ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.259.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 259/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. března 2005 o dovolání, které podal obviněný K. P., proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 1 T 129/2003, a o dovolání, které podal obviněný S. Z., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 55 To 104/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 129/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného K. P. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného S. Z. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 1 T 129/2003, byli obvinění S. Z. a K. P. uznáni vinnými trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že „v době od konce srpna 2002 do 14. 4. 2003 v L. a H. n. M., po vzájemné dohodě vyhrožovali P. N., zabitím, způsobením vážných zranění jemu nebo jemu blízkým osobám a tím, že mu mohou vyřídit propuštění ze zaměstnání a v přesně nezjištěný den v této době ho vozidlem odvezli v L. na lesní cestu u místa zvaného „N. V.“, kde ho obžalovaný S. Z. při útěku srazil na zem, kopl ho kolenem mezi nohy a snažil se mu vložit do úst přesně nezjištěnou pistoli, touto mu potom mířil do kyčle a následně z ní vystřelil vedle hlavy poškozeného což doprovázel příkazy k poslušnosti a výhrůžkami způsobení újmy na zdraví, čímž ho nutil k uzavření zjevně nevýhodných finančních závazků, dne 17. 9. 2002 v L. jej donutili k podepsání čtyř směnek na částky 50.000,- Kč, vykonávání různých řemeslných prací na domě ve vlastnictví obžalovaných v L., v u. K. S., kde podle příkazu obžalovaných musel vykonávat různé práce denně od ranních hodin až do pozdních večerních hodin se zákazem odjíždět domů a pod stálou kontrolou ze strany obžalovaných byl nucen k vykonávání prací pro podnikatele B. N., který finanční odměnu za práci P. N. předával obžalovanému S. Z., vše odůvodňovali neuhrazením dluhů ze zapůjčených peněz poškozeným P. N. obžalovanému K. P.“ Za to byl každý z obviněných odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 32 měsíců, pro jehož výkon byl každý z nich podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění S. Z. a K. P. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 55 To 104/2004, jímž všechna odvolání jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Liberci podal obviněný K. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Poté, co zreprodukoval výrok o vině z citovaného odsuzujícího rozsudku, uvedl, že zmíněný dovolací důvod spatřuje v tom, že popis skutkových okolností ve výroku o vině předmětného rozsudku neodpovídá podle jeho názoru tomu, že by jako pachatel spáchal trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Soud totiž zcela opomenul posoudit, zda byl předmětný skutek spáchán ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. či nikoliv. K tomu dodal, že při prvním veřejném zasedání o odvolání dne 17. 10. 2003, při němž byl zrušen původní rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 9. 2003, č. j. 1 T 129/2003-210, a věc byla vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, odvolací soud mj. vyslovil názor, že by mělo dojít k posouzení jednání každého z obviněných izolovaně a že by se na tuto otázku mělo zaměřit i dokazování v průběhu dalšího řízení, neboť může mít vliv na rozhodnutí ohledně míry zavinění a společenské nebezpečnosti jejich jednání. V tomto směru však podle slov dovolatele nebyly učiněny v následujícím řízení žádné kroky. Přitom sám poškozený při předcházejícím hlavním líčení uvedl, že ze strany dovolatele nedošlo k žádnému vyhrožování jeho osobě.
Na základě těchto skutečností obviněný K. P. navrhl, aby „Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek Okresního soudu v Liberci, č. j. 1 T 129/2003-318 ze dne 12. 2. 2004, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, ke které došlo zrušením, ztratily podklad, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.“
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (a rozsudku Okresního soudu v Liberci) podal dovolání prostřednictvím svého obhájce obviněný S. Z., přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Především zdůraznil, že soudy obou stupňů se nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a v důsledku nesprávných skutkových zjištění dospěly k nesprávnému posouzení otázky jeho viny a trestu ve smyslu ustanovení §235 odst. 2 písm. c) tr. ř. Podle jeho názoru v průběhu celého řízení nebyly posuzovány a objasňovány se stejnou pečlivostí a důsledností okolnosti a skutečnosti svědčící v jeho prospěch a neprospěch. To vyplývá zejména z toho, že některé důkazy nebyly provedeny v souladu s trestním řádem. V tomto směru poukázal na důkaz – přepis telekomunikačního záznamu, k čemuž dodal, že samotný důkaz reprodukcí nosiče, na kterém je zachycen rozhovor, proveden nebyl. Soudy obou stupňů nehodnotily, jak výslovně namítl, provedené důkazy ve vzájemné souvislosti a v návaznosti a došly tak k nesprávným skutkovým zjištěním. V souvislosti s tím dovolatel poznamenal, že byl uznán vinným ve smyslu ustanovení §235 odst. 2 písm. c) tr. zák. na základě výpovědi poškozeného P. N., které (na rozdíl od výpovědí obou obviněných) soudy obou stupňů přiznaly plnou hodnověrnost a které podle názoru soudu prvního stupně odpovídá znalecký posudek z oblasti psychologie. Soudy se však nezabývaly odstraněním pochybností, které z výpovědi jmenovaného poškozeného vyplynuly. Přitom poškozený v průběhu řízení své výpovědi několikrát změnil, a to zejména pokud jde o uvádění časových údajů. V souvislosti s tím dovolatel upozornil na to, že výpověď poškozeného odporuje provedeným důkazům a jsou zde značné pochybnosti o jeho pravdomluvnosti a to i se zřetelem k závěrů znalce, který shledal, že u poškozeného jde o vědomé zkreslování skutečnosti, lež až infantilní idealizaci vlastní osoby. Výpověď poškozeného zpochybňuje i poznávací řízení ohledně výše zmíněné zbraně a také místní šetření na místě, které on sám označil. V návaznosti na to dovolatel vyslovil názor, že provedenými důkazy se nepodařilo rozptýlit pochybnosti, které vyplývají z výpovědi poškozeného, naopak jsou jimi pochybnosti o této výpovědi výrazně zvyšovány. Soud prvního stupně měl proto postupovat podle zásady „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“ a soudy obou stupňů pak měly posuzovat jeho jednání podle §235 odst. 1 tr. zák. Dále dovolatel vyjádřil přesvědčení, že trest, který mu byl uložen, je nepřiměřeně přísný a neodpovídá plně hledisku účelu a ukládání trestu podle §23 tr. zák. a §31 tr. zák. V návaznosti na to vyložil skutečnosti, na základě nichž uvedený závěr učinil, přičemž konstatoval, že v rámci posuzování trestu a jeho druhu soud prvního stupně dostatečně nezvážil hlediska uvedené v §31 tr. zák., možnost nápravy a okolnosti polehčující a přitěžující. Podle jeho mínění je možné zvažovat uložení trestu nespojeného s přímým odnětím svobody s přiměřenou zkušební dobou a případně s probačním dohledem.
V závěru dovolání proto obviněný S. Z. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K oběma dovoláním se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K dovolání obviněného S. Z. předeslal, že obsahově stejné námitky uplatňoval tento obviněný již v rámci obhajoby před soudem prvního stupně a také v odvolání. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu jsou však tyto námitky irelevantní, neboť směřují do oblasti skutkových zjištění a nevytýkají meritornímu rozhodnutí žádné porušení hmotně právních norem. Výhrady tohoto dovolatele se míjejí jak s deklarovaným důvodem dovolání, tak i s dalšími důvody stanovenými trestním řádem pro tento mimořádný opravný prostředek, neboť tvrzení vad ve skutkových zjištěních žádný z těchto důvodů nenaplňují. K tomu státní zástupce dodal, že přezkoumáním dostupného spisového materiálu nebylo zjištěno, že by skutkové závěry soudu prvního stupně byly ve zjevném nesouladu s provedenými důkazy. Dále státní zástupce konstatoval, že dovolání obviněného K. P. sice obsahuje námitku hmotně právní povahy, která by odpovídala zvolenému dovolacímu důvodu, ovšem i kdyby jinak bylo dovolání bez vady, nebylo by ji možno označit za důvodnou, neboť aplikace ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. nemá nejmenší vliv na právní kvalifikaci jednání pachatele /spolupachatele/ a neodráží se ani v rozhodování o trestu. Toto ustanovení sice mělo být použito, ovšem pouze proto, aby se jím vyjádřila mnohost subjektů, jež se dopustily předmětné trestné činnosti. Státní zástupce však zdůraznil, že dovolání K. P. trpí zásadní vadou, která brání jeho meritornímu projednání. Bylo totiž podáno výslovně proti rozhodnutí soudu prvního stupně, přestože z ustanovení §265a odst. 1 tr. ř. zřetelně plyne, že dovoláním, jako mimořádným opravným prostředkem, lze napadat pouze rozhodnutí soudu druhého stupně. Takto podané dovolání je tudíž třeba označit za nepřípustné. Podle názoru státního zástupce napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného S. Z. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného K. P. podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. a toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadených rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obvinění S. Z. a K. P. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud však současně shledal (ve shodě se státním zástupcem), že dovolání obviněného K. P. není přípustné.
Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že dovolání lze podat jen proti rozhodnutí soudu druhého stupně. Dovolání patří mezi mimořádné opravné prostředky, to znamená mezi opravné prostředky, které směřují proti pravomocným rozhodnutím. Podmínkou přípustnosti dovolání je též to, že předcházelo dvouinstanční řízení. Z logiky věci pak plyne, že jím lze napadnout jen to rozhodnutí, jímž byla právní moc konstituována, což je rozhodnutí soudu druhého stupně.
Stručně shrnuto, jestliže dovolatel ve shodě s požadavkem vyplývajícím z ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. podal dovolání výslovně pouze proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv trestní stíhání bylo pravomocně skončeno rozhodnutím soudu druhého stupně, pak podal dovolání proti rozhodnutí, proti kterému je zákon nepřipouští (srov. rozhodnutí č. 25/2003 Sb. rozh. tr., shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 11 Tdo 291/2002, publikované pod č. T 504/2003 ve svazku 22/2003 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/ C. H. Beck, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 7 Tdo 817/2002, publikované pod č. T 512/2003 ve svazku 22/2003 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/ C. H. Beck).
Z dovolání podaného obviněným K. P. je zjevné, že jím tento dovolatel napadl výslovně pouze citovaný rozsudek Okresního soudu v Liberci, tedy rozhodnutí soudu prvního stupně.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud toto dovolání jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl.
Naproti tomu dovolání obviněného S. Z. bylo z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné. V předmětné věci totiž bylo rozhodnuto ve druhém stupni, zmíněné dovolání napadlo pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřovalo (též) proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž se přípustné dovolání opíralo) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však dovolací námitky uplatněné obviněným S. Z. směřovaly primárně do oblasti skutkových zjištění. Soudům totiž především vytkl, že některé důkazy neprovedly v souladu s trestním řádem, že nesprávně hodnotily provedené důkazy a učinily nesprávné skutkové závěry. Nenamítl rozpor mezi shora uvedeným popisem skutku (vykonanými skutkovými závěry) a soudy užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Teprve sekundárně (v návaznosti na tyto námitky a výtky) dovodil nesprávné právní posouzení skutku [viz jeho tvrzení, že v důsledku nesprávných skutkových zjištění soudy dospěly k nesprávnému posouzení otázky jeho viny a trestu ve smyslu ustanovení §235 odst. 2 písm. c) tr. ř.].
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl tedy obviněným S. Z. ve skutečnosti spatřován v porušení procesních pravidel upravujících provádění a hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci, jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Jmenovaný dovolatel se v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhal revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím. Dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě (o tom ostatně svědčí i jeho argumentace, podle níž mělo být za jím zmíněné a hodnocené důkazní situace postupováno podle zásady „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“). Popsané námitky tedy pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod nespadaly.
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však nebylo možno subsumovat ani další argumentaci obviněného S. Z., podle níž mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, který neodpovídá ustanovením §23 tr. zák. a §31 tr. zák.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze totiž v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (i hledisek vymezených v §23 tr. zák.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného, přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). K tomu lze dodat, že dovolatel neuplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ostatně trest, jenž mu byl uložen, nebyl nepřípustný a nevybočil z trestní sazby zákonem stanovené na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
K uvedeným skutečnostem je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného S. Z. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. března 2005
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý