ECLI:CZ:US:2006:1.US.377.06
sp. zn. I. ÚS 377/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 27. června 2006 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Vladimírou Bayerovou, advokátkou se sídlem nám. Krále Jiřího 6, p. s. 87, Cheb 1, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2006, sp. zn. 6 To 4/2006, a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. 7 T 49/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností splňující všechny formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků, neboť má za to, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jeho základních práv a svobod garantovaných čl. 90 Ústavy ČR, čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 12 odst. 1 a 2, čl. 13 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. a) a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše citovaným rozsudkem krajského soudu jako soudu odvolacího byl zrušen výše citovaný rozsudek soudu I. stupně ve výroku o trestu ohledně obžalovaných P. J., J. Š., J. P., R. H., J. P., Z. R., L. B., P. U. a J. M. a znovu bylo rozhodnuto o uložení trestů jmenovaným dle výroku I. tohoto rozsudku, přičemž stěžovatel byl odsouzen podle §163a odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou [bod 5) výroku I.]. Dále krajský soud rozhodl, že odvolání obžalovaných vystupujících jako R. S. a S. S. proti témuž rozsudku soudu I. stupně se zamítají (výrok II.).
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítal jednak nesprávnost usnesení o zahájení trestního stíhání, které považoval za nezákonné a nepřezkoumatelné stran neurčitosti vymezení samotného skutku. Další stěžovatelovy námitky se týkaly provedení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu z hlediska jejich procesní nezpůsobilosti. Stěžovatel uvedl, že v řízení před soudem I. stupně navrhl výslech osoby, která měla provést pořízení uvedených záznamů, přičemž soud I. stupně o tomto jeho návrhu nerozhodl a soud odvolací jej neprovedl s odkazem, že obhájkyně stěžovatele již provedení tohoto důkazu nenavrhla. Další okruh námitek stěžovatelem předestřených v podané ústavní stížnosti se týká provedení domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemků. Stěžovatel tvrdil, že tyto prohlídky byla provedeny bez jeho předchozích výslechů, které jsou ovšem nezbytnou náležitostí, bez které prohlídky provést nelze. Stěžovatel se domníval, že výše popsanými pochybeními byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 90 Ústavy ČR, čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 12 odst. 1 a 2, čl. 13 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. a) a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy, a proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citované rozsudky svým nálezem zrušil.
Ústavní soud po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, které se kryjí s námitkami uplatněnými již v řízení před odvolacím soudem, a po posouzení obsahu odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stran námitek týkajících se nezákonnosti zahájení trestního stíhání, Ústavní soud připomíná, že z existující judikatury zřetelně vyplývá jeho zdrženlivost při zasahování do průběhu trestního řízení v jeho předsoudním stadiu, pokud v této fázi nedojde ke skutečnému zásahu do základních práv a svobod, který by nebylo možné odčinit jinak. I v projednávaném případě není podstatou ústavní stížnosti posouzení zásahu policejního orgánu do základních práv stěžovatele, nýbrž posouzení, zda v postupu obecných soudů nelze spatřovat vybočení z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech, a to s ohledem i na předsoudní stadium trestního řízení.
Namítal-li stěžovatel v ústavní stížnosti porušení práva na ochranu soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny), práva na ochranu nedotknutelnosti obydlí (čl. 12 odst. 1, odst. 2 Listiny), práva na ochranu listovního či obdobného tajemství (čl. 13 Listiny) a práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), kterážto porušení spatřoval v nezákonnosti provádění důkazů orgány činnými v trestním řízení, Ústavní soud k tomu uvádí, že každý zákonem předvídaný zásah do základních práv je třeba odůvodnit tak, aby z odůvodnění vyplýval účel, pro který je základní právo omezováno, přičemž účel omezení Listina buď u některých základních práv výslovně vymezuje anebo předvídá, že účel omezení vymezí zákonodárce v zákonu, na jehož vydání odkazuje (srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 689/05, na www.judikatura.cz).
Ústavní soud se proto zabýval tím, zda v postupu orgánů činných v trestním řízení při provádění odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i při domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor a pozemků, došlo k omezení stěžovatelových ústavně zaručených práv v zákonném rámci a způsobem stanoveným zákonem, tj. trestním řádem.
Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatele uvedené v jeho ústavní stížnosti se v podstatě shodují s námitkami, které jím byly uplatněny již v řízení před odvolacím soudem a kterými se tento zabýval. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je přesvědčivé a odvolací soud se detailně vyjádřil ke všem vzneseným námitkám i návrhům stěžovatele. Ústavní soud v souladu s názorem odvolacího soudu poukazuje na to, že je to především Nejvyšší soud ČR, v rukou jehož soudců je výklad ustanovení trestního řádu, a pokud takový výklad existuje (bez ohledu na skutečnost, zda byl či nebyl publikován), je na místě, aby obecné soudy k němu přihlížely při samotném rozhodování. Ústavní soud akceptuje postup odvolacího soudu, který se vypořádal s námitkou stěžovatele stran provedení záznamů telekomunikačního provozu strojem odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 4 Tz 31/2004, neboť stěžovatelem uváděné námitky týkající se náležitostí provádění záznamu telekomunikačního provozu míří výhradně na mechanickou obsluhu nahrávání hovorů ve smyslu výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Stejně řádně se odvolací soud vypořádal i s námitkou stěžovatele ohledně nezákonnosti provedení domovní prohlídky s odkazem na vyhotovený protokol i možnost stěžovatele vyjádřit se k následným prohlídkám a vydat dobrovolně posléze zajištěné věci. Odvolací soud se rovněž vyslovil i k zásadě totožnosti skutku, kdy skutek popsaný v usnesení o zahájení trestního stíhání byl konkretizován v obžalobě, čímž argumentoval na námitky stěžovatele týkající se nezákonnosti zahájení trestního stíhání. V takovém postupu soudu neshledal Ústavní soud žádný projev, byť i náznak, libovůle, neboť odvolací soud respektoval kautely dané trestním řádem stran řádnosti odůvodnění rozhodnutí.
Ústavní soud tedy shledal, že v postupu odvolacího soudu nelze spatřovat porušení zákonných ustanovení promítajícího se do roviny protiústavnosti. Odvolací soud interpretoval a aplikoval trestní řád ústavněprávně konformním způsobem a jeho postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Z výše uvedeného vyplývá, že v takovém řádně proběhnuvším trestním řízení nemohlo být zasaženo do základních práv a svobod stěžovatele garantovaných čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 12 odst. 1 a 2, čl. 13 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. a) a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy.
Ústavní soud se nezabýval tvrzením stěžovatele stran porušení čl. 90 Ústavy ČR, neboť jde o ustanovení kompetenční, resp. ustanovení charakterizující dělbu moci ve státě.
Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2006
Vojen Güttler
předseda senátu