ECLI:CZ:US:2006:1.US.329.03
sp. zn. I. ÚS 329/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele ing. L. W., zastoupeného JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem 1. máje 398, 739 61 Třinec, proti rozhodnutí velitele Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR Správy Sm kraje ve věcech kázeňských ze dne 5. 2. 2003, č. 3/2003, a proti rozhodnutí ředitele Police ČR, Správy Sm kraje ve věcech kázeňských ze dne 7. 4. 2003, č. 56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozhodnutím velitele Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR Správy Sm kraje ve věcech kázeňských ze dne 5. 2. 2003, č. 3/2003 (dále jen "rozhodnutí I. stupně"), byl podle §32 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 186/1992 Sb."), stěžovatel uznán vinným ze spáchání kázeňského přestupku, kterého se dopustil tím, že v době od 9. 10. 2000 do 14. 6. 2002 během studia na Policejní akademii v Praze, aniž měl s Policií ČR uzavřenu "Dohodu o rozšíření nebo zvýšení vzdělání" podle §64 zákona č. 186/1992 Sb. (dále jen "Dohoda") opakovaně žádal o udělení studijního volna a náhradu cestovních výdajů. Stěžovatel měl a mohl vědět, že poskytnutí studijního volna policistovi podle §22 odst. 1 (tehdy platné) vyhlášky MV ČR č. 161/2000 Sb., stejně jako poskytnutí náhrady cestovních výdajů jako při služební cestě (tj. za dny účasti na studijních soustředěních a za dny konání zkoušek) podle §15 odst. 2 (tehdy platné) vyhlášky MV ČR č. 31/2000 Sb. je podmíněno uzavřením výše citované Dohody. Stěžovatel, který bez uzavření Dohody vyčerpal celkem 110 dnů studijního volna, za které mu bylo na hrubém příjmu vyplaceno 80.875,- Kč a na cestovních výdajích 17.717,- Kč, tudíž jednal v rozporu se základními povinnostmi policisty uloženými ustanoveními §28 odst. 1 písm. a) věta do středníku zákona č. 186/1992 Sb. Velitel citovaným rozhodnutím I. stupně (za použití ustanovení §34 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb.) stěžovateli toto jmenování vytkl a kázeňský trest neuložil.
Rozhodnutím ředitele Policie ČR Správy Sm kraje ve věcech kázeňských ze dne 7. 4. 2003, č. 56 (dále jen "rozhodnutí II. stupně"), bylo podle ustanovení §133 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb. odvolání stěžovatele proti rozhodnutí I. stupně zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno.
Orgán rozhodující ve II. stupni dovodil, že lhůty pro uložení kázeňského trestu stanovené v §36 zákona č. 186/1992 Sb. se na vytknutí méně závažného jednání, a to i když toto jednání nese znaky kázeňského přestupku (poznámka: tedy na udělení výtky, která není kázeňským trestem a jež se jako kázeňský trest neuvádí), nevztahují. Tentýž orgán dále poukázal na to, že Dohoda se vždy uzavírá na základě žádosti policisty, a to i z tohoto důvodu, že někteří policisté studují "ze svého volna", bez požadavku na čerpání studijního volna a bez účtování cestovních náhrad. Stěžovatel proto mohl čerpat studijní volno a cestovní náklady teprve po uzavření Dohody v písemné formě. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že na žádostech o udělení studijního volna a cestovních náhrad uváděl (prý na základě informace svého nadřízeného) doložku STUDIUM-DOHODA, že byl u Policie ČR krátce a že neznal platné právní předpisy. Orgán rozhodující ve II. stupni uzavřel s tím, že za této situace stěžovatel zaviněné porušil základní povinností policisty, připomněl zásadu, že neznalost zákona neomlouvá a odkázal také na skutečnost, že stěžovatel je vysokoškolsky vzdělán, je zařazen na odpovědném místě, a mohl tedy vědět, že uzavření Dohody je podmínkou čerpání studijního volna a cestovních náhrad.
II.
Rozhodnutí velitele Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR Správy Sm kraje ve věcech kázeňských ze dne 5. 2. 2003, č. 3/2003, a rozhodnutí ředitele Police ČR, Správy Sm kraje ve věcech kázeňských ze dne 7. 4. 2003, č. 56, napadl stěžovatel ústavní stížností.
V ústavní stížnosti v prvé řadě uvedl, že proti citovaným rozhodnutím podal žalobu k Okresnímu soudu v Ostravě, který usnesením ze dne 27. 5. 2003, č.j. 19 C 11/2003-22, řízení zastavil. Okresní soud v Ostravě totiž dospěl k závěru, že předmětné rozhodnutí služebního funkcionáře Policie ČR o přestupku stěžovatele je rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy. Soud stěžovatele také poučil o možnosti podat správní žalobu ve správním soudnictví). Toto rozhodnutí Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 10. 2003, č.j. 57 Co 302/2003-31 potvrdil. Stěžovatel proto uvedl, že za situace, kdy není jednoznačně rozhodnuto, zda příslušným bude obecný či správní soud, a pro případ věcné nepříslušnosti žádného z nich, podává s odkazem na ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") předmětnou ústavní stížnost.
Stěžovatel prohlásil, že oběma napadenými rozhodnutími byl dotčen na svém právu vykonávat činnost policisty jako policisty bezúhonného (netrestaného), což může vést k pozastavení jeho služebního postupu, finančního a jiného ohodnocení. Došlo tedy k porušení čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 1, odst. 2 a odst. 6 Listiny.
Stěžovatel poukázal na to, že dosud nebyla zjištěna podstata souzené věci, tedy který zákon by stanovil povinnost či úkol policistovi 1) žádat o sepsání Dohody, 2) nežádat (třeba i opakovaně) o udělení studijního volna a náhradu cestovních výdajů a 3) nečerpat studijní volno a náhradu cestovních výdajů při vědomosti, že Dohoda s organizací uzavřená není. Stěžovatel uvedl, že orgán rozhodující ve II. stupni nedokázal ani jedno z jednání uvedených pod označením 1) až 3) podřadit pod konkrétní zákonné ustanovení.
Stěžovatel dále dovozuje účelovost výkladu ustanovení §36 zákona č. 186/1992 Sb. orgánem rozhodujícím ve II. stupni, neboť lhůta stanovená v tomto ustanovení platí bez ohledu na to, je-li v kázeňském přestupku spatřováno méně závažné jednání nebo naopak. Poukazuje na to, že smyslem citovaného ustanovení je projednat kázeňský přestupek ve lhůtě tam uvedené bez ohledu na závažnost jednání, uložení či neuložení kázeňského trestu nebo upuštění od jeho uložení. Stěžovatel účelovost výkladu orgánu rozhodujícího ve II. stupni spatřuje v tom, že na jedné straně je uznán vinným ze spáchání kázeňského přestupku, ale na druhé straně není trestán sankcí taxativně uvedenou v zákoně, ale trestán něčím, co v zákoně uvedeno není, což má způsobit, že lhůta uvedená v §36 zákona č. 186/1992 Sb. se na tuto skutečnost vztahovat nemá.
Stěžovatel se proto domnívá, že nebylo prokázáno, že by se dopustil protiprávního jednání, a proto navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí, tj. rozhodnutí velitele Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR Správy Sm kraje ve věcech kázeňských ze dne 5. 2. 2003, č. 3/2003, a rozhodnutí ředitele Police ČR, Správy Sm kraje ve věcech kázeňských ze dne 7. 4. 2003, č. 56, zrušil.
III.
Ústavní soud z obsahu spisového materiálu zjistil, že Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 2. 2004, č.j. 22 Ca 453/2003-17, řízení o podané správní žalobě proti citovanému rozhodnutí Policie ČR ze dne 7. 4. 2003, č. 56, - z důvodu marného uplynutí lhůty k zaplacení soudního poplatku - zastavil. Nejvyšší správní soud následně rozsudkem ze dne 19. 1. 2006, č.j. 6 As 61/2004-45, kasační stížnost podanou proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě zamítl. Proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu podal stěžovatel dne 21. 4. 2006 ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. III. ÚS 354/06, o níž dosud nebylorozhodnuto.
IV.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům:
Stěžovatel namítá, že napadenými rozsudky, byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 1, odst. 2 a odst. 6 Listiny.
Ústavní soud ještě než přistoupil k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky a předpoklady ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zák. o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zák. o Ústavním soudu).
Podmínkou, která musí být v zásadě splněna ještě před podáním ústavní stížnosti podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, je tedy vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není přitom jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci (srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu, Komentář. 1. vydání. C. H. Beck, 2001, str. 330). Ústavní soud odkazuje i na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti. Princip subsidiarity procesních prostředků v podobě podmínky přípustnosti ústavní stížnosti je v rozhodovací praxi Ústavního soudu vyjádřen stanoviskem, že ochrana ústavnosti není - a z povahy věci ani nemůže být - pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, který nastupuje v případě selhání všech mechanismů ostatních (srov. tamtéž). Nevyčerpání procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje, tedy zakládá - z hlediska zákonných podmínek - nepřípustnost ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zák. o Ústavním soudu).
Ústavní soud musí především zdůraznit, že se nezabýval otázkou věcné příslušnosti správního soudu v souzené věci. Jestliže však sám stěžovatel cestu správního soudnictví pro sebe kvalifikovaně zvolil, bylo na něm, aby splnil všechny zákonné předpoklady, tj. v prvé řadě ty z nich, které umožňují, aby správní soud vůbec o takové správní žalobě mohl jednat. To znamená, že stěžovatel měl v souladu s příslušným právním předpisem zaplatil v příslušné lhůtě také soudní poplatek. Pokud tak neučinil, zabránil správnímu soudu, aby se jeho záležitostí vůbec zabýval, a to v prvé řadě z hlediska posouzení otázky, zda je vůbec dán správněsoudní přezkum ústavní stížností napadených rozhodnutí. Stěžovatel proto jen svým vlastním postupem znemožnil nejen posouzení této první otázky (o případném následném rozhodnutí o meritu souzené věci nemluvě), ale také její případný přezkum cestou Nejvyššího správního soudu a následně - eventuálně - také přezkoumání ústavnosti rozhodnutí správního soudu cestou ústavní stížnosti. (Poznámka: na uvedených závěrech nic nemění ani výše připomenutá skutečnost, že stěžovatel podal ústavní stížnost vůči rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2006, č.j. 6 As 61/2004-45; sp. zn. III. ÚS 354/06, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí o zastavení řízení o správní žalobě pro nezaplacení soudního poplatku). Stěžovatel proto vlastním přičiněním vytvořil situaci, kdy v souzené věci nedovedl do konce soudní řízení, jež sám vyvolal, bez ohledu na to, jaký by byl jeho skutečný výsledek.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Podmínky tohoto ustanovení jsou splněny a proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2006
Vojen Gűttler
soudce zpravodaj
Kc.: 1) doruč do vlastních rukou
- stěžovateli
- jeho právnímu zástupci
- veliteli Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR Správy Sm kraje ve věcech kázeňských
- řediteli Police ČR, Správy Sm kraje ve věcech kázeňských
- KS v Ostravě
- NSS
2) vyluč a vrať spisy
3) ponech kopie příloh A, B
4) po vrácení doručenek založ