací povinnosti rodičů k dětem, ze které vyplývá povinnost plnění ze strany rodiče k dítěti), a rovněž výklad teleologický; mj. právem dítěte podílet se na životní úrovni rodičů je realizován princip ochrany nezletilého dítěte. Smyslem tohoto předpisu je tedy ochrana nezletilého, nikoli ochrana otce či matky. V rámci řízení o výživném se ovšem nutně zjišťuje, jaká je životní úroveň otce i matky, aby se na ní dítě - ve smyslu cit. ustanovení - mohlo podílet.
Stěžovatel konečně namítal porušení svého práva na spravedlivý proces tím, že napadená rozhodnutí nesplňují požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění. Ani v tomto směru mu nelze přisvědčit. Ústavní soud usuzuje, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, neboť uvedly, v souladu s jakými provedenými důkazy vzaly za prokázané ve svých rozhodnutích zmiňované relevantní skutečnosti a jaké právní závěry z nich vyvodily; napadená rozhodnutí jsou tak přezkoumatelná. Nelze tedy tvrdit, že se jedná o povšechná a obecná odůvodnění mající za následek jejich rozpor s ústavním pořádkem.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Pokud se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je k tomu třeba uvést, že návrh na odložení vykonatelnosti má akcesorickou povahu a nelze jej tak od ústavní stížnosti oddělit. Je-li proto ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh rovněž osud ústavní stížnosti. Tento právní názor je v souladu jak s konstantní judikaturou Ústavního soudu (viz např. IV. ÚS 209/94, III. ÚS 122/05), tak s názory prezentovanými naukou (Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu, Komentář, C.H.BECK, Praha, 2001, str. 372).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2006
František Duchoň
předseda senátu