ECLI:CZ:US:2006:1.US.350.03.1
sp. zn. I. ÚS 350/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky L. H., t.č., zastoupené JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 1/II, 377 01 Jindřichův Hradec, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 3. 2003, čj. 7 Co 275/2003-432, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 31. 10. 2002, č.j. 2 C 433/99-382, v řízení o vypořádání společného jmění manželů rozhodl tak, že věci uvedené ve výrokové části I. a) přikázal do vlastnictví L. H. (žalobkyně; dále jen "stěžovatelka", věci uvedené ve výrokové části I. b) do vlastnictví K. H. (dále jen "žalovaný"), přikázal žalovanému vydat stěžovatelce věci uvedené ve výrokové části II., přikázal žalovanému zaplatit stěžovatelce na vyrovnání jejího podílu 1.231.262,- Kč (ve výrokové části III.), uložil žalovanému povinnost zaplatit ČR - Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci na náhradě nákladů řízení 3.475,- Kč (ve výrokové části IV.), uložil žalovanému povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení v částce 108.858,30,- Kč (ve výrokové části V.), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit soudní poplatek v částce 38.625,- Kč na účet ČR - Okresního soudu v Jindřichově Hradci společně a nerozdílně se žalovaným (ve výrokové části VI.), uložil žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek v částce 38.625,- Kč na účet ČR - Okresního soudu v Jindřichově Hradci společně a nerozdílně se stěžovatelkou (ve výrokové části VII.). Okresní soud v Jindřichově Hradci v odůvodnění - pokud jde o povinnost žalovaného nahradit stěžovatelce náklady řízení - uvedl, že rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 o.s.ř. za použití ustanovení §150 o.s.ř. tak, že "žalovaného ve sporu neúspěšného zavazuje zaplatit žalobkyni (poznámka: stěžovatelce) náklady řízení" v uvedené částce. Soud dále uvedl, že takto rozhodl s ohledem na majetkové poměry "jak oprávněného tak povinného", neboť žalovaný neakceptoval podání stěžovatelky ohledně mimosoudního vyřešení sporu, v důsledku jeho přístupu byla věc zažalována, neakceptoval snahu stěžovatelky věc řešit mimosoudně a ani před soudem projevený zájem na mimosoudním vyřešení věci toto nemyslel vážně, neboť vždy zůstalo "toliko u slibů".
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 3. 2003, čj. 7 Co 275/2003-432, rozsudek soudu prvního stupně ve výrokových částech VI. a VII. o povinnosti účastníků zaplatit soudní poplatek potvrdil a dále v výrokové části I. - V. rozsudek soudu prvního stupně změnil a ve výrokové části VI. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud v (příslušné části) odůvodnění uvedl, že změnil výrok okresního soudu o náhradě nákladů řízení a zdůraznil, že v souzené věci bylo rozhodováno o vypořádání společného jmění manželů (poznámka: v odůvodnění uvedeno BSM) a lze tedy obtížně hovořit o převážném úspěchu toho kterého účastníka ve sporu. Konkrétně poukázal na skutečnost, že oba účastníci v průběhu řízení navrhovali, aby jim byl do vlastnictví přikázán rodinný dům se souvisejícími pozemky, o další dva pozemky nikdo z účastníků zájem neprojevoval, oba měli zájem na tom, aby částka, již budou povinni zaplatit druhému účastníku na vyrovnání podílu, byla co nejnižší; způsob vypořádání navíc vyplývá z právního předpisu. Odvolací soud uvedl, že je proto namístě užít ustanovení §142 odst. 2 o.s.ř. (zatímco užití ustanovení §150 o.s.ř. okresním soudem považoval za nelogické a ustanovení §142 odst. 1 o.s.ř. za nesprávné), neboť je nutno vycházet z částečného úspěchu obou účastníků ve věci. Krajský soud proto rozhodl podle ustanovení §142 odst. 2 o.s.ř. a také podle ustanovení §224 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, neboť uvedené závěry platí i pro řízení před ním samotným. Ani v odvolacím řízení nelze hovořit o převážném úspěchu některého z účastníků.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 6. 2004, č.j. 22 Cdo 65/2004-487, dovolání, jež směřovalo proti citovanému rozsudku odvolacího soudu ve výrokových částech I. a III. (a nikoliv tedy proti jeho - ústavní stížnosti napadené - výrokové části VI.), z důvodu jeho nepřípustnosti odmítl. Toto usnesení není ústavní stížností napadeno.
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 3. 2003, čj. 7 Co 275/2003-432, v odstavci VI. výroku napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž namítla, že napadeným výrokem o nákladech řízení bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka uvedla, že v průběhu řízení uplatňovala nárok na náhradu nákladů řízení podle §142 odst. 1 o.s.ř., neboť věc musela být projednávána před soudem právě v důsledku přístupu žalovaného, který neakceptoval její předžalobní návrh dohody (ani další takové návrhy činěné před soudem) a pokud tak postupoval on sám, nečinil tak vážně. Krajský soud dle názoru stěžovatelky také přehlédl rozdílné osobní a majetkové poměry ůčastníků řízení. Stěžovatelka považuje důvody, pro které jí odvolací soud nepřiznal náklady odvolacího řízení a změnil výrok o nákladech řízení před soudem prvého stupně, za liché a nepřípadné. Pokládá argumentaci odvolacího soudu za hmotněprávní, ačkoliv pro věc samotnou jsou rozhodné argumenty procesní. Stěžovatelka poukázala na to, že k vypořádání zaniklého SJM (v souladu s ustanovením §149 a násl. o.z.) soudem se přistoupí tehdy, jestliže se SJM nevypořádá dohodou. K tomu, dle názoru stěžovatelky, v souzené věci pro postoj žalovaného nedošlo. Odvolací soud prý navíc k rozhodování o nákladech řízení přistoupil v podstatě tak, že žádnému z účastníku řízení by tento nárok ani nemohl vzniknout. Stěžovatelka proto zdůraznila, že pokud by zákonodárce takový záměr choval, jistě by jej vyjádřil v ustanovení §144 o.s.ř., v němž uvádí druhy řízení, v nichž účastníci právo na náhradu jeho nákladů nemají (věta první), resp. připouští se jiné rozhodnutí, pokud tak odůvodňují okolnosti případu nebo poměry účastníků (věta druhá).
Stěžovatelka odkázala na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 170/99, ve kterém Ústavní soud poukázal na to, že obecné soudy (ani) při rozhodování o nákladech nemohou postupovat mechanicky (musí rozlišovat co je v dané věci hlavní a posoudit úspěch účastníka řízení ve vztahu k jeho meritu). Stěžovatelka připomněla také rozhodnutí Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 712/01, podle něhož právo na přiznání přiměřené náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces.
Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ústavní stížnosti vyhověl a vydal nález, podle něhož se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 3. 2003, čj. 7 Co 275/2003-432, v odstavci VI. výroku, podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, zrušuje.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ust. §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že v souzené věci neshledal ani svévolný postup obecného soudu ani extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury - mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho krajský soud vyvodil. Krajský soud v Českých Budějovicích sice stručně, avšak jasně, srozumitelně a přesvědčivě uvedl důvody, který jej k jeho závěrům vedly, a jeho argumentace je i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného (podústavního) práva, který ústavní roviny nedosahuje.
Ústavní soud uvádí, že se v napadeném rozhodnutí jednalo (mimo jiných změn v ostatních výrokových částech) o změnu výroku o nákladech řízení, kterou krajský soud nejen dostatečně jasně odůvodnil, ale také přesvědčivě uvedl, v čem spočívala nelogičnost a nesprávnost výroku a odůvodnění soudu prvého stupně. Ústavní soud proto na citované rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích odkazuje a považuje za nadbytečné argumentaci tam blíže rozvedenou opakovat.
Ústavní soud z obsahu spisu zjistil, že při vypořádání zaniklého společného jmění manželů byla v řízení před oběma soudy věnována značná pozornost zjišťování podkladů pro rozdělení tohoto jmění, které nebylo vypořádáno dohodou a rozhodnutí muselo být učiněno soudem. Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbývá než odkázat na závěr odvolacího soudu, podle kterého nelze hovořit o převážném úspěchu některého z účastníků v řízení o meritu věci. Ústavní soud nepovažuje za případný ani odkaz stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 170/99, které vycházelo z věcného posouzení toho, co je v souzené věci hlavní a co doprovodné, což není případ souzené věci; stěžovatelčin poukaz na to, že soudy při rozhodování o nákladech řízení nemohou postupovat mechanicky, je v této souzené věci nevhodný a nepřípadný. Stejně tak nelze přisvědčit stěžovatelce co do odkazu na judikát Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 712/01; to, že právo na přiznání přiměřené náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces, nebylo v napadeném rozhodnutí zpochybněno, a to již proto, že taková situace (tj. převážného úspěchu některého z účastníků řízení) nenastala. Ústavní soud navíc považuje argumentaci stěžovatelky, že odvolací soud k rozhodování o nákladech řízení přistoupil v podstatě tak, že žádnému účastníků řízení by tento nárok ani nemohl vzniknout, za zavádějící, neboť ustanovení §142 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř. umožňuje náležitá řešení vždy podle okolností konkrétní věci. Stejně tak považuje Ústavní soud za nepřípadnou stěžovatelčinu argumentaci odkazem na hypotetický zákonodárcův záměr ve speciálním ustanovení §144 o.s.ř., a to právě s ohledem na předmět právní úpravy v ustanovení §142 a násl. o.s.ř., jež umožňuje přihlédnout k jednotlivým modalitám konkrétních souzených věcí.
Ústavní soud tedy dospívá k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích právo stěžovatelky na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny zjevně porušeno nebylo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu Ústavního soudu