ECLI:CZ:US:2006:1.US.361.06.1
sp. zn. I. ÚS 361/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, Praha 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem Praha 1, Těšnov 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 3. 2006, čj. 28 Cdo 1839/2005 - 239, a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2004, čj. 58 Co 112/2004 - 217, a Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 12. 2003, čj. 21 C 297/98 - 182, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel požaduje zrušení shora označených rozhodnutí. V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle popisuje průběh řízení před obecnými soudy a polemizuje s uvedenými rozhodnutími. Ta podle něj porušila jeho právo na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 a právo vlastnit majetek podle čl. 101 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy neúspěšně domáhal určení, že nabyl, podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, vlastnické právo k označeným pozemkům v k. ú. Kunratice. Stěžovatel polemizuje s výkladem zákona č. 172/1991 Sb., učiněným jak Nejvyšším soudem ČR v této věci, tak předchozí judikaturou Ústavního soudu.
Ústavní soud požádal o vyjádření Obvodní soud pro Prahu 4, Městský soud v Praze a Nejvyšší soud ČR jako účastníky řízení, v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Všechny tři obecné soudy odkázaly na svá rozhodnutí a důvody ústavní stížnosti odmítly.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud upozorňuje, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem ČR (srov. již nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 123 a konstantní judikatura). Na tomto závěru se pochopitelně nemůže nic změnit ani za situace, kdy stěžovatel, zastoupený advokátem jako osobou práva znalou, se sám připravil o možnost meritorního posouzení své věci Nejvyšším soudem ČR, neboť nebyl s to, ve smyslu příslušných ustanovení OSŘ a judikatury Nejvyššího soudu ČR, zformulovat právní otázku, která by mohla založit dovolací důvod pro řízení před Nejvyšším soudem ČR (viz odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR).
Obecné soudy v této věci následovaly právní závěr Ústavního soudu, vyslovený dne 29. 11.1996 v nálezu sp. zn. IV. ÚS 185/96, podle něhož: "pro přechod některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb. musí být splněny kumulativně tři podmínky stanovené v §1 odst. 1 - musí tedy jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, ke stanovenému dni k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce a konečně, že s tímto majetkem tento předchůdce také hospodařil" (viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 6, str. 46). Stěžovatel nepřináší žádné relevantní argumenty pro překonání této judikatury, což jediné by mu mohlo zajistit úspěch v jeho věci. Navíc nelze odhlédnout ani od toho, že tato judikatura již více než deset let ovlivňuje výklad zákona č. 172/1991 Sb. a změna této judikatury, bez jakéhokoli vážného důvodu, by narušila též práva a oprávněná očekávání třetích osob jednajících v souladu a s důvěrou v tuto judikaturu.
Ústavní soud proto neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout, byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. Z článku 36 odst. 1 Listiny, kterým stěžovatel argumentuje, nevyplývá jeho nárok na úspěch ve věci. V dané věci nemůže jít ani o stěžovatelovo základní právo vlastnit majetek, které se netýká vlastnického práva toliko potencionálního.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu