ECLI:CZ:US:2006:1.US.37.06
sp. zn. I. ÚS 37/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. P., zastoupeného Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem Liberec IV, Moskevská 638/8, a stěžovatele S. Z., zastoupeného JUDr. Ivanem Muchou, advokátem se sídlem Liberec 2, Valdštejnská 356, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 18. 5. 2004, čj. 55 To 104/2004 - 336, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 2. 2004, čj. 1 T 129/2003 - 318, ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 8. 2004, čj. 1 T 129/2003 - 346, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 1. 2006 (vedena pod sp. zn. I. ÚS 37/06), se Karel Pavlů (dále též "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec (dále jen "odvolací soud"), a rozsudku Okresního soudu Liberci (dále jen "soud prvního stupně"), pro porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Pro porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí také stěžovatel S. Z. Jeho ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu dne 1. 2. 2006 a je vedena pod sp. zn. IV. ÚS 41/06.
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl odvolání stěžovatelů proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byli uznáni vinnými trestným činem vydírání podle ustanovení §235 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona (dále jen "TrZ"). Za to byli odsouzeni k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců se zařazením do věznice s dozorem.
Vzhledem k tomu, že obě ústavní stížnosti směřovaly proti totožným rozhodnutím, která spolu skutkově i právně souvisela, rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 37/06, podle ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a za použití §112 odst. 1 OSŘ, o jejich spojení ke společnému řízení a rozhodnutí pod sp. zn. I. ÚS 37/06.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je podaná po lhůtě stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé podali, proti shora označeným rozhodnutím, také podnět ke stížnosti pro porušení zákona podle §266 odst. 1, 2 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Na základě tohoto úkonu dovodili, že vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv. Oznámení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 1. 12. 2005, čj. 935/2005-ODS-SPZ, které neshledalo důvody k podání stížnosti pro porušení zákona, považovali za poslední procesní prostředek, který jim zákon k ochraně práva poskytuje a od něhož odvodili i počátek běhu lhůty pro podání projednávané ústavní stížnosti.
Jedna z procesních podmínek pro podání ústavní stížnosti je zakotvena v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení lze ústavní stížnost podat v zákonné lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jedná se o lhůtu kogentní. Její nedodržení nemůže Ústavní soud prominout ani prodloužit [§72 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona o Ústavním soudu].
Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona není opravným prostředkem, ale pouze informací směřující k subjektu (ministru spravedlnosti), který je k podání stížnosti pro porušení zákona oprávněn. Ministr spravedlnosti však není povinen podnět akceptovat, tzn. že záleží na jeho posouzení, zda jsou v konkrétním případě splněny podmínky k podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch, případně v neprospěch pachatele. Stížnost pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem, který může podat u Nejvyššího soudu ČR pouze ministr spravedlnosti v případě, že pravomocným rozhodnutím soudu byl porušen zákon nebo toto rozhodnutí bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení (§266 TrŘ).
V tomto směru Ústavní soud již opakovaně judikoval, že stížnost pro porušení zákona, jako mimořádný opravný prostředek (§266 a násl. TrŘ), není posledním procesním prostředkem na ochranu práva ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý stěžovateli, ale ministru spravedlnosti. Za prostředek k ochraně práva nutno považovat pouze procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Z hlediska trestního práva procesního je možno podnět k podání stížnosti pro porušení zákona považovat pouze za informaci subjektu oprávněnému k jejímu podání. Ten však nezakládá zákonem stanovené důsledky, tzn. že nemá vliv na běh lhůty k podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
V projednávané věci bylo posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatelů dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 6 Tdo 259/2005.
Z vyjádření soudu prvního stupně vyplývá, že označené usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo stěžovatelům i jejich obhájcům doručeno shodně dne 12. 4. 2005. Od data doručení tohoto usnesení počala běžet stanovená zákonná šedesátidenní lhůta. Jelikož ústavní stížnost byla dána k poštovní přepravě až dne 30. 1. 2006, resp. dne 31. 1. 2006 (viz razítka na listovních zásilkách), jedná se o návrhy podané po lhůtě stanovené pro jejich podání [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že oznámení ministerstva o neshledání důvodů k podání stížnosti pro porušení zákona nemůže porušit ústavně zaručená práva, neboť nejde o rozhodnutí, ale uvážení ministra, zda byly splněny podmínky pro podání stížnosti pro porušení zákona či nikoli. Ústavně zaručená práva mohou být porušena teprve až rozhodnutím o podané stížnosti pro porušení zákona.
Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo než návrh stěžovatelů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2006
František Duchoň
soudce Ústavního soudu